Zadání domácího úkolu

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ... 

Co se podle vás skrývá za dveřmi tajemného domu? Minimálně šest palců. 

Vypracování

Dobrý den madam.

 

TRABLE VÁNOČNÍHO SKŘÍTKA

 

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne se vše změnilo.

Za vše mohla asi tradiční výprava studentů do Zakázaného lesa. Výjimečně se vydali mrzimorští dobrodruzi pomáhat v polovině měsíce. Jinak byli zvyklí popadnout lucerny, vhodné oblečení, KáPéZetky a hůlky až když se čísla na kalendáři pohybovala kolem třicítky. Už od srazu ve Velké Síni probíhalo vše tak nějak „jinak“.

 

Místo Andyho, urostlého staršího studenta s modrýma očima a vždycky dobrou náladou, nás vedl zastupující bývalý kolejní ředitel Nicholas McElen. Všichni mu však říkáme pane Nichu nebo sire.
Pan Nich je znám tím, že má s sebou vždycky nějakou tu svačinku, aby neumřel hlady. Stejně tak se místo odškrtávání studentů ujistil, že namazaný chleba s máslem je na svém místě.

Posbíráni v silné sestavě jsme vyrazili pomoci jednomu nešťastnému skřítkovi. Samozřejmě jsme mu pomohli, tak jak se na jezevce sluší a patří. Dokonce, aby byla výprava tak nějak úplná, za námi na koštěti doletěl také Andy. A zde teprve začíná náš nejzajímavější příběh.

 

Když jsme totiž nešťastného a vyčerpáním spícího skřítka nesli do jeho vánoční chaloupky, netušili jsme, co nás čeká. Ano, byl to ten tajemný domek, který stál na kraji lesa odjakživa. Nikdo do toho večera netušil, že patří právě vánočnímu skřítkovi. A protože tam stál odnepaměti, nikoho opravdu nenapadlo zkusit do něj vkročit.

 

Jakmile mi kdosi otevřel dveře domku, abych bezvládného skřítka uložila ke spánku, zůstala jsem zaraženě stát na prahu. Všude po celém interiéru byly rozházené dárky a balící papír. Stužky nejrůznějšího druhu, již uvázané mašle, ale také větvičky stromů a šišky na ozdobení.

 

Skřítka jsem uložila do postele. Spokojeně si oddychoval, ale přišel mi nějaký teplý. Nikdy jsem se nezajímala o to, jakou teplotu by měli skřítci mít. Zda jako my kouzelníci nebo nižší či vyšší.

Nedalo mi to, a tak jsem se vyběhla ze dveří, abych se zeptala madam Monny, která nás jako vždy tradičně do lesa přivedla.
„Madam, t-ten skřítek je nějaký teplý. Netušíte, jakou teplotu by měl mít?“ vyhrkla jsem bez ladu a skladu.
Podívala se na mě s mírným pobavením: „Velmi mě těší, že jste přišla právě za mnou. To jste jistě slyšela do starších spolužáků, že se specializuji na skřítky, že?“ Pyšně se naše průvodkyně narovnala.
Zmateně jsem přikývla, protože mě tato informace samozřejmě minula jako testrál za letu. Nechtěla jsem však svou oblíbenou průvodkyni zklamat.

Madam se ještě stále s úsměvem na rtech vydala za mou osobou do domečku, kde ležel na posteli skřítek. Sáhla mu znalecky na čelo a zavřela oči. Chvíli si něco mumlala, pak vytáhla hůlku a přiložila mu ji na spánek. Poté s ní švihla ve vzduchu se objevil bílý proužek dýmu, který se po chvíli stočil do tvaru číslic – tedy 52°C.

„No slečno, měla jste pravdu,“ promluvila madam Monny. „Padesát dva stupňů je u skřítků mírná horečka. Nebude to pravděpodobně nic vážného. Odhaduji to na zvýšenou teplotu z vyčerpání.“

V tu chvíli mi bylo maličkatého stvoření opravdu líto. Podívala jsem se kolem sebe a urovnala si, jaké je datum. Pak jsem se starostlivě zeptala: „Ale co všechny ty balící potřeby? A co ta hromada dárků tamhle v koutě? Jak dlouho bude muset ležet, aby horečka opadla a on se mohl vrhnout do balení?“

 

„U skřítků je taková horečka na dlouho trať, počítejte tak týden, než opadne a než vůbec vstane z postele,“ konstatovala madam.

 

„Ale to je strašně dlouho, to nemůže do Vánoc stihnout!“ zhrozila jsem se.

Vyběhla jsem tedy celá nešťastná ven a začala jsem přemlouvat celou naší skupinu, abychom s balením pomohli. Chlapci bránili, že na balení rozhodně nemají talent, děvčata povídala něco o úkolech a esejích. Nakonec se mi však podařilo je přesvědčit.
Jako vždy jsem musela použít svůj schovaný velitelský mód:

„Kimouši, ty budeš stříhat papír podle velikosti dárku. Kloty, ty budeš balit dárky do nastříhaného papíru. Misch, ty máš na starosti mašle. Sire, vy si vezmete do parády zdobení větvičkami a šiškami. Já budu psát jmenovky a Andy?“ podívala jsem se velice významně.

 

Vyděšeně přikývl a očekával, jaká práce ho tak může čekat. „Ty! Ty budeš ty jmenovky přivazovat!“ vztyčila jsem důležitě prst.

 

Bylo vidět, že si velmi oddychnul. Pravděpodobně se bál, že by musel použít svůj škrabopis na jmenovky a majitelé dárků by pak ten svůj asi ani nenašli. Trošičku jsem se jeho úlevnému obličeji pousmála, ale to už každý zaujal své místo.

 

Šlo nám to od ruky, jako nikomu jinému. Kim projevila úžasný talent na výpočet potřebného papíru. Nikdy nechyběl ani nepřebýval. Kloty předvedla precizní práci s mudlovským vynálezem jménem lepící páska a Mish byla toho dne jmenována hlavní vazačkou mašlí naší koleje. V panu Nichovi jsme probudili umělecký talent k dekorování. Dokonce začal uvažovat o tom, že by si před Vánoci přivydělal balením dárků na zakázku. No, mé popisování cedulek komentovat raději nebudu, a že Andy nespletl ani jednu cedulku, to už byla taková třešnička na dortu.

Madam Monny pak už jen třídila balíčky na několik různých kupiček.

 

 

Do toho nás provázel zvuk rolniček, který se linul odněkud z venku. Při psaní cedulek jsem se občas musela protáhnout, a tak jsem měla možnost pořádně prozkoumat interiér domečku. Bylo to tam vlastně velice skromné, ale útulné. U stropu viselo několik smrkových větviček, stejně jako u oken. V pravém rohu stála kachlová kamínka, vysoká tak akorát pro skřítka. U nich se nacházela postýlka, v které náš unavený pidimužíček podřimoval. Na druhé straně byl malinkatý stoleček s ještě menšími dvěma židličkami – snad měl i nějaké přátele.
A to bylo vlastně tak nějak všechno.

 

Zabalit všechny ty dárky byla hračka. Nakonec se nám povedlo připravit na Vánoce všech pět set kousků! Sice nám to trvalo velice dlouho a výprava se tak protáhla o několik hodin, ale ten dobrý skutek za to stál.

Jak už to tak bývá, nejen chlapcům za tu dobu vyhládlo. Naštěstí sir Nich nechodí na výpravy vybavený jídlem sám, ale i já. Jsem přece jezevec a vím, že hladový jezevec je horší než stádo vyhládlých trollů. A tak jsem ještě před naším dobrodružstvím použila nezjistitelné zvětšovací kouzlo a do kapsy v ponču nachystala tác řízků, vánoční cukroví, punč, vaječňák, čaj a pár buřtů. No to bylo radosti! Celá mrzimorská výprava se ke mně sběhla a zírala, co vše ještě z tajné kapsy vytáhnu.

 

Sir Nich čapl cukroví, Kimouš nepohrdla řízky, stejně jako Mish a Kloty. Andymu zazářila očička, když spatřil punč a madam Monny si s příslibem, že neprozradí na hradě fakt, že nezletilí popíjejí, uzmula láhev vaječňáku.

 

Začali jsme debatovat, co se skřítkem. Někdo navrhoval přesun do hradu. Padl také nápad donést léky skřítkovi do domečku s ujištěním, že madam kolejní by jistě věděla, co na skřítkovskou horečku zabírá. Nakonec to však situace vyřešila za nás.

Do naší diskuze se totiž ten malý mužíček probudil:

„Co se stalo?“ zamžoural na nás svýma očima. Poté se rozhlédl po domečku.
„Vy, v-v-y jste zabalili všechny dárky?“ vyvalil oči.

V té chvíli jsem si nebyla jistá, zda je rád či nikoliv. Tvářil se tak neurčitě, že jsem se bála, zda jsme neprovedli něco nepatřičného. Všichni jsme tam stáli se zatajeným dechem a očekávali skřítkův verdikt.

Nakonec ze skřítka vyšlo jakési podivné chrčení, ale s úlevou odpověděl: „To jste moc hodní. Necítím se úplně dobře a neumím si představit, že bych to do Vánoc všechno stihl.

 

Na výpravnících byla vidět veliká úleva. A madam Monny dodala: „Chtěli jsme ti pomoci také s uzdravováním, avšak než sem doneseme léky, asi to chvíli potrvá.“

„Vy jste tak milí! Ale nebojte, jen mi podejte tamhleten flakónek. Mám v něm medicínu. Ona mě totiž přepadá vánoční horečka každý rok. Mám toho nějak moc,“ povzdychl si skřítek a ukázal na poličku pod oknem.

Když se z flakonku napil, přeměřila mu madam Monny opět teplotu. Šedivé vlákno tentokrát ukázalo 39°C. Hned, jak hodnotu spatřila, doširoka se usmála. U skřítků je totiž třicet devět vlastně standardní teplotou.

 

 

Skřítek nám tedy musel slíbit, že bude ještě týden ležet, aby byl na Vánoce jako rybička. Pak jsme se s ním rozloučili a vydali jsme se ku hradu. Madam nás za odměnu nepřemístila na mýtinu jak bylo dobrým zvykem, ale měli jsme možnost vychutnat si procházku zasněženým lesem.

Bylo to velmi romantické sledovat zasněžené stromy, keře a mýtinky. Občas odněkud vyskočila veverka nebo se zpod sněhobílé hromady objevila zářící očka sovy. Zanedlouho jsme došli až k hradní bráně. Rozloučili jsme se s naší průvodkyní a plní zážitků se odebrali do kolejní mínosti. Pan Nich s madam Monny se odebrali do svých kabinetů.

Místnost byla tichá a ztemnělá, neboť bylo už něco málo po půlnoci. Andy nasekal soušku do dřevníku, přihodil pár polínek a všichni jsme se ještě posadili ke krbu. Užívali jsme si tepla a dobrého pocitu z pomoci druhým.

Když jsem pak odhrnula svá nebesa, našla jsem na posteli malý dáreček s věnováním:

„Díky za pomoc, kamarádi!“

 

Helen Miltonová