Zadání domácího úkolu

Pro element země, jak jsme si říkali, je typická neskutečná vůle, vytrvalost a vnitřní síla. Napište mi příběh, báseň, nakreslete třebas obrázek, kde budou mít právě ony hlavní roli. Pokud byste měli potíže s nápadem, můžete se inspirovat třeba osudem této rostlinky.

 

Vypracování

Dobrý den!

 

Rozhodla jsem se napsat příběh.

 

Vypnula budík ještě dřív, než začal zvonit. Zírala do tmy, pod očima tmavé kruhy, které jako by se jí chtěly propadnout až k mozku. Hlava jí třeštila z nedostatku spánku a všech těch věcí, které po nocích vídala. Všech těch hlasů, které slýchala.

Pomalu si sedla a přidržela ruku na čele, horkém a cukajícím. Nejraději by se položila zpátky na postel, ale věděla, že to nejde.

Jako každý den provedla ranní rituál, který se skládal ze studené sprchy, sezobání několika prášků, které jí doktor dal, a nánosu make-upu na bledou tvář, aby nemusela poslouchat, že vypadá hrozně. Vše zakončila růžovým leskem na rty a přinutila se k úsměvu. Ten měla nacvičený tak, že vypadal zcela přirozeně.

Jako obvykle prožívala celý den jako ve snách. Minuty ubíhaly, aniž by je nějak zvlášť vnímala. Když na ni někdo mluvil, usmívala se a přikyvovala, občas něco dodala. Ve skutečnosti nikoho neposlouchala, ale to ti lidé ani nepoznali; byli příliš zaujatí sami sebou než aby si všimli nepřítomného pohledu a lehce se třesoucích rukou.

Jako obvykle snědla na oběd jen pár soust, než v krku ucítila, jak se těstoviny s omáčkou vrací. Omluvila se spolužačce, která s ní celý rok na obědy sedávala a povídala o svých problémech, a rychlým krokem šla k toaletám – dávala si ale pozor, aby neběžela.

Chvíli s mísou, spláchnutí, vykloktání vodou. Měla to naučené tak dobře, že by to zvládla i po tmě. Jelikož na toaletách zrovna nikdo nebyl, opřela na chvíli čelo o chladné sklo zrcadla a roztřeseně vydechla.

Už jen pár hodin, tak deset, a dnešek skončí. Bude si moci odškrtnout další úspěšný den, kdy se zcela nezhroutila.

 

Když se v pozdním odpoledni dostala do svého malého bytu a dveře na ní zaklaply, sesunula se na zem. Slzy nepřicházely, nebrečela už dávno. Nějak na to neměla sílu.

Ze skříňky vedle lednice vyndala piškoty a šla si s nimi sednout do křesla. Zapnula televizi, ale příliš nesledovala, co se v ní děje. Kousek po kousku uždibávala napřed z prvního piškotu, pak z druhého. Po třetím dala pytlík stranou, protože nechtěla opakovat příhodu z oběda.

Přišel večer a ona si do ruky nasypala další hromádku pilulek. Ty jediné do sebe dokázala dostat bezpečně. Snad proto, že měla pocit, že jsou to jediné, co jí pomáhá.

 

Hlasy dnes byly znovu. Zavřela oči a dělala přesně to, co jí doktor radil: něco si říkej. Zpívej si oblíbenou píseň. Představuj si krásné místo.

Trvalo to, ale nakonec se ztišily. Málokdy se jí povedlo je ztišit, ale nevzdávala to. Věděla, že jednou utichnou docela: jen to ještě potrvá.

Ale dnešek, dnešek byl vítězství, protože se asi v půlce noci utišily a nechaly ji aspoň pár hodin spát.

 

 

Přeji pěkný den,

Maya