Zadání soutěže

Při mých cestách jsem narazila na mnohé zajímavé knihy a staré spisy. V jedné malebné kouzelné vesničce vysoko v Pyrenejích jsem byla zavedena do velmi staré klášterní knihovny. Tamní mnich pokládal za podstatné mi ukázat jednu z prastarých legend. Byl velmi roztržitý a neustále těkal pohledem k mým očím, táhnouc mě za ruku.

 

Legenda vyprávěla o mladé dívce, skoro ženě, která byla stvořena z hvězd a seslána na Zemi, aby mohla zasévat jas do lidských duší. Legenda se zmiňovala o jejích zvláštních rudých laskavých rtech a očích, jako nejtmavší čokoláda, díky kterým v lidech vzbuzovala překvapivou důvěru a klid.

Dívka ráda lidem pomáhala a hluboce jí to naplňovalo, ale byla nešťastná. Nikdo s ní nebyl schopen sdílet její osud a její břímě. Bylo spoustu mužů, kterých se do ní povrchně zamilovalo, ale žádný ne natolik, aby vnesl jas do jejího srdce. Dívka se cítila opuštěná a čím déle trval její věčný život, tím prázdnější se stávala.

 

Dále legenda mlčí. Není řečeno, kde dívka žila ani jak to s ní dopadlo. Její osud mě ale prudce zasáhl a byla bych ráda, kdybyste jí nechali ožít ve svých příbězích.

 

Pamatujte, že jsem velmi náročný čtenář. Nenadchne mě jen tak něco a při hodnocení této soutěže budu nekompromisní. Proto si dejte velmi záležet.

 

Délka: 9 – 30 palců. Kvalita je ale důležitější, než kvantita.

Vypracování

Dívka, které patřily hvězdy

 

Co o ní říci? Adele byla krásná. Velice krásná dívka, vlastně skoro žena. Měla dívčí nevinnost a jemnost, a přece se někdy zdála mnohem starší, zkušenější a vyrovnanější než ve skutečnosti byla. Ten malý rozpor jí přidával na kráse, měla zkrátka přednosti obou, jak dívky v rozpuku mládí, tak zralé ženy. Měla v sobě něco, co muže upoutalo, svázalo a už nepustilo. Mnohý po ní zahořel, začal po ní bezmezně toužit... a pak ztratil zájem stejně rychle, jako ho nabyl.

Adele měla zvláštní dar. Dokázala naplnit lidské srdce i duši nadpozemským jasem. Byla světlem majáku pro zoufalé a topící se námořníky, kteří se k snažili ze všech sil doplavat a pobýt v její přítomnosti dostatečně dlouho, aby zase rozjasnili líc, ale pak zmizeli jako pára nad hrncem.

Stál jsem vždycky v pozadí, abych nepřekážel těmto divokým romancím, které kolem ní bouřily. Vedla zajímavý život, plný dobrodružství, a přece bylo na celé té věci cosi smutného. Jako kdyby byla vnitřně prázdná, jako kdyby ji nenaplňovalo nic z toho, čemu se věnovala. A přece neúnavně pomáhala lidem, těm, kteří si to zasloužili i těm, kteří si to nezasloužili. V jejích tmavohnědých očích, barvy nejtmavší čokolády, se odráželo světlo jejího vnitřního světa. Světa, do kterého bych já rád pronikl, protože tam tuším moře hoře a hory prázdnoty a osamělosti.

Jednou se ne mne usmálo štěstí. To, když jsem ji potkal na baru, kde zapíjela hořkost z posledního rozchodu. Tehdy mi řekla cosi podivného. Svěřovala mi to jako největší tajemství, které nemám nikomu dalšímu prozradit. Důvěrným tónem plným vřelosti mi pošeptala do ucha, že není obyčejný člověk, že se narodila mezi hvězdami na obloze. Tvrdila, že je taková hvězdička, která dokáže rozsvítit světlo hluboko uvnitř nás. Že je nesmrtelná a že bude žít věčně, ale že je odsouzena k věčné samotě, protože s ní nikdo její břímě nedokáže sdílet. Nikdo z nás, smrtelníků, obyčejných lidí to prý nepochopí. Já se tehdy chápat snažil, ale celé mi to připadalo jako opilecká báchorka, která pomine s ranní kocovinou. Takže jsem jí zprvu vůbec nevěřil. Nicméně bylo příjemné trávit chvíle v její společnosti, protože z ní vyzařovalo zajímavé charisma, kterému alkoholové opojení nijak neubíralo na kráse ani na síle.

Připadal jsem si jako vrabec chycený do sítí. Nevěděl jsem kudy kam, přestože jsem o ni hodně stál, něco hluboko uvnitř mne varovalo, abych to nedělal. Možná to byl obyčejný stud, nebo nízká sebedůvěra, nebo nevím co. Ale drželo mne to zpátky. A tak jsem se postupem času stal její spřízněnou duší, co se snaží sdílet to, co šlo.

Adelina talentu projasňovat lidská srdce si všiml filmový producent. Udělal jí nabídku, která se neodmítá. A tak se Adele stala takřka přes noc filmovou celebritou, která excelovala v každé roli, kterou dostala. Pro Adele to byla šťastná doba, plná pilné práce, večírků a plesů, ale i nové lásky, kterou našla v jednom ze svých hereckých partnerů. Měla ho ráda, on ji také - a zdálo se, že velmi hluboce.

Uzavřeli spolu manželství a já šel za svědka. Nemohl jsem si pomoci, ale občas jsem měl pocit, že jsme v tom manželství tři. Pořád jsem jí dělal vrbu jako za starých časů a Fredovi to zpočátku nevadilo. Asi po roce se u něj projevila endogenní deprese, a to nebývalou silou. Pokusil se o sebevraždu. Dvakrát neúspěšně, poprvé ho zastavila Adele, podruhé ho zachránili lékaři z přivolané záchranky v poslední minutce.

Fred odešel do nemocnice na léčení. Adele se nedokázala vzdát své hvězdné kariéry, ale přesto si našla čas a chodila Freda pravidelně navštěvovat. Byla pro Freda vším, nadějí i smyslem života. Tehdy jsem začal věřit, že na té historce o tom, že je Adele dítě hvězd přece jen něco bude. Něco víc než nadpozemská krása rudých rtíků, ze kterých plynou krásná, laskavá slova souznění a pochopení.

Dříve chtěla být hvězdou a zářit pro všechny. Přišla však na to, že je hvězdou pro jednoho obyčejného Freda, který ji potřebuje, protože mu do duše vnáší klid a pohodu. Myslím, že právě tohle zjištění ji zachránilo před démonem alkoholu, který nad ní visel jako temný stín. Se svou závislostí se rozhodla bojovat, odešla na léčení a s pitím definitivně skoncovala. Tím také skončily naše sedánky s lahvinkou něčeho ostřejšího, co jí rozváže jazyk a mně otevře mysl Asi to tak bylo dobře. Protože ona žila pro Freda a Fred pro ni - a já tam už víc nepřekážel.

 

Gita Hrdličková, Zmijozel