Zadání domácího úkolu

Alespoň na sedm palců napište příběh o člověku, který má některou z fobií či úzkostných poruch, o kterých jsme letos mluvili. Chci, abyste vystihli pocity, myšlenky a chování toho člověka.

Vypracování

Nechtěla jít. Nejenže musela vstávat dřív, ale ještě se nemohla ani najíst. Copak v tom byla nějaká spravedlnost?

Ráda by si zafňukala, že se jí zdála hrozivá noční můra. Ale nezdála. Celou noc strávila přemýšlením o dnešním ránu a dnešní ráno zkoušením usnout. Nešlo to. Cítila, jak se jí svírají útroby. Bušilo jí srdce, bylo jí vedro, ale zároveň i zima. Bála se vstát, protože by se nechtěnému přiblížila o to víc. Tiskla si k sobě plyšového králíčka. Ten nikam nemusel. Kdyby tak uměla kouzlit, hnedle by svou ustrašenou dušičku vložila do králíčka a plyšáček by šel nevyhnutelnému hezky naproti místo ní.

Na dveře se ozvalo zaklepání. Bylo ostřejší než obvykle? Ťuk, ťuk - zabodávalo se dívce do hlavy. Byl čas vstávat.

Už? Ještě je určitě čas! Těch deset minut, co je normálně na snídani, může přeci strávit v bezpečí své postele!

"Hned!" ozvalo se rázně ze dveří.

Hlasitě polkla ten velký knedlík v krku. Mohla by předstírat nemoc. Z probdělé noci určitě vypadá nedůživě. Když nenápadně zahřeje teploměr a teatrálně zakašle, jistě bude moc nebezpečné kamkoliv jít!

Skoro až dávivě zakašlala. Pomalu cítila, jak osoba za dveřmi protočila očima. "Já vím, že nejsi nemocná, tak už vylez a pojď."

Další hlasité polknutí. Nebylo zbytí. Bude to jen vteřina, říkali jí. Píchne to jako včelka. Nesnášela píchanec od včely, jak by se jí mohlo líbit tohle? Až bude veliká, vymyslí způsob, kdy se jehly nemusí vůbec používat! Očkování bude stejně bezbolestné jako mazání krémem!

Jiskra v dětských očích pohasla. Jenže teď je teď a nyní nic takového není. "A vážně musím?"

Dveře se otevřely dokořán. Máma se přiblížila k posteli. "Vždyť to nic není. Je to jako-"

"- jako by tě píchla včela, já vím..." zamručelo děvče. "Jenže já nemám píchance od včely ráda!"

"Na světě jsou mnohem horší věci, Vědunko. Představ si, že bys neměla obě ruce! Víš, kde by tě pak očkovali? Přímo tady!" Máma štípla děvče do hýždě. Vypísklo, ale obě propukly ve smích. Na chvíli pocítila úlevu. Ale pak spadla opona, zase měla stažený žaludek. S mámou se cítila v bezpečí, ale není to naopak mnohem bolestivější, když osoba, která má chránit, přihlíží, jak je dítku ubližováno?

 

V čekárně nebylo ticho. Copak se ostatní tolik nebojí? Ano, našla pár dětí, které vypadaly ustrašeně. Sdílený strach ale živil její ještě víc. Jako prasata na porážku. Všichni v jeden čas, ať to má doktor rychle za sebou.

Podívala se doprava na mámu. Četla se zaujetím nějaký magazín. Máma se očkování nebojí. Ještě se dívá, jak z jehly... br! Musela se otřepat. Jen pouhá představa v ní vyvolávala nepokoj. Srdce se jí rozbušilo o to hlasitěji, když byla pozvána do ordinace.

Nechtěla. Chtěla se otočit z davu a jít domů. Uřezat si obě ruce, lehnout si a nikdy nevytáhnout paty z domu. Pak nic nechytí, ne? Jenže děti si razily cestu do ordinace. A Vědunka musela s nimi.

Máma jí řekla, že když bude statečná, koupí jí čokoládu. Všechny čokolády na světě jí nestály za tohle.

Ah!

První dítě opustilo řadu s nálepkou s dinosaury. Ta je hezká, ale ani ta za to nestojí.

Druhé. To znamenalo, že se řada zužuje rychle. To znamenalo, že už brzy půjde na řadu. To znamenalo, že uvidí injekci pěkně zblízka.

Chtěla čokoládu, chtěla i tu pěknou nálepku, ale když uviděla, jak se ve světlě leskne špička jehly, jak se jí vysmívá a popouzí, rozplakala se.

"Ale to nic není, je to jako píchnutí včelky. Nic neucítíš," usmála se sestřička. "Když se uvolníš, vůbec tě to nebude bolet." Rozklepala se. Třásla se jí kolena a hlasitě vzlykala na celou ordinaci. Cítila, jak se děti za ní nejistě ošívají.

Zatla zuby a napevno zavřela oči. Jehla pronikla kůží. Cítila ten průnik, cítila, jak doktor vymačkává obsah stříkačky. Nedokázala se přestat klepat.

Trvalo notnou chvíli, než bylo po všem. Obličej měla rudý. Bylo to za ní. Začala pociťovat nechuť k očkované ruce. Dostala na ni hezkou nálepku s dinosaury. Nemohla si ji prohlédnout, bála se se ruky dotknout. Máma ji pochválila, že byla šikovná a statečná. Jí to tak nepřišlo. Ruky se nedotkne, dokud se rána nezahojí úplně. Nohy se jí cestou domů ještě trochu třásly. Naplňovala ji úleva, že další očkování bude až za dlouho. Především ale dostala chuť na čokoládu.