Zadání semináře

Vypracování

Když se narodil, byl maličký a neduživý. Rodiče se o něj báli. Jejich strach šel do takových extrémů, že odmítali i návštěvy přátel, které se chtěli na malého Nima podívat.

On ale přes svou křehkou fyzickou stránku slabý nebyl. Velmi rychle pochopil, co se kolem něj děje a rozhodl se všechno změnit.

Když tedy povyrostl, dožadoval se kouzelnické školky.

„Ale, Nime, jsi tak maličký. Ve školce ti budou ubližovat a my tam s tatínkem nebudeme, abychom ti pomohli,“ snažila se jeho přání maminka smést ze stolu.

To se ale se zlou potázala. „Když to nevyzkouším, nezjistím, jestli jsem silný nebo slaboch,“ prohlásil směle Nimrandir a vystrčil drobnou bradičku. „Do školky chci! I John odvedle do školky chodí a je tam spokojený.“

„Jak to víš?“

„Povídali jsme si o tom na střeše,“ přiznal Nim.

„Tys lezl po střeše?“ zděsila se matka a málem padla do mdlob.

„Lezl,“ přiznal spokojeně, „a do školy půjdu. Třeba sám.“

A tak nezbylo, než malého Nima do školky dát. První dny se rozkoukával a hledal to nebezpečí, před kterým ho rodiče pořád varovali, ale protože nikde nic nenašel, další dny si už spokojeně hrál a užíval nových přátel.

Čarodějky-vychovatelky jim ukazovaly nové hry, které se hrály většinou venku a při kterých se z malého Nima postupně stával větší Nim. Rostl a sílil. A čím víc rostl a sílil, tím víc se toužil učit nové a nové věci, hry a kouzla.

Když pak dorostl do školního věku a přišel mu jeho povolávací dopis, nic nedbal na další lavinu zděšení, kterou ho matka s otcem zavalily, ale suverénně se vydal do Příčné ulice a docela sám si vše pořídil. Ačkoliv věděl, že rodiče na něj budou neustále nahlížet jako na malého, slabého a neduživého, on sám byl rozhodnut dokázat nejen jim a světu, ale především sobě, že všechno dokáže….