Zadání domácího úkolu

Vypracování

Slova jsem hledal v šestém dílu HP a jsou to tato:

Hábit, to/dívat, o, nakonec, skříně, zmizel, ochrannými, bezpečí, jen, a

Tento úkol mi přišel tak trochu jako z hodin symbolonu, kdy se ze všech stran zkoumá co který kousek obrázku znamená. Se slovy by to mělo jít taky, takže je to hrozně zvláštní, že vypadá asi stokrát složitěji než to přemýšlení nad obrázky.

Začnu tradičně oklikou. Jistě nebude na škodu zmínit, jak na mě vybraná slova zapůsobila v prvním okamžiku. Předtím, než jsem se sám chopil knihy, strávil jsem půl dne smíchem. Svá slova do úkolu si vybíral Justin a s každým dalším slůvkem to pro něj vypadalo hůř a hůř. Jistě si pamatujete co mu osud do tohoto úkolu přiřkl, protože na tak originální výběr se zapomenout nedá. Nevím co s tím udělal on, ale já bych z jeho slov vydedukoval že je na čase první omluvený úkol. Ale protože jsem to nebyl já, kdo si s něčím takovým musel namáhat hlavu, docela hezky mě to pobavilo. O den později jsem tedy vytáhl knihu, nadšený z toho že sedmý díl doma nemám, takže mi ta hrůza nehrozí, a začal listovat. První slovo se přímo nadchlo. Krásné, kouzelnické, vcelku slušně použitelné. U druhého nastala drobná obtíž, která se ale ukázala býti výhodou. Řádek slovo postrádal, v úvahu tedy připadlo slovo z řádku nad ním nebo pod ním. Obě docela ujdou, takže uvidíme které vyberu. Třetí slůvko se pravda délkou zrovna nepyšní, ale někam se už zařadí. A kdyby ne, vypadá jako oko takže se rozepíšu o tom že na mě kniha moudře hledí. Čtvrté taky nezní špatně, skříň by šla… a teď to teprve začalo. Zmizel, ochrannými, bezpečí… patně budu psát detektivku, někdo ukradl hábit, navzdory všem ochranným opatřením a ukázalo se, že ve skříni není bezpečno. Je to geniální a to že o tomhle tento úkol není, vůbec nevadí. Hlavně že to dává nějaký smyl. V porovnání s tím od Justina je to přímo dokonalé.

Kdybych o jeho slovech nevěděl, patrně by na mě ta má takový první dojem neudělala. Napsal jsem si je do sloupečku, zatleskal a dal se nadšeně do přemýšlení. Vzápětí mě nejprve přešlo nadšení, krátce po něm i to přemýšlení. Když ona se ta detektivka použít nedá, a slova jaksi ztrácí na kráse, když mají jenom jednu výhodu a kterou právě přišla. Čím větší bylo mé prvotní nadšení, tím horší pak bylo zklamání. Takže jsem začal Justinovi závidět. U něj už to mohlo být jenom lepší, když začínal s tím že nic nevymyslí. Já začínal s tím že vymyslím cokoli a nevymyslel sem nic.

A z toho můžeme vyčíst první význam. Že ne všechno hezké a jednoduché na první pohled, bude takové i na pohled další. V lidské mysli to pak jistě platí dvojnásob. Obzvlášť v tom, jak se na myšlenky různých lidí dívají jiní různí lidé. Problém který se někomu zdá naprosto malicherný, může na druhého svalovat celou tíhu světa. Kouzelník zabývající se niternou magií by měl brát takovou skutečnost na zřetel víc než kdo jiný. Ten kdo s myšlenkami pracuje, musí znát jejich sílu a velikost, a ty nejsou mnohdy na první pohled vůbec vidět. Protože si myšlenky vyžadují opatrný přístup, co kdyby byla příliš “velká“ a my na ni neměli dostatečnou sílu. Nebo je naopak menší a my jí svým hrubším zacházením ublížíme. Musíme si dávat pozor, ne všechny představy jsou takové jaké si je představujeme a ne vždy se nám tak daří správně s nimi nakládat. Je to důležité jak pro toho, kdo se vrtá v hlavě, ať už své nebo cizí, ale i pro toho kdo se o žádné rozbory myšlenek nepokouší. Podle vlastních představ se přeci všichni chováme, když je chyba už v nich, způsobí to pak v chování katastrofu.

Výběr slov tedy připomněl velice důležitou věc, a to ještě před tím než se vůbec s nějakým pořádným zamýšlením nad jeho významem začalo. Aspoň něco, pro začátek. A spraví se tím to zklamání.

Ale abychom trochu pokročili… Když už mám slova ve sloupečku, na kterém je to krásně vidět (a protože se mi pořád nechce do toho skládání aby to dostalo nějaký smysl), nemůžu se nepozastavit nad délkou jednotlivých slov. Nebo počtem písmenek. Slova jsou v tomto ohledu různá, úplně jako myšlenky. Jako by knížka věděla o čem je řeč, když se zní vybíralo. Mohla vypadnout hromada krátkých slůvek nebo samá složitá, ale vyšla krásná různorodost. A i když by se mohlo zdát, že se tak stane při jakémkoli výběru, že to tak prostě statistika zavádí, není tomu tak. Platilo by to v případě vypsání jednoho řádku, nebo třeba jedné věty. V něčem takovém se zpravidla různá slova užívat musí, ale náhodný výběr má daleko víc možností a jednou z nich může klidně být deset slov o stejné délce. Ale to by nám nesmělo jít o lidskou mysl.

Stejně jako vybraná slova, všechno co se v člověku skrývá bývá originální a rozmanité. Ať už v rámci jedné nebo více hlav. Naše myšlenka na čokoládu nemusí být nutně stejná jako myšlenka někoho jiného, i když se svým způsobem jedná o myšlenku stejnou. V případě výběru z knihy je taky jedno slovo jiné než druhé, i když je to pořád slovo. Jistě si říkáte, že o tom není třeba psát. I kdyby byla stejně dlouhá, můžeme si tu samou věd odvodit z jejich významu. Ale význam se mi zdá právě v této souvislosti trochu prvoplánový. Proč si říct že slova připomínají rozmanitost svým obsahem, když se můžeme ponořit do úvah hlouběji a přirovnat si rozmanitost k jejich délce. V niterné magii se jistě snaha přemýšlet i o věcech ne zcela zjevných cení.

Šlo by to jednoduše a hned, proč se zdržovat s nějakou šílenou teorií založenou na délce, když tu samou teorii uděláme i z významu a nemusíme zacházet do tak absurdně podrobného zkoumání slov. Jenže udělat to, připravíme se o všechno, co bychom mohli podrobným zkoumáním najít. V tomto případě jsme sice našli stejnou věc, kterou bychom bývali viděli i bez důkladného přemýšlení, ale v jiných případech můžeme najít něco zcela nového, dříve netušeného. Je třeba uvědomit si tuhle poměrně prostou skutečnost. Bez ní by toho člověk moc neudělal. V podstatě ji využívá každý, jenom o tom neví. Zjednodušeně řečeno, nepromýšlet věci do hloubky znamená stát na místě a nemoct se pohnout. Je to asi jako by psycholog přemýšlel nad tím že je klient nešťastný, ale už ne nad tím proč tomu tak je. Pak bude dokonale vědět jaký má ten nebožák pocit, ale nedokáže mu s tím nijak pomoct. Samozřejmě že by si každý psycholog klepal na čelo, co je to za blbost. Je přece jasné, že bude přemýšlet i nad tou příčinou smutku, proč by nepřemýšlel. Jenže už tím že takovou věc bere jako samozřejmost a vůbec se nad ní nepozastaví, znamená že si ji neuvědomuje.  Abychom se v tom neztratili – přemýšlí o věcech hlouběji, ale ten samotný proces si neuvědomuje. Přijde mu to běžné, jako samozřejmost. Běžnému člověku to bohatě stačí, dokonce je to pro něj výhoda a značné ulehčení, když přemýšlí úplně mimoděk. Ale čaroděj ovládající niternou magii potřebuje vědět co se v hlavě děje. Musí si uvědomit i podstatu těch jindy nevnímaných věcí, které bereme jako samozřejmost. On s nimi pak musí pracovat mnohem víc že obyčejný člověk, využívá je jinými způsoby a pro jiné účely, proto si jich musí být dokonale vědom a musí na ně pamatovat.

I tohle tedy dokáže nasadit do hlavy nejprve letmý pohled na změť slov. A jistě by se dalo mluvit dál a dál… prostě jsou nekonečné i ty myšlenky, do kterých by to člověk neřekl. Už sem říkal že je lidská mysl úžasná :))

Doufám že jste se v tom zatím nezamotala, protože aspoň jeden z nás by se v tom měl vyznat a já si v tomhle ohledu pomalu přestávám věřit…

A teď teda k tomu skládání.

Ze slov by se dalo poskládat leccos, dalo by se dívat rozdílnými pohledy na význam složeného ale i na skládání samotné. Ať se snažím sebevíc, nedokážu jim dát smysl bez toho, abych k nim nějaké to menší bezvýznamná slůvko nepřidal. Ale protože se to nesmí a vy by jste mi sebrala body, je třeba to nějak oduševněle zaobalit. Musím vám prostě vysvětlit, jak velký význam takové přidávání slov má (i když vy to samozřejmě dobře víte, takže spíš aby jste věděla že to vím i já a ty body mi nesebrala).

Stejně jako všechno, na co se dá rozborem těchto slov přijít, i tohle má svůj hluboký význam, nebo lépe řečeno jakousi symboliku. To, že vybraná slova zcela nestačí, je naprosto v pořádku. Připomíná nám to skutečnost, že stejně jako slova, i naše myšlenky mohou být občas neúplné. Aby se v nich dal nalézt smysl, abychom jimi dokázali dojít ke smysluplnému závěru, musíme je často doplňovat. Stejně jako ve výše popsaném případě, děje se to zcela mimoděk, aniž bychom si to uvědomili a to je opět špatně a my si to opět uvědomovat musíme. Ale už to nebudu znovu tak složitě popisovat.

Celek se skládá z mnoha menších kousků, ke kterým je třeba občas nějaký doplnit. Se slovy je to tak taky, jsou poskládána ze slabik, přípon a podobně. Abychom se zamysleli nad slovem jako nad celkem, musíme nejprve k té jedné slabice něco přidat, nejlépe slabiku druhou. Abychom se mohli zamyslet nad lidskou myslí jako nad celkem, musíme k té jedné myšlence přidat druhou, a podobně. Abychom se zamysleli nad větou, musíme někdy přidat k deseti slovům dvě další, chceme li o něčem přemýšlet (dobře a do hloubky přemýšlet) musíme mnohdy k myšlenkám přidávat další a další… u myšlenek to může jít do nekonečna. U slov taky, něčemu stačí pět stran textu, z něčeho jiného se neustálým přidáváním slov stane tisícistránkový román.

Tedy, tím že vybraná slova nemusí být pro náš účel nutně kompletní, dávají nám najevo tohle všechno. Že se občas přidat musí. Stejně je to samozřejmě i v případě ubírání, ale jistě oceníte když ten předchozí odstavec nebudu opakovat i pro tento případ.

Zadíváme-li se upřeně na slova, napadnou nás nějaké s nimi spojené situace. Něco, co by se těmi slovy dalo popsat. Každá taková situace pak může značit tisíc významů, které si můžeme přenést do kontextu práce s lidskou myslí. Asi to bude dlouhé, takže to vezmu od nějakého drobnějšího slovního spojení.

Například slova jako bezpečí, ochrannými. K nějaké šílené dedukci je nemusíme ani skloňovat, ani vsázet do smysluplného spojení. Stačí je položit vedle sebe a hned se můžeme zamýšlet nad tím, jak naše myšlenky potřebují bezpečí a ochranu. Můžeme k tomu dodat, že je to kvůli tomu jak jsou pro nás důležité – a rozpovídat se o tom co je na nich důležitého. Myslím že s trochou přemýšlení by to šlo tak na deset stran. Nebo se začít zaobírat tím, jak takového bezpečí dosáhnout. Opět mračna možností a textu. Taky se zmíníme o tom, že bychom je měli chránit přes ostatními lidmi, kteří na nás užijí nitrozpytu. To by vydalo nejmíň na dva ročníky celého předmětu a značná část vašich výkladů o tom v budoucnu jistě bude. Ale myšlenky by se měly chránit i před obyčejnými myšlenkami jiných lidí, před tím co například zaslechneme, takže další stoh papíru. A pak ještě před námi samotnými, radši si ani nechci představit jak by šlo rozepsat tohle.

Zdaleka to není všechno a stále se zamýšlíme nad pouhými dvěma slovy. Šlo by o nich přemýšlet do nekonečna, rozebírat je ze všech pohledů a mluvit o každém z tisíce významů. Když si uvědomíme, že máme slov deset a že by se do nich mohlo případně i přidávat… tolik textu si nikdo neumí představit.

Slova trochu pozměníme. Uděláme si z nich třeba divně znějící větu: “Jen se dívat, jak z bezpečí skříně hábit nakonec zmizel.“

Sedm slov z deseti nabízených, jen nějaké ty drobnosti se přidaly, aby věta přece jen tak podivně nezněla. Možností jak si větu vyložit a jak výklad přetvořit do příkladu na myšlenkách, jsou desítky. Namátkou tedy vyberu jednu.

Pro začátek necháme stranou tu část o dívání. Ponecháme i část poslední, o zmizení, vezmeme to od prostřed, ať se v tom pak vyznáme.

Hábit v bezpečí skříně, jakkoli směšně to teď může znít, by mohl s trochou fantazie značit jakousi stálost, správný průběh věcí, klid… všechno je prostě tak, jak má být. Hábit do skříně patří a v klidu si tam může viset celé věky. Máme v hlavě relativní klid, myšlenky se ubírají správným směrem, nic je neruší (hábit ve skříni taky většinou není rušen. Snad jenom moly, to by byla geniální asociace, přirovnat drobné vnější podněty které nás ruší v přemýšlení, k molům, že? :D Říct to někomu kdo nečetl tenhle zmatek, nechápal by). Tak tedy máme krásné období klidu a pohody, které nám znázorňuje střed věty.

Jenže konec věty mluví o tom, že hábit zmizel. A co víc, on zmizel nakonec, což je pro nás ještě o něco zajímavější, než kdyby zmizel jen tak. Když hábit, náš klid a naše oblíbená stálost, nakonec zmizí, máme tu hned situaci nad kterou se můžeme hluboce zamyslet. Můžeme se zamyslet nad tím, že každá věc někdy skončí. Že žádný zaběhnutý řád věcí nebo myšlenek není věčný. Myšlenky se někdy vytratí, smaže je paměť nebo jiná myšlenka. Jsou nekonečné, ale mohou zmizet. Jejich konečnost nám může znenadání změnit plány, k horšímu i lepšímu, může nám zamotat hlavu, protože vyžaduje nahradit takové myšlenky jinými, na které nejsme překvapeni. Ale může nás i osvobodit, takový konec myšlenek na těžkou zkoušku nebo rozhod jistě nikdo neodmítne. O tom všem se dá přemýšlet, všechno nám to může ten obyčejný kousek věty připomínat. A to důležité slůvko “nakonec“ může znamenat, že to tak prostě jednou stejně bude. Ať chceme nebo ne. Má tak trochu příchuť jakého definitivního konstatování. Trochu by nás mohlo v tom přemítání o mizejících myšlenkách popostrčit.

A teď to bude ještě zajímavější. Máme úžasný rozbor většiny věty a přidáme k němu začátek. “Jen se dívat…“ už víme že nám z klidného stavu mysli, ze stavu kdy všechno vypadá až neuvěřitelně správné a všechno je jak má být, může nějaká myšlenka, kousek tohoto stavu, prostě zmizet. Ať už je k tomu jakýkoli důvod. A nejen že může, ona zmizí, nevyhnutelně, nakonec. Ale s první částí složené věty teď víme navíc to, že tomu musíme přihlížet. Vidíme to, vždycky jsme u toho (jsou to ostatně naše myšlenky), uvědomujeme si že mizí. Když se to řekne takto, zarazíme se a řekneme si že to přece není pravda. Nikde se nám nerozsvítí nápis, že nás právě opustila myšlenka na včerejší oběd. Skutečně je to tak, kdybychom si uvědomili myšlenku, která mizí, zase by se vrátila. Nemůžeme mít v hlavě myšlenku, kterou tam nemáme. Ale my přesto víme, že už na ten oběd nemyslíme… tohle se na příkladu s obědem špatně popisuje, takže si vezmeme třeba ten rozchod. Jednou to prostě přestane bolet. Myšlenky na něj nás svým způsobem opustily. Ale my víme, že už to nebolí. Víme které myšlenky už nemáme, ale nemyslíme na ně. Dřív to byl konec světa, že už nikdy neuvidíme ty její krásné oči. Dneska to konec světa není, ta myšlenka že to konec světa je, zmizela. Ale víme že tam byla. A teď vidíme právě tu změnu, ten rozdíl mezi tím, kdy to konec světa ještě byl, a dneškem kdy už není. Takže mizejícím myšlenkám přihlížíme, i když se zdá že nemáme čemu.

No, myslím že nekonečnost vesmíru je o něco pochopitelnější než tohle. Mimochodem, ještě je tam slůvko “jen,“ které by mohlo rozvádět nějakou teorii o tom, že s tímhle koukáním nemůžeme nic dělat, že se mu neubráníme… a podobně. Ale myslím že už toho rozboru bylo až nad hlavu i bez toho.

Tím bych s dovolením skončil. Slůvek se nabízí víc, kombinací je nespočet, významů ještě víc, způsobů jak to všechno popsat je taky víc než dost. Ale z toho bychom se patrně zbláznili vy i já.

Musím říct, že mnohem víc než význam těch slov, mě zaujalo jak dlouho se dá psát o něčem takovém psát. Na co všechno se můžou lepit další a další myšlenky, i když jsou to mnohdy šílené a prapodivné asociace a spojení. Kdybych se chtěl opakovat, řeknu že je ta lidská mysl úžasná :))

Omluvte případné chyby, v tomhle se hledat nedají, znovu to nečtu, na to nemám sílu :D

A představení:

Co do povahy, mohu se pyšnit takovou klidnou, tichou, přemýšlivou. Občas nesmírně depresivní, ale neméně často naopak veselou. Mysl mám pak prazvláštní, v lecčem rozporuplnou. Nemá ráda změny a miluje klid, ale ocení vhodné dění i nový zážitek, o všem možném sní a pak nesnáší že realita za představou pokulhává, věčně jí něco vadí a někdy dojde příliš rychle smutku, radosti ale naštěstí zrovna tak.