Zadání domácího úkolu
1) Dnes se zamyslete nad románem a zkuste si napsat jeho obsah. Znáte to, takové ty upoutávky na zadní stránce. Snažte se čtenáře zaujmout, aby právě po té vaší knize sáhl. Nu, do práce.
2) Kousek románu také napíšete jako ochutnávku.
Pět palců celkem postačí.
Vypracování
Dobrý den,
předem se musím omluvit, že text je trochu delší než těch 5 palců. Nejprve jsem vůbec nemohla chytnout inspiraci, vlastně celé skoro dva týdny se mi to nedařilo, a najednou puf! a vychrlím toho víc, než se po mně chce. :D O:-)
Jiří už odmalička věděl, kam by to chtěl v životě dotáhnout - do Berlínské filharmonie. Otec ho naučil hrát na trombón, matka zas inspirovat se přírodou a ostatními lidmi. Jenže někdy nevedou všechny cesty do Říma a ne každý sen se vyplní. Nebo přeci jen ano?
První kapitola
Je to tady. Čekám na chladné chodbě, v létě by tu mohlo být snad i příjemně, ale teď se klepu zimou a nervozitou. Připravoval jsem se hodně, ale bude to stačit? Nádech, výdech, letmý pohled na hodinky. Ještě deset minut, pak přijdu na řadu. A snad se hned nenechám vyřadit. Znovu hluboký nádech a pomalý výdech.
K přijímacím zkouškám na konzervatoř jsem se chystal posledních pět let. Jistě, nevěnoval jsem tomu úplně všechen volný čas, přesto si troufám tvrdit, že jsem přípravu nepodcenil. Vlastně mám pocit, že jsem k tomu, abych se ocitl na téhle chodbě před učebnou číslo 43, kde se rok co rok konají talentové zkoušky, směřoval odjakživa.
Nebudu lhát, na své rané dětství si moc nevzpomínám. Maminka mi ale vždycky vyprávěla, že když tatínek začal cvičit na pozoun, se zaujetím jsem ho poslouchal. Prý jsem už v plenkách dokázal nejrychleji usnout za zvuků Beethovenovy Měsíční sonáty a naopak jsem byl neklidný, když tatínek odjel na koncert nebo z jiného důvodu doma necvičil. Zní to krásně, ale jak říkám, sám si to nepamatuji a kdo ví, jestli si to má poeticky založená maminka nevymyslela.
Ty dětské zážitky s maminkou si ale pamatuji. Jak jsme stavěli skřítkům domeček v lese pod dubem. Jak jsem na vyhlídce Slánské hory přelezl zábradlí a maminka mě nedokázala přemluvit, abych se vrátil zpátky, protože se mi líbilo...co vlastně? Výhled, květiny? To už nevím, jen pořád vidím maminčin ustaraný obličej a slyším ji volat: "Jiříku, pojď zpátky. Hele, tady je housenka, pojď se honem podívat!".
Když jsem byl dost starý na to, abych při styku s žesťovým nástrojem nezpůsobil újmu sobě, jemu nebo okolí, nechával mě tatínek sedat vedle sebe. Občas jsem mu držel noty (ale podezírám ho, že hrál zpaměti nebo něco úplně jiného, protože jsem s listy papírů tak šermoval v rytmu hudby, že by z toho stejně nic nerozluštil) a občas jsem si dokonce vyzkoušel hrát. Tatínek si mě posadil na klín, chytil mé neklidné ruce, správně je položil na nástroj, nabádal mě, abych si o nátrubek nevyrazil zuby, a pak mě nechal zkoušet vyloudit nějaký tón. Myslím, že byl překvapenější víc než já, když se mi hned napoprvé podařilo vydat takový prdlavý a bručivý, ale zcela zřetelný tón!
Abyste tomu rozuměli, zvládnout správně rozvibrovat proud vzduchu, aby se v té dlouhé rouře neztratil a vyšel v přijatelné podobě ven, vlastně vůbec není tak jednoduché. Jistě, hráči to zvládají, ale ten, kdo k ústům nátrubek nikdy nepřiložil, je jen zřídkakdy schopný to na první dobrou dát. Ani tatínkovi se to prý nepovedlo, když se v deseti letech začal v lidušce učit hrát.
Samozřejmě jsem v těch pěti letech najednou nezačal pilně hrát a v osmi jsem nezkomponoval žádnou symfonii. Jen jsem občas zkoušel foukat nějaké tóny, tatínek mě učil pracovat se rty, snižec mi pro jistotu nikdy neodjistil a nesvěřil. V první třídě mě přihlásili na hudební nauku, kde jsme s dřívky vyťukávali rytmus a učili se zapisovat noty do osnovy. Pak jsem začal hrát na zobcovou flétnu tak jako ostatní děti na hudební nauce. Bavilo mě to, ale stejně jsem vždycky to, co jsme se učili, zkoušel doma i na trombón. Tehdy mi ho už tatínek začal půjčovat i se snižcem, a to teprve znamenalo důvěru.
Ve čtvrté třídě, když jsem už byl dost velký na to, abych udržel nástroj a hýbal snižcem (na sedmou polohu jsem ještě nedosáhl, pravda), jsem konečně mohl začít chodit na hodiny pozounu. Učitelka ze mě byla nadšená a já zase z ní, a tak jsme se na sebe vzájemně těšili a vzájemě si dělali radost hudbou. Dala mi toho opravdu hodně - nejen základní znalosti a dovednosti, ale hlavně pocit, že ve světě někam patřím. Zatímco ve třídě mezi spolužáky jsem byl spíš tichý a podivínský, ve třídě s piánem u zdi, kaktusem v okně a plakáty slavných trumpetistů, hornistů a pozounistů na stěnách jsem se cítil krásně. Stejně dobrý pocit jsem dokázal načerpat snad už jen v přírodě.
Teď, stojíc tu a zírajíc střídavě na dveře a střídavě na hodinky, si říkám, jak daleko k dobrému pocitu vlastně mám. Ale vím, že jakmile se trochu rozehraju, uvolním se a pak už nebudu myslet na nic jiného než na melodii a správné postavení rtů. Co myslet - ucítím to. Ještě pět minut.
Čtyři minuty.
Tři. Nádech, výdech.
Dvě. Zkoušený uchazeč přede mnou právě dohrál Mozartův koncert číslo 2 pro trubku.
Jedna. Klid, hlavně nezapomenout pozdravit a usmát se. Dobrý první dojem je taky důležitý.
Dveře se otvírají a unavený pánský baryton volá: "Skála Jiří."
Přeji Vám krásný zbytek druhého termínu,
Ver Loren Vysvobozená
