Zadání domácího úkolu
Připravte si brky, inkoust a především čisté pergameny. Závěrečný výstup se přiblížil. Mám zde pro vás závěrečnou ročníkovou esej skládající se ze dvou témat. Záleží jen na vás, jaké si vyberete. Důležité však je, aby bylo dostatečně zpracováno pro ucházející ohodnocení.
1. Cestování pomocí magie z mudlovského pohledu:
Představte si, že jste mudla. Jen tak si sedíte u svého domku na zahrádce a kocháte se okolím, když tu se před vámi s hlasitým prásknutím zjeví nějaký člověk. Vyskočíte, vylekáte se a zmizíte v domku. Zabedníte okna nebo dveře a nevycházíte ven. Když se přeci jen odvážíte vykouknout, zpozorujete, jak poblíž vašeho okna prolétl někdo na koštěti.
Co po vás chci?
Zpracujte mi mudlovský pohled na naše kouzelnické cestování. Jak by se asi mudlové tvářili, kdyby viděli zjevovat se nebo poletovat někoho na košťatech? Myslíte si, že by naše cestování dokázali pochopit, nebo by skončili na oddělení pro duševně choré? Dal by se jim náš způsob cestování vůbec vysvětlit? Uvěřili by, že něco takového existuje?
2. Práce na ministerstvu:
Dostáváte skvělou příležitost. Na ministerstvu kouzel hledají stážistu na obor pro kouzelnickou přepravu. Je ráno a vy s ostatními pracovníky vyrážíte do práce.
Co po vás chci?
Zkuste zmapovat jeden pracovní den na oboru pro kouzelnickou přepravu. Co zažijete? Co dostanete za úkoly? Co budete muset řešit? Jak se vám práce zamlouvá?
Už se nesmírně těším na řešení zadaných situací. Dejte si záležet. Ročníková esej je důležitý krok k postupu do dalšího ročníku. Minimální délka je 9 palců.
Vypracování
Cestování pomocí magie z mudlovského pohledu
Otvírá oči a rozhlíží se po pokoji. Je slunečný jarní den. Pomalu vstává z postele a přechází k oknu. Zdá se jí, že se nedaleko od plotu její zahrady něco mihlo, usoudí ale, že se jí to jen zdálo. Převlékne se a poklidně se přesune do kuchyně pro snídani. Na stole již leží noviny, na jejichž titulní straně se nachází článek o... létajícím autě! Jen se pobaveně pousměje, někdo z občanů měl halucinace a oni to zveřejňují. Nehodlá se tím více zabývat a vydává se do města, kde pracuje.
Netrvá dlouho a ona vystupuje z autobusu, čekajíc na další spoj. Zamyšleně pozoruje zastávku na protější straně, kde postává trochu zvláštně vypadající muž. Na okamžik uhne pohledem a pak se vrátí zpět k zastávce. Je pryč! Rozhlédne se kolem, ale nikde nikdo... Že by si nevšimla přijíždějícího autobusu? S myšlenkou, že se jí to asi jen zdálo, nastoupí do svého spoje, který právě přijel. Zamyšleně hledí z okna, když její pohled upoutá zelená záře v jednom z oken. Jako zelené plameny v krbu....
„Asi jsem měla jít včera spát dříve,“ zhodnotí výplody své fantazie s nepatrným pokrčením ramen a pohodlněji se opře o sedačku a začte se do knihy.
Zanedlouho autobus zastaví na její zastávce. Bez čekání vystupuje ven. Její pracovní den probíhá jako každý jiný. Když konečně nastane konec její pracovní doby, rychle opouští budovu a těší se, až si s knihou lehne na zahradě a bude sledovat motýli poletující kolem.
Jelikož do odjezdu autobusu zbývá dost času, dojde k závěru, že bude lepší jet vlakem. Míří na hlavní Londýnské nádraží King Cross k nástupišti číslo devět. Netrpělivě postává na nástupišti, když si všimne osoby, rozbíhající se proti zdi nedaleko od ní. Nad tímto šíleným nápadem se lehce zamračí a nakonec si pro sebe zamumlá něco o opilcích a lidech, kteří berou drogy. Tiše si stěžuje na to, že už ani nevědí, co se s nimi děje a ani si neuvědomí, že dotyčný ve zdi opravdu zmizel. A za chvíli se proti zdi rozbíhá další člověk. Většina lidí si toho zřejmě nevšímá. Soustředí se jen na čekání na svůj vlak. Je jim jedno, co se děje kolem. Tentokrát už ale zjistí, že dotyčný opravdu za zdí zmizel. Zamračí se a přejde blíž k té zdi. Jemně se jí dotkne rukou, ale nic se nestane. Zeď. Zmateně se rozhlédne a přejíždí dlaní po zdech. Lidé kolem na ni vrhnou nechápavý pohled, ale ona jim nevěnuje nejmenší část své pozornosti. Když nenajde nic, co by jí celou situaci vysvětlilo, vrátí se na nástupiště... možná to však nebylo jen neúspěchem, ale i skutečností, že její vlak právě zastavuje. Nastoupí dovnitř a s knihou zmizí v jednou z kupé. Zamyšleně hledí s okénka. Nedokáže se na čtení soustředit. V mysli má stále průchod zdí. To přeci musí mít nějaké vysvětlení!
Zase ten stín! Překvapeně odtrhne pohled od knihy a zahledí se ven. Zdálo se jí, jako by něco prolétlo kolem. A nevypadalo to na zástupce ptactva, ani ten největší dravec by přeci nemohl házet takový stín! Létající objekt mizí v dálce a jí se na okamžik zdá, že jde o člověka.... Mírně se nad tím zamračí. Neví, jestli se nad svým psychickým stavem má smát, nebo brečet... Že by byla tak unavená, že už by měla halucinace? Začíná si připadat jako šílenec. Vlak konečně zastaví a ona vystupuje na nádraží, doufajíc, že zbytek dne proběhne v klidu. Jelikož jí ale události z nádraží stále nejdou do hlavy, rozhodne se zastavit u jedné své sousedky. Všimla si, že je trochu zvláštní, ale věří ji a bydlí na trase mezi nádražím a jejím domem.
Zanedlouho konečně dorazí až ke dveřím domu a zazvoní. Nic. Znovu stiskne zvonek, ale nic se neděje. Rozhodne se tedy nahlédnout oknem do obýváku, třeba jen neslyší zvonek. Ve chvíli, kdy přichází k oknu, vhazuje její sousedka hrst prášku do krbu ze kterého vyšlehnou zelené plameny. Žena učiní krok vpřed.
„Ne!“ vykřikne a pokusí se na sebe upoutat pozornost ženy, která musela naprosto zešílet, když chce vstoupit do ohně. Vzápětí ale dotyčná v plamenech zmizí. Šokovaně hledí dovnitř a vytáhne svůj mobil, kde najde číslo na policii. Již se chystá zahájit hovor, když v tu chvíli se zarazí.
„Jak bych jim to vysvětlila? Nevěřili by mi. Ještě by mě někam zavřeli s tím, že jsem zešílela! Lidé nelétají. Neprochází zdí. Dokonce ani nevstupují do plamenů! A že by bez jediného slova zmizeli...“ Vrtí nad tím zoufale hlavou. Nechápe, co se to děje. Je to jen noční můra! Ano! To je jediné vysvětlení! Jen ve snu se mohou dít podobné věci! Je to jen živý sen. Musí domů. Musí se vzbudit... Rychle spěchá ke svému domu, když nad tím zahlédne člověka. Letět!
„Lidi přeci nelétají“ zakřičí na celou ulici se zoufalstvím v hlase i očích. Rozbíhá se ke dveřím svého domu, které rychle zamyká.
„Co když projde zase někdo zdí?“
Mizí ve svém pokoji, kde se začne zabarikádovat. Je na pokraji šílenství. Zmatená. Vyděšená. Přesvědčená, že nic takového neexistuje. Přesvědčená, že je uvězněna uprostřed noční můry. V pasti.
Rána! Prudce se otočí. Za dveřmi někdo je! Ale kdo by se tam dostal? Vchodové dveře přeci zamykala. Někdo ji oslovil jménem. A znovu... Ten hlas přeci zná. Ale to přeci... vždyť ji pohltily plameny! Na vlastní oči to viděla! Přejde ke dveřím a lehce se jich dotkne dlaní. Mlčí. Čeká, co se bude dít dál.
„Ty jsi mě v tom domě viděla, že?“
Pomalu otvírá dveře. Jen nejistě přikývne. Než stačí cokoli říct, klesá v bezvědomí k zemi s vymazanou pamětí na celý den. A možná je to tak lepší...
