Byla noc.

Obloha, poseta překrásnými hvězdami, jež zářily všemi odlesky stříbřité i zlatavé, ho uchvátila.

Pozoroval ji tak důkladně, jako by něco ztratil a teď se jen snažil onu ztracenou věc znovu nalézt.

Netušil, co hledá.
Zatím ještě ne.

Avšak věděl, že ho čeká něco neuvěřitelného.

 

☆☆☆

 

Přemýšlel. To byla činnost, kterou dělával často. Většinou sedával u otevřených oken, neb neměl rád pocit stísnění, který se ho zmocníval v každé budově. Otevřená okna mu dávala pocit svobody, jenž uvnitř tak postrádal.

Přemýšlel. O životě, snech, smrti a... o hvězdách. Ty byly vždy hlavním předmětem jeho smýšlení. Miloval je. Obdivoval je. Byl jimi jako posedlý. Přál si být mezi nimi, zářit pro každého člověka na planetě a dělat ho tím šťastným. Přál si to tak moc, až mu někdy připadalo, že doopravdy vzlétl. Že se vznáší ke svým milovaným hvězdám a nezná žádný strach. Že je jen on a jeho zářící hvězdy. Nic se jim nemůže stát a společně zvládnou cokoliv.

Avšak... stejně jako existují vzlety, jsou také pády. A dopad kruté reality na chlapcovu křehkou duši byl vždy tíživý. Tak tíživý, až ho občas napadlo, že vše vzdá. Že skončí s pozemským životem a vydá se na cestu velice těžkou a zdlouhavou. Přemýšlel, zda se poté stane jedním z nich. Zda se z něho stane zářící diamant noční oblohy, jenž bude ukazatelem pro každou zbloudilou duši...

Poté si však uvědomil, že na tomto světě je z nějakého důvodu a ukončit jej předčasně by bylo velmi sobecké. Věřil, že každá bytost má určité poslání, jež musí za svůj život naplnit.

Zatím nevěděl, co je tím jeho, ale nevzdával se. Pátral po něm. Každičký den. Přál si zjistit, zda mu dá jeho poslání odpověď. Tak mu to totiž bylo řečeno.

Až nalezneš své poslání, nalezneš také odpověď na otázku, proč tu jsi.

A to byla otázka, po jejíž odpovědi toužil ze všeho nejvíce.

 

☆☆☆

 

Seděl na lavičce. Kolemjdoucí ho vnímali jen jako obyčejného chlapce, co si přišel do parku přečíst zajímavou knihu. Ve skutečnosti ale knihu vůbec nevnímal. Přemýšlel. Opět. Poslední dobou nedělal nic jiného. Proč? Jelikož se blížil tenden. Den, kdy se vše pokazilo. Den, kdy přišel o to nejcennější, co měl. O osobu, kterou miloval. Kde jsi..?
Zachmuřil se. Svými myšlenkami byl pohlcen tak dokonale, že si nevšiml ani toho, když si k němu přisedla malá dívenka.

„Co to čteš?“ optala se ho zvesela.

Povzdechl si, nos stále zabořený v knize.

„Knihu.“

„Jakou?“

„Pěknou.“

Chlapec nebyl moc rád, že ho vyrušila z jeho myšlenkových pochodů, a tak byl rozhodnut její plány na společnou konverzaci zmařit. Dívka se však nevzdávala.

„A jak se jmenuje?“ zeptala se zvědavě.

„To bys neznala.“

„Znám spousty krásných titulů! Třeba knihy od Oscara Wildea, ty patří mezi mé oblíbené. Nebo úžasné detektivní povídky sira Arthura Conana Doyla. Je jich opravdu moc. A také, což je docela neobvyklé pro dívky mého věku, jsem zamilovaná do noční oblohy. Hvězdy mi vždy vykouzlí úsměv na tváři..,“ s úsměvem pověděla a zasnila se.

Chlapec se narovnal a poprvé za celou dobu na ni pohlédl. S údivem si ji prohlížel. Nemohlo jí být více než dvanáct let, spíše by tipoval i méně a přesto mluvila tak, jak neumí mluvit ani někteří dospělí.

A pak na něho upřela své medové oči. Ty oči, jež ho uchvátily. 
Ty oči, jež si měl pamatovat navždy. 
Ty oči, které již znal.

Kde jsou teď? Kde jsou ty medové oči a člověk, kterému patří? Tak moc mi chybí... Kéž by... kéž by se dala ta ztracená léta vrátit. Kéž by bylo všechno jako dříve...

Kde jsi...?

 

☆☆☆

 

V parku trávila každé páteční odpoledne. Ta dívka, jejíž oči mu byly natolik známé, až to bolelo. Avšak nedokázal je ztratit. Již znovu ne. Přistihl se, že si pokaždé najde výmluvu, aby se v ten den mohl dostat z domu. Toho odpoledne tomu nebylo jinak.

Pomalu si to kráčel směrem k parku nesoucí v podpaží velkou starou bichli. Již tam na jejich lavičce čekala. Když došel ke smluvenému místu, ihned vyskočila a vrhla se ke staré bichli, jež nesl, ale nedotkla se jí.

„Copak to dnes neseš?“ optala se radostně. To byla fráze, kterou vždy začínalo jejich páteční odpoledne. Usmál se. Měl tu větu rád. Připomínala mu časy, kdy se nemusel bát, co přijde. Kdy se nemusel bát, že se tím, že bude v nesprávný čas na nesprávném místě, vše pokazí.

„Nesu starobylou a velmi vzácnou knihu, která v sobě ukrývá největší tajemství vesmíru. Je to opravdový skvost,“ pověděl tajemně.

Dívce se při jeho slovech rozzářila medová očka. Září jako hvězdy, pomyslel si. O důvod víc je milovat.

„Ukaž, ukaž, chci ji vidět!“

Tajemně se usmál a opatrně začal knihu pokládat na lavičku a následně ji ještě pomaleji, stránku po stránce, obracet. Věděl, že jí to vadí. Poté však přestal se škádlením a urychleně nalistoval stránku, o níž věděl, že se jí bude líbit.

Dívka se natěšeně nahnula nad knihu a začala si prohlížet staré malby noční oblohy. Byly nádherné.

„Jestli budeš chtít, mohl bych ti někdy ukázat hvězdnou oblohu trochu blíže. Mám teleskop. Samozřejmě jen tehdy, pokud bys mohla,“ pověděl nesměle.

Hvězdy se rozzářily.

„To je úžasné! To bych moc ráda.“

A pak ho objala. 
Bylo to zvláštní objetí. Takové jemné a příjemné a přesto tak podivné. Jako by se kolem něho obemkla mlha.

Z protější lavičky chlapce zvědavě pozorovala dívka. Nebylo to poprvé, co tam seděla. Chlapec si jejích zvědavých pohledů směřovaných jeho směrem všiml a raději se odtáhl.

„Co kdybychom se vrátili ke knize?“ pověděl rychle.

„To je dobrý nápad,“ usmála se na něho jeho malá kamarádka a oba dva si sedli k otevřené knize a začali si prohlížet další malby.

Chlapec se ještě jednou ohlédl na zvědavou dívku. Ta zvláštní slečna na něho nyní hleděla tak... podivně. Jako by vědělaněco, co jemu unikalo. Ta myšlenka ho vyděsila. Neměl rád, když něco nevěděl. Rychle se odvrátil. Začínal z ní mít obavy.

 

☆☆☆

 

Seděl u otevřeného okna a sledoval noční oblohu. Tu oblohu, jež miloval natolik, že by byl schopen pro ni zemřít. Dříve o tom činu uvažoval, avšak k jeho uskutečnění mu zabránilo světlo, jež do jeho smutného života přinesla dívka. Bylo trochu podivné, že záchrana přišla v okamžiku, kdy byl již natolik zoufalý, že nebyl příliš schopen rozumného smýšlení.

Z přemýšlení ho vyrušil nečekaný hluk. Uvědomil si, že se prapodivné zvuky ozývaly zvenčí. Vypadalo to, že se někdo dobýval dovnitř. Erik se obával, že by to mohl být někdo, kdo ho chce zničit. Nepřátel měl mnoho. Byl vyvrhelem. Všude. 
Ihned k oknu přiskočil a se zděšením zjistil, že je to jeho malá kamarádka, která se stěží držela římsy a vypadalo to, že brzy spadne. Hbitě ji chytil za ruce, lehce vytáhl nahoru a postavil vedle sebe.

„Co jsi to proboha vyváděla? Mohla jsi spadnout a ošklivě si ublížit!“ obořil se na ni. Bál ses o ni, pomyslel si. Ta myšlenka ho vyděsila. Nikdy se o nikoho nebál, už dlouho ne. Nenáviděl ten pocit... Strach. Pojily se s ním události, na které nechtěl opět pomyslet.

„Ale nemohla! Nejsem přece...,“ zmlkla. Vyděšeně se podívala na chlapce, jako by doufala, že si nevšiml, toho, že se málem prořekla.

„Co nejsi?“

„Ale nic,“ pověděla rychle, „raději mi ukaž ten teleskop. Chtěla bych se podívat na hvězdy, proto jsem také přišla,“ usmála se na něho.

Stále ji podezíravě sledoval.

„No dobře,“ řekl nakonec, „ale dnes to být nemůže. Nejsou tak dobře vidět. Zítra by to mělo být lepší. Přijď zítra ve stejnou dobu jako dnes ke knihovně.“

„A co teď? To mě vyháníš?“ zamračila se.

„Samozřejmě že ne! Jen-“ zmlkl a zaposlouchal se.

Přes zavřené dveře byl slyšet burácivý hlas chlapcova otce, který se stále přibližoval.

„Nemáš být sakra zticha?!“ ozývalo se za dveřmi.

Chlapec zpanikařil.

„Musíš zmizet!“ sykl na dívku, která ihned poslechla a zaplula pod postel.

„Koho to tam máš, Eriku? Slyšíš? Okamžitě otevři!“ bušil jeho otec na dveře. Erik stál na místě a mlčel. Čekal.

Ve chvíli, kdy se dveře rozlétly, si Erik všiml růžové mašle, ležící kousek od postele, jež patřila jeho malé kamarádce. Polkl.

Teď bude zle.

Ve dveřích stál statný muž, který se tvářil velmi podrážděně. Jeho oči skenovaly místnost a hledaly sebemenší náznak toho, že je v místnosti i někdo jiný než on a jeho zbytečný syn.

Erik se bál. Ne o sebe, již dávno přestal věřit, že by ho otec mohl někdy vzít na milost. Za své činy musí každý nést následky. A Erik udělal něco, co mu otec nikdy neodpustí, stejně jako on nikdy neodpustí svému otci. Jejich srdce byla kdysi dávno probodnuta a hrozí, že se již nikdy nespraví. I když, mladé má stále naději. Vždyť čas, ten krutý čaroděj, všechny rány zacelí. Avšak... již navždy po nich zůstanou jizvy, kterých se člověk nezbaví.

Erik se bál. Bál se, že ji otec najde. Bál se, že jí ublíží, jelikož bolest, to bylo něco, co on uměl rozsévat ze všech nejlépe. Očima letmo zalétl k mašli, jež se stále nacházela na stejném místě. Tohoto bleskového pohledu si však jeho otec všiml a také se zahleděl tam, kam směřovaly synovy oči.

Děla se podivná věc. Vypadalo to, že jeho otec na zemi žádnou stuhu nezahlédl. Erik to místo obdařil dalším letmým pohledem a opravdu! Mašle tam nebyla! Chlapec vydechl úlevou. Ani si neuvědomil, že zadržoval dech. Neradoval se však nadlouho. 
Jeho otec se totiž rozhodl, že nahlédne pod postel. Erik zbledl. To bude konec, pomyslel si. Zpovzdálí sledoval každý otcův krok, sám opět téměř nedýše.

Muž se sehnul, odkryl přikrývku zakrývající prostor mezi matrací a zemí a nahlédl dovnitř. Poté se beze slova zvedl a odešel z pokoje. Nezapomněl za sebou prásknout dveřmi.

Erik tomu nemohl uvěřit. Ztěžka dosedl na postel. V hlavě si znovu a znovu přehrával, co se událo v místnosti. To bylo poprvé, co ho otec nechal být, což se úplně vymykalo jeho běžnému chování. Pak mu však plně došlo, že se jeho otec nikdy nezmění a že kdyby tam byla, strhla by se ihned mela. Zmocnil se ho děs a hrůza. Rychle se sehnul a nahlédl pod postel. Prostor zel prázdnotou.

Dívka byla pryč.

 

☆☆☆

 

Byla již tma, když se vydal ke knihovně. Po cestě dovolil svým splašeným myšlenkám vystoupat na povrch a ovlivnit celou mysl. I když se to stalo již předešlého večera, stále ho pronásledovala a děsila myšlenka, kam se dívka vypařila. Obával se toho, zda ji na smluveném místě nalezne, avšak více ho děsila představa, že tam doopravdy bude a on s ní o tom prapodivném zmizení promluví. Čím více se blížil ke smluvenému místu, tím méně se mu tam chtělo. A pak stanul před knihovnou, tváří v tvář své malé kamarádce.

„Dnes je nádherná noc, nemyslíš? To spatříme spousty krásných hvězd!“ usmála se na něho. Vypadalo to, že jí její zmizení nepřipadalo nikterak podivné.

Úsměv jí neoplatil.

„Pojď,“ chytil ji za ruku a svižně se vydal ke starému únikovému schodišti, jež vedlo na střechu knihovny. Schodiště rychle vyběhli a ocitli se pod širou tmavou noční oblohou.

Chlapec pustil dívčinu dlaň a ihned se vydal ke kamennému zábradlí a položil na ně větší tašku, kterou doposud nesl v pravé ruce. Opatrně začal vybalovat poklad, který se uvnitř nacházel. Jako vždy se mu přitom zatajil dech.

Dívenka se podivila chlapcovu nynějšímu chování. Nikdy předtím se tak podivně nechoval. Toužila zjistit, co bylo příčinou jeho odtažitého chování.

„Eriku?“ zašeptala a udělala několik kroků k chlapci. Jmenovaný přestal v činnosti, kterou doposud vykonával, avšak neotočil se. Jako by mu nestála ani za pohled.

„Co se stalo?“ optala se nechápavě.

Otočil se na ni. Kdyby se mu podívala do očí, spatřila by v nich úlevu smíšenou se strachem, ale také ztracenost. Bál se jí? To ani sám nevěděl. Byl strašně zmatený.

„Přemýšlel jsem o včerejším večeru. Vše bylo tak... neskutečné. Netuším, co se tam dělo. Kam jsi vůbec zmizela?“ z jeho hlasu byla cítit zoufalost.

Zadržela dech. Co jen to provedla... Věděla, že to jednou přijde, ale netušila, že tak brzy.

„Je zde něco, co bych ti měla říci. Dlužím ti to. Povím ti to, ale ne dříve než po tom, co mi ukážeš hvězdy, jak jsi měl prvně v plánu. Přijímáš?“

„Přijímám.“

V tu chvíli se z obou vypařilo veškeré napětí. Dívka s úsměvem sledovala, jak chlapec vyndává a sestrojuje svůj teleskop. Když měl Erik vše pro sledování noční oblohy připravené, nahnul se k čočce a ujal se prvního výběru unikátního tělesa. Poté, co chvíli posouval teleskop do všech různých stran, od něho spokojeně odstoupil a pokynul dívce, aby se šla podívat.

Ta k teleskopu nadšeně přistoupila a ujala se funkce vrchního pozorovatele. S radostí zjistila, že pozoruje Polárku. Posunula teleskop o malinkatý kousíček na stranu a již spatřila první souhvězdí.

„To je Velká Medvědice!“ vykřikla nadšeně.

Erik se musel usmát, když viděl dívčino nadšení. Pak se však zarazil. Uvědomil si, že i přes to, kolik spolu trávili času, se jí na něco nezeptal. Překvapilo ho to, neboť se to nepodobalo jeho obvyklému chování. Neznal její jméno.

Ze zadumání ho vyrušilo zatahání za rukáv bundy a hlasité pronesení jeho jména.

„Eriku, pojď se podívat. Schválně jestli poznáš, co je toto za souhvězdí!“ pravila dívenka a s úsměvem na tváři ostražitě sledovala chlapcovo počínání.

Erik se opatrně sehnul k teleskopu a zahleděl se skrz něj na jemu velmi známé souhvězdí. Kasiopeja. Pak se odtáhl a zahleděl se na dívku. Najednou měl velkou potřebu, slyšet její jméno.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

Potutelně se usmála.

„Mé jméno přece již dávno znáš,“

A on najednou věděl.

„Kasiopeja,“ zašeptal.

Usmívala se. Nevěděl proč. Ta nevědomost ho zneklidňovala, což bylo něco, co příliš v lásce neměl. Obával se toho, co přijde.

„Proč jsi říkala, že ho již dávno znám?“

A proč jsem ho najednou znal?, chtěl se ještě optat. Byl zmatený.

Po jeho otázce se dívka zamračila.

„Myslím, že je již čas na to, abych ti řekla své tajemství. Netušila jsem, že ta chvíle přijde tak brzy a chci, abys věděl, že mě to moc mrzí,“ odmlčela se a smutně se na Erika usmála, „ale nedá se nic dělat. Bude to možná trošku delší, tak hlavně neusni a slib mi, že mě nebudeš přerušovat,“ pověděla nervózně Kasiopeja.

„Dobře, Kasi, usnout se nechystám, toho se nemusíš bát,“ pousmál se Erik, „a slavnostně přísahám, že tě přerušovat nebudu!“

„Tak já začnu úplně od začátku. Dospívání podle mě patří k nejtěžšímu vývojovému stádiu člověka. Přechod z nevinného dětství do tohoto období je pro mnohé velmi vysilující a podivné. Nejhorší je nejspíš to přílišné uvědomění. To uvědomění, že již nic nebude jako dříve, že se o sebe musí dospívající postarat a že se stále více blíží do náručí smrti...

Připadá jim, že jim nikdo nerozumí, jelikož proč by se je někdo snažil pochopit? Každý si tím přece prošel, tak oni se s tím musejí také vypořádat sami, argumentují někteří dospělí. Cožpak netuší, že existují jedinci, kteří se bojí? Že je to pro ně vše nové, podivné a děsivé? Že by se nejraději před celým světem někam schovali a nikdy nevyrostli, jen aby nemuseli čelit svým obavám? Ty se například bojíš, Eriku.

Bojíš se všeho, co přijde, bojíš se jakékoli změny, bojíš se toho, co neznáš. Bál ses i noční oblohy poseté svítícími démanty. Byla nestálá, nezkrotná, tak mimořádně kouzelná, až se ti zatajoval dech a točila hlava, když jsi ji dlouho pozoroval. Toužil jsi ji znát, jelikož ses nechtěl bát něčeho tak nádherného...

Byl jsi na vše sám, a proto jsi měl sklony propadat temnotě a přemýšlet o věcech na které nemá šťastný člověk ani pomyšlení. Byl jsi na tom tak špatně, že jsem musela přijít já... Nejsem jako ty,“ odmlčela se, „nejsem skutečná. Tak moc jsi toužil po někom, kdo by si s tebou povídal, smál se s tebou, pozoroval hvězdy, až sis mě vymyslel. Jsem tvá představa, někdo, kdo tě přišel spasit,“ usmála se na něho.

Erik na ni nevěřícně hleděl.

„Ale to nemůže být pravda. Já přece nemůžu být blázen! Kasi, jen sis ze mě ošklivě vystřelila, že je to tak? Že to tak je..?!“ zoufale vykřikl.

Kasiopeja na něho smutně hleděla. Věděla, že pravdu bude snášet špatně, ale nyní se začala obávat i toho, zda po jejím odchodu opět nepropadne zoufalství.

„Eriku, je mi moc líto, že to říkám, ale opravdu nejsem skutečná. Avšak nemusíš se bát, nejsi blázen. Většina menších dětí, a i starší jedinci, mají vymyšlené kamarády, kteří jim pomáhají vypořádat se se složitými situacemi. V pravý čas však musí odejít. A ten nastal nyní,“ pověděla smutně a Erik si všiml, že se dívka začíná rozplývat.

Erik vše začínal chápat a přijal skutečnost, že Kasiopeja byla zrozena z jeho mysli, proto dívka přestávala být viditelná. Také věděl, že je to poslední možnost se s dívkou rozloučit. Vzal ji za obě ruce a pravil:

„Děkuji ti, Kasiopejo. Děkuji ti za vše, co jsi pro mne udělala, že jsi mne zachránila před zoufalstvím a temnotou, která mě sžírala. Naučila jsi mě si vážit všeho kolem sebe, naučila jsi mě znovu žít. Navždy ti budu vděčný, má neskutečná,“

Poslední, co spatřil než se vypařila, byly její zářící oči a usměvavé rty. Ještě než se úplně vypařila záře, která z dívky v době jejího mizení vyzařovala, zaslechl její hlas.

„Budu na tebe dohlížet. Víš, kde mě najdeš, Eriku,“

Chlapec se zahleděl na noční oblohu. A tam, přesně nad svou hlavou, spatřil souhvězdí Kasiopeji, které zářilo tak mocně, jako nikdy před tím.

Při té záři si vzpomněl na medové oči. Na ty medové hvězdy, jež tak dobře znal a jež ho znovu opustily. Doufal, že až je opět spatří, že ho již nikdy neopustí.

 

☆☆☆

 

Byl pátek. Ve chvíli, kdy ji nenašel v parku, si uvědomil, že je definitivně pryč. Bolelo to. Nebyl si jistý, co víc. Zda to, že si s ním jeho vědomí ošklivě pohrálo nebo to, že už ji nikdy nespatří...

Co byste dělali, kdybyste přišli o jedinou osobu, která vás měla ráda? Nejspíš byste byli smutní. Zdrcení. Zapomenutí. Ztratili byste nit, nebyli byste schopni žít. Proč, když není pro koho? Nevěděl, co má dělat. Seděl na jejich lavičce a vzpomínal.

Když ještě žila maminka, bylo vše dobré. Její láska chránila chlapce před násilnickým otcem, až do své smrti. V tu chvíli nebyl nikdo, kdo by ho miloval. Kdo by ho měl alespoň trošku rád. Kdo by se ho neštítil, jako špíny. A pak přišla ona.

Kasiopeja.

Přistihl se, že její jméno tiše šeptá. Dívka, jež byla výplodem jeho bujné fantazie, dívka, jež nebyla skutečná a on s ní i přes to mluvil.
Vrátil se do reality a rozhlédl se kolem sebe. V parku byla kromě maminky s malým chlapečkem také dívka. Dívala se přímo na něho a on si uvědomil, že ji zná.

Chvíli na sebe tiše hleděli, a pak se dívka zvedla a vydala se k Erikovi.

„Ahoj,“ pověděla a ukázala na lavičku, „můžu si přisednout?“

Erik k ní zvedl oči. Pokrčil rameny.

Dívka se s lehkým úsměvem na rtech posadila. Chvíli seděli tiše.

„Odešla, viď?“

Mlčel. Netušil odkud o ní ví, ale nechtěl se ptát.

„Taky jsem měla kamaráda. Odešel před měsícem. Měla jsem ho moc ráda,“ pronesla, ale na Erika se nepodívala.

„To je mi líto,“ řekl.

Otočila se na něho a usmála se.

„Nemusí. Nevadí mi, že odešel. Byla jsem připravená. A ty jsi taky. Kdybys nebyl, neopustila by tě,“

Chvíli na sebe tiše hleděli.

„Já...díky, že jsi přišla. Jsem z toho pořád ještě špatný, ale alespoň vím, že nejsem jediný.“

„Dobře,“ odmlčela se a chvíli přemýšlela, „pojď se mnou, něco ti ukážu,“ pověděla s úsměvem, hbitě vyskočila z lavičky a aniž by na něho počkala, vydala se pryč.

Erik chvíli přemýšlel, zda ji má následovat či ne. Vždyť ji ani neznal. Avšak jeho zvědavost ho nenechala jen tak sedět na místě. Zvedl se z lavičky a pomalu ji následoval. Věděl, že mu nikam, když ho sama vyhledala, neuteče. A věděl, že se mu ten den vryje do paměti.

 

☆☆☆

 

Byla noc. Seděl u otevřeného okna,  sledoval noční oblohu a přemýšlel. Jako vždy. Při vzpomínce na předešlý den se pousmál. Překvapilo ho, jaký pocit tato vzpomínka vyvolala. Byl jí vděčný. Komu? Té dívce, co ho předešlého dne oslovila, své nové kamarádce.

Ukázala mu svůj svět. Zavedla ho do prázdné budovy divadla s klavírním křídlem a vyprávěla mu o sobě. O malé zakřiknuté dívce s duší umělce, jejímž snem bylo dojímat diváky svou klavírní hrou. Všichni ji kvůli její nenápadnosti přehlíželi a ona nikdy nedostala šanci ukázat, co umí.

Možná to bylo tím, že se příliš nesnažila. Již ze začátku zavrhla možnost, že hraje dobře a že by se o ní měli dozvědět další lidé. Je přece tolik lepších než jsem já, opakovala si. Udělala chybu, kvůli které se tak dlouho trápila. A poté přišla její spása. Přímo před ní se jednoho dne, když zrovna seděla nešťastna u klavíru, zjevil mladičký Beethoven.

Erik si vzpomněl, jak mu povídala o své reakci na slavného hudebníka a musel se zasmát. Dívka se tak vyděsila, že po umělci začala házet všechny noty, které měla u sebe. Dokonce ho trefila i paličkou na bubnování, kterou v rychlosti vytáhla z kapsy a kterou pro všechny případy nosila vždy v kapse. Trefila ho tak nešťastně, až ztratil rovnováhu a skácel se k zemi. Omráčila ho.

Dívka přemýšlela, co s ním. Z divadelní ledničky přinesla led na bolest a uvařila silný čaj. Čekala, až se vzbudí. Po hodině se mladík začal zvedat a ona se bála, co řekne. Beethoven si jen oprášil kabát, vstal a pověděl, že by si ji rád poslechl. Při prvním kroku se lehce zapotácel, avšak ujistil dívku, že je v naprostém pořádku. Zahrála mu. Beethovenův pohled byl po posledním tónu nepřítomný. Pověděl jí, že mu někoho připomíná. Chvíli bylo ticho. Koho? Sebe, odvětil umělec. Dívce se zadrhl dech. Nebylo přece možné, aby byla přirovnávána k takovému hudebnímu géniovi! A pak řekl slova, která si chtěla pamatovat již navždy.

Každý má pochybnosti. I ten nejlepší z nejlepších. Někteří se bojí. Bojí se jít si za svým snem. To je v pořádku. Dá se to překonat, ale nezapomeň, když je člověk sám, jde vše hůře. Nenamlouvej si, že to není pravda. Je. A ty to moc dobře víš. Příliš dlouho jsi byla sama a to se nyní změní. Chtěl bych ti pomoct, předat vše, co o tomto skvostném umění vím, předat ti vše, co budeš potřebovat. Dovolíš mi to?

Dovolila. Dovolila mu ji učit, hrát, společně trávit čas. Podržel ji při těžkých životních zkouškách a byl u toho, když poprvé zazářila na pódiu. Byla úžasná. Pak přišel čas odejít. Chápala to. Byla ráda za to, že ji zachránil. A ona na něho vždy při zvuku Měsíční sonáty s úsměvem vzpomínala.

Stále byla noc. Šťastné myšlenky na svou novou kamarádku ho překvapily. Kdy se tak stalo? Odkdy ho dělají šťastným jiní lidé? Od té doby, cos ji poznal, pomyslel si. Chyběla mu.

Nevěděl, která více. Bylo to již dávno, kdy o ni přišel. Kdy udělal něco, co se nemá a zaplatil za to. Ona za to zaplatila. Byla jeho vším. Medové oči se usmívaly a utěšovaly tak chlapcovu křehkou duši. Vše bude dobré, chlácholily. Nebylo. Jednoho dne totiž medové oči odešly.

Jakou ironií bylo, že s Kasiopejou medové oči opět přišly. Jako by se mu někdo vysmíval. Každým dnem mu ji připomínala. Jak to, že si nevšiml dříve? Jak to, že nezjistil, že je jen jeho výplodem fantazie? Zbožným přáním? Byl příliš ovlivněn šťastnými myšlenkami, že si nevšiml. Anebo si nechtěl všimnout?

Za to, aby opět spatřil medové oči, by dal cokoli. Avšak chyběla mu celá. Chtěl cítit její báječnou vůni, slyšet radostný smích, její hlas... Ano, rozhodně toužil po tom, slyšet její hlas. Jaké to bylo, když mu říkala oblíbenými přezdívkami?

„Ty můj maličký andílku, má zářící hvězdičko, i na tebe v tom velkém vesmíru čeká nějaká dívka, co tě má ráda,“ pověděla maminka a s láskou v očích pohlédla na svého synka. Ten zvedl prstík a ukázal na její oči.

„A má tak pěkné oči jako ty, maminko?“

Zasmála se a schovala chlapcův prstík do své dlaně.

„Inu, proč by ne. Možná má, možná ne. Ale určitě je velmi hodná a bude tě mít moc ráda. Tak jako tě mám ráda já, broučku. Nebo možná i více.“

Erik na maminku nejistě pohlédl. Byl ještě malý a nechápal, jak by ho mohl mít někdo rád více než maminka. Co když ho už nebude chtít mít ráda?

„A budeš mě mít vždycky ráda?“ zeptal se tiše. Maminka se na něho usmála.

„Samozřejmě, že budu. Až do skonání světa.“

Chlapec se zamyslel.

„To je úplně navždycky?“ zeptal se se zájmem v hlase. Maminka se opět zasmála a přisunula si chlapce do objetí.

„Úplně navždycky,“ pověděla. Tato odpověď chlapci stačila, a tak se spokojeně přitulil ke své mamince.

Jsou vzpomínky, které jsou radostné a přesto u nich pláčeme. Tato vzpomínka byla jeho vším. Zkázou i vysvobozením, světlem i tmou. Po tvářích mu stékaly slzy a on se usmál. Chtěl vykřičet do světa, že již umí být šťastný, že již není sám, ale neudělal to. Zůstal potichu a vychutnával si skvostný pohled na své milované hvězdy.

Obloha, poseta překrásnými hvězdami, jež zářily všemi odlesky stříbřité i zlatavé, ho opět uchvátila.

Pozoroval ji tak důkladně, jako by něco ztratil a teď se jen snažil onu ztracenou věc nalézt.

A pak ji spatřil.

Hvězdu nesoucí jeho ztracenou a jeho neskutečnou.

Byla přesně taková, jak si ji pamatoval. 
Medové oči usmívající se na svého synka.
Medové oči nezbednice toužící po dalším hvězdném dobrodružství.

Zářila tak mocně, jako kdysi ona. 
Ta dívka, jež byla jeho jedinou přítelkyní. 
Ta žena, jež byla jeho matkou. 
Zářila a tiše k němu šeptala.

Nezapomeň.

A on jí to slíbil.

☆☆☆