Zadání domácího úkolu

Vítejte u zadání ročníkové eseje z předmětu Péče o kouzelné tvory. Úspěšné složení eseje je podmínkou pro ukončení prvního a postup do druhého ročníku. Ročníková esej se skládá ze dvou částí, vypracovat musíte každou z nich.

1. Prostorový model vybraného tvora

Někdy je užitečné mít po ruce model určitého tvora. Ať pro výukové účely, ať jako morální pomoc zraněnému zvířeti. Vyberte si jednoho z tvorů, o kterých jsme se letos učili, a jakoukoli technikou vytvořte jeho model. Můžete použít modelovací hmoty, plyšové drátky, papír, lepidlo, vlnu, cokoliv, co uznáte za vhodné. Ve vypracování musí být 1 snímek materiálu na výrobu, alespoň 2 snímky z postupu výroby, alespoň 1 snímek výsledného modelu.

2. Jak jsem pečoval/a o…

Z letos probíraných tvorů si vyberte dva, kterým se budete během druhého pololetí v rámci samostudia věnovat. Pokud jste chovatelé, můžete si vybrat jednoho vlastního mazlíčka bez ohledu na druh a jednoho dalšího kouzelného tvora. O své volbě mě, prosím, včas informujte (ideálně během 5. výukového termínu) v mém kabinetě, abych mohla vyřídit patřičné formality a byl vám přiřazen jedinec vámi zvoleného druhu. Zbytek už bude čistě na vás a na tom, co jste se v hodinách naučili a co z magizoologa ve vás dřímá.

Výstupem z vaší pečovatelské praxe bude text o tom, jak se vám vedlo, co jste se naučili, čím vás daný tvor překvapil, s čím jste měli problém a jak jste ho vyřešili atd. Forma je zcela na vás, zda půjde o souhrn poznatků, deníkové zápisky, příběh nebo něco jiného. Pro ilustraci můžete přiložit až 2 vámi nakreslené/namalované obrázky.

Vaše ročníková esej by neměla být kratší než 10 palců. Poctivě vyrobený model tvora s veškerou fotodokumentací vydá za 4 palce textu. Vlastnoruční obrázek ilustrativního charakteru v druhé části eseje vydá za 1 palec, maximálně můžete přiložit 2 obrázky.

Přeji mnoho sil, tvořivé inspirace a pečovatelských radostí!

Vypracování

Dobrý den, madam,

děkuji za uplynulý školní rok a doufám, že se uvidíme i v roce příštím.

Předem se omlouvám za případnou psychickou újmu, kterou při čtení tohoto úkolu utrpíte. Na druhou stranu jsem si jistá, že zvláště co se první části eseje týče, něco takového jste ještě neviděla.

Co se druhé části vypracování týče, budu se jen modlit, ať se Vám čte stejně dobře, jako mi šlo její psaní..

S pozdravem

SBA

 

1. část

S ručními pracemi jsem měla problémy už od mudlovské školky. Zatímco kreslení a malování mi snad i celkem jde, šití, modelování, vyřezávání nebo nedejMerlin práce se dřevem či pletivem (!) vždycky končily katastrofálně. Materiály mě prostě neposlouchají.

Namotivována origami z předešlého úkolu, nabyla jsem klamného dojmu, že papír by mě snad poslouchat mohl. Žabka se povedla hned a hopsala skvěle, s opicí jsem měla jeden dva malé problémky, ale nic, co by se nepodařilo vyřešit. Origami je navíc "čistou" prácí, nevyžaduje mnoho prostoru a nepokouší se o mě pepka - relaxační činnost jako vyšitá!

Představovala jsem si, jak sedím zachumlaná v dece, upíjím kávu a poslouchám skvělou hudbu, zatímco precizními pohyby krotím papír svýma rukama... Ach!

 

Ani potřebné materiály se nesháněly složitě. Čtverce běžného papíru (origami papír je pro snoby!), obligátní štítek se jménem a penál s pastelkami a fixami pro případ, že by bylo potřeba zvířátku dokreslit oči, aby přestalo vypadat jako hrouda.

...řeknu Vám, že takhle moc jsem se už dlouho nemýlila.

Pohodlně se usaďte, vezměte si popcorn a začtěte se do příběhu plného utrpení.

 

Pokus č. 1 - Kůrolez

Když jsem na nejmenovaném mudlovském serveru našla videonávod na kůroleza z dílny českého autora, zajásala jsem! Kůrolez navíc není nic komplikovaného - skládat takovou mantichoru by mohl být problém, ale kůrolez je vlastně jenom taková větývka. Co na tom, že jo.

První fotografie dokumentuje proces výroby kůroleza. Poté jsem se však zasekla a po zhruba hodině práce s očima dva centimetry od monitoru, kdy jsem se snažila odkoukat postup pana Ladislava, mi ruply nervy a kůroleza jsem zmuchlala. 

Myslím, že tímto jsem dokázala něco, o čem kouzelničtí zoologové pouze tajně sní - dokázala jsem proměnit kůroleza v kluběnku!

 

Pokus č. 2 - Dlaždičoun

Napadlo mě, že by dalším nenáročným tvorem mohl být dlaždičoun! Vypadá jako fretka - je to čtyřnohé zvířátko s ocasem a s ušima, tedy něco, co se u origami modelů vidí poměrně běžně. Kočka, liška, dlaždičoun, všechno to bude podobné, ne?

To jsem si zase dala. Nejhorší je, že jsem se držela poměrně dlouho! Zatímco kůrolez skončil ve fázi skládaného čtverce papíru, dlaždičoun už začínal dlaždičounovatět - měl čtyři nožičky, rýsovalo se tělíčko, chybělo už jen vymodelovat krček a hlavičku. Dlaždičoun pomalo, ale jistě nabýval tvaru, a já už si plánovala, jak dovyrobím pozadí a udělám mu i takovou tu komiksovou bublinu, do které napíšu něco jako "na co brejlíš, bídáku?!", haha, to bude vtipné!

No, a právě tam se to pokazilo. Po dvou hodinách se papír z toho všeho muchlání a skládání už začal prošoupávat a trhat, ale přesto se mi tuto fázi překonat nepodařilo. Chudák dlaždičoun tak měl místo hlavy něco, co v lepším případě připomíná finské pečivo karjalanpiirakka, v tom horším nějakou čuňačinku...

Dlaždičouna jsem sice úspěšně nevyrobila, zato se mi povedlo stvořit dlaždiče. Při skládání tohoto modelu jsem totiž nadávala jako špaček, až se divím, že si sousedi nepřišli stěžovat.

 

Pokus č. 3 - Bodloš

V pořadím třetím modelem se měl stát bodloš. Byla jsem už skutečně zoufalá, a v této fázi jsem si říkala, že pokud se ani tohle nepovede, pošlu Vám prostě kluběnku, namaluju k tomu pěkný obrázek a prostě se omluvím, že mám obě ruce levé.

První návod vypadal jednoduše. Nebyl. Druhý návod vypadal jednoduše a byl určen začátečníkům. Nebyl. Třetí návod jsem rovnou zavřela. A čtvrtý...

Po mnoha neúspěšných ježkoidech, kteří vždycky skončili ve fázi čtverce s mnoha vnitřními sklady, se mi povedl tady pan Bodloš.

Pro jistotu jsem mu domalovala obličejík...

...a také dovyrobila paní Bodlošovou.

Nevypadají šťastně?

Vypadají. Ale určitě ne tak šťastně jako já po jejich úspěšném seskládání!

 

2. část

Eliška, kočka (ještě ne tak úplně) domácí

Kočičku jsem si přála už od chvíle, co jsem prošla branami hradu. Byla to taková moje meta, jelikož jsem velký kočkomil a trojici těchto úžasných stvoření chovám i u mudlů, a neúnavně jsem sbírala štístka, doufajíc, že pak od někoho za rozumnou cenu vysomruju pěkné koťátko.

Elišku mi do cesty přihrál osud - nebo spíše nebelvírská kolegyně Claire, první majitelka této kočičky. Vlastně ani nevím, kdy a jak k Elišce Claire přišla. Jisté je, že na ni vůbec neměla čas. Už před tím, než se Claire odebrala do mrazáku, se o chudáka Elišku nikdo nestaral třeba i týdny. Její agresivita, mlsnost i obezita raketově stoupala, denně pak zvládla rozcupovat alespoň tři kousky oblečení a sežrat několik fazolek.

Claire seznala, že se o číču už nemůže starat, a chtěla ji někomu darovat. Zrovna jsem byla po ruce - sice bez licence, ale v tu chvíli se zjevila naše Newika, že se Elišky ujme, než si nasbírám štístka. Slovo dalo slovo a za nějakou dobu jsem měla svou první kočku.

Jenže....

 

Boj s agresí

Krysy, které jsem dosud chovala, byly moje od samotného začátku. Jako mrňata sem tam udělali loužičku, jenže morálka jim záhy začala stoupat, agresivita klesat a výchova Sorchy i Calluma byla bezproblémová.

Nepočítala jsem však s tím, že zbavovat se vysoké agresivity je trochu oříšek. Trvá to dlouho a máte velkou šanci, že mazlíčkovi ještě snížíte vším tím mazlením morálku. Možná si pamatujete, jak jsem urputně sháněla nějaký lektvar na snížení agresivity...

Ten ovšem neexistuje, a tak jsem s Eliškou musela zacházet opatrně. Byť je to svérázná kočičí dáma, se mnou vycházela od samotného začátku poměrně dobře. Horší byly vztahy s jinými tvory. Byla jsem několika lidmi utěšována, že vysoká agresivita dobře poslouží v soubojovém klubu, ale tam zaprvé stejně zatím nemohu, a zadruhé se mi prostě nelíbí mít agresivní kočku.

Chápejte, nepůsobí to dobře. Agresivita je prostě negativní vlastnost. Mít agresivní kočku, to je jako kdyby Vaše kočka byla hladová, špinavá nebo vyčerpaná. Žádoucí je agresivitu snížit.

Navíc jsem náruživým návštěvníkem Ďáblovy jámy, kde se člověku hodí věrný společník a hledač. Kočičího bodyguarda nepotřebuji.

 

Socializace

Cíl, kterého bych v rámci tohoto úkolu měla (a hlavně chtěla) dosáhnout, tak byl velmi jasný - co nejvíce snížit Eliščinu agresi, pracovat na zvýšení morálky a na zlepšení stravovacích návyků.

A tak začalo pravidelné mazlení. Elišku jsem se snažila mít co nejvíce po svém boku, aniž bych zanedbávala ostatní mazlíčky. Kromě mazlení jsem se snažila najít jí nějaké kamarády, ale první pokusy o hry bývaly zpravidla neúspěšné. Já a druhý majitel jsme se těšili na roztomilé dovádění s klubíčkem, ve výsledku se však Eliška s potenciálním kámošem pokousali.... A bylo po kamarádství.

Kousáním si zkrátka kamarády neuděláte, ať už jste kočka nebo člověk. Empiricky ověřeno.

Eliška si časem zvykla, že o mou pozornost s krysami opravdu zápasit nemusí. Věnovala a věnuji se jí dostatečně, takže pomalu přestala žárlit a snad se i obávat, že zase zůstane někde sama.

 

Sežrané fazolky a zhrzený nápadník

Všechno samozřejmě není tak růžové. Tuhle mi Eliška zase zbaštila fazolky - nejde o fazolky, těch mám díky návštěvám v Jámě dostatek na tři životy, ale pro kočičí metabolismus to není zrovna vhodné.

Eliščiny hry však už začaly vypadat jako skutečné hraní si, nikoli boj o přežití, a tak mě napadlo, že by možná nebylo špatné pořídit si koťátka. Jednak jsem myslela, že by se Eliška mohla vlivem mateřských pudů trochu zklidnit, druhak mi zase chyběl nějaký ten malý pišišvor, o kterého bych se mohla starat.

První pokus počítat nebudu. Nápadníkem byl v tomto případě kocour Ayato patřící mrrzimorské famfrpálové kapitánce Selině. Kocour proslul zejména počtem neúspěšných pokusů o prcky - špatné rande s ním absolvovalo hned pět nebohých koček, tomuto kočičímu Casanovovi ale očividně žádná nebyla dobrá! Elišku z tohoto tedy vinit nemůžeme.

Druhý pokus proběhl s Regulusem nebelvírské kolegyně Christiny. Christina je mistr na kočičí genetiku - ačkoli existovalo asi 600 variant, jak by mohla potenciální koťata Elišky a Reguluse vypadat, Christina zkusila nakreslit tu nejpravděpodobnější. Výsledná koťata by se nám velmi zamlouvala, tak jsme se rozhodli dát kočičákům trochu soukromí a držet jim palce.

Teprve den po odchodu kočičího páru na rande jsem vyjádřila obavu, zda by nemohlo dělat paseku to, že Eliška má agresivitu 60 %. Christina nevzrušeně odpověděla, že Regulusova agresivita je také poměrně vysoká, takže to nějak zvládnou.

Rande sice koťátky neskončilo, ale já osobně jej považuji za úspěšné - kočky se navzájem nepozabíjely a vrátily se, byť trochu rozladěné, bezpečně domů.

Další pokus tedy uskutečním až jindy...

 

Neusnout na vavřínech

Bohužel nemám záznam Eliščiny agrese před mou péčí, když se ke mně ale začátkem roku dostala, měla přes 75 %. Ještě relativně nedávno jsem slavila přehopunutí se pod 50 %.

Nu, a kolik má Eliška nyní?

Cha!

Samozřejmě je to pořád docela hodně, ale myslím, že z nejhoršího už jsme venku. Snižování agrese je dřina a rozhodně to není něco, co zvládnete za jedno pololetí.

Pro mě je však hlavní, že je Eliška spokojená a že mi dělá věrného společníka v Jámě, kde hledá jako divá! Mírou úspěšnosti se hravě vyrovná krysákům, kteří jsou vlídní jako beránci.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Dlaždičoun Frank

Do péče mi byl také svěřen jeden z ostřílených a zkušených sprosťáků - dlaždičoun Frank, už odrostlý samec, kdysi podobně jako Tlachal bydlel na zahradě jednoho domu v Prasinkách. V propracovaném systému podzemních nor zde dokonce se svou družkou Vochechulí vychoval několik vrhů potomků, dlaždičouní rodinka rozhodně nestrádala.

Frankův gang navíc prosperoval i díky zbytkům z kuchyně pana Averella, zhruba devadesátiletého kouzelníka čistokrevného původu. Tento navenek křehký stařík však nebyl mezi sousedy oblíben - mohla za to nejen pánova vznětlivá a hašteřivá povaha, ale hlavně jeho odpor k mudlům a nečistokrevným kouzelníkům.

A v tom spočívá kámen úrazu.

 

Sociologické aspekty dlaždičouní mluvy

...takhle by se určitě mohl jmenovat nějaká vysoce odborná práce na toto téma. Zatím však nikdo nic takového nenapsal, a to ačkoli jsou dlaždičouní nadávání a přejímání vulgarit od kouzelníků tématy velmi zajímavými. Pokud by se na to někdo chystal, dejte mi vědět. Seznámím Vás s Frankem.

Pan Averell sice nikdy oficiálně nepatřil ke smrtijedům (prý proto, že mu chyběl talent, a konečně i odvaha), svým antimudlovským postojům však zůstal věrný celý život. Mudly a s nimi spřažené nenáviděl již od mládí, kdy mu snad nějaká mudlovská dívka dala košem. Jiní zase tvrdí, že by na tom mohl mít podíl i fakt, že Averell jako batole spadl do kotlíku matoucího lektvaru...

Dlouhá léta bydlel na předměstí Londýna, kde se to dle jeho vlastních slov těmi špinavci jen hemžilo, a s oblibou dělal mudlům naschvály. Prakticky každý týden posílal samotnému ministrovi návrhy nových protimudlovských zákonů, rozesílal sovami petice a dokonce se snažil vydírat redaktora Denního Věštce, aby otiskl jeho esej na téma Čistota krve.

Na pozemek si následně pořídil ceduli SMRT MUDLOVSKÝM ŠMEJDŮM, potají z okna sesílal na sousedy kletby, a ačkoli byl několikrát vyšetřován jak mudlovskou policií, tak Ministerstvem kouzel, umíněného pána ne a ne přesvědčit.

Averell byl nakonec násilně vystěhován a odsunut do Prasinek. Tato změna prospěla jak někdejším sousedům, tak samotnému staříkovi - zdálo se, že se v čistě kouzelnické vesničce jakž takž zklidnil, a jeho názor na mudly se projevoval maximálně nadávkami v hostinci U Prasečí hlavy nebo klením při odtrpaslíkovávání zahrady. Když se mu tedy na onu zahradu nastěhoval Frank, měl všechny výživné výrazy na adresu mudlů z první ruky. Můžete tedy hádat, co se stalo...

Pan Averell před několika lety zemřel, ale starého dlaždičouna novým nadávkám nenaučíš. Frank pochopitelně skutečný smysl těchto vulgarit nezná, nechápe ani, v čem spočívá jejich urážlivost. Zvířata čistotu krve neřeší. Co se mu však zalíbilo, je znělost těchto peprných výrazů a verva, s jakou je pan Averell vztekle vykřikoval, zatímco házel trpaslíka přes plot. Vykulené oči ostatních obyvatel Prasinek, když se jim Frank zkusmo doběhl novými nadávkami pochlubit, jej ve významu naučených frází jen utvrdily. Tento způsob klení je perfektní.

Od Franka navíc nemístné vulgarismy odkoukali i jeho potomci, takže se rázem začala po Prasinkách potulovat banda rozkošných dlaždičouních mrňat, častující kolemjdoucí komentáři o nečisté krvi, vybíjení mudlů a ó mocném lordu Voldemortovi.

Což je přece jen něco jiného než na někoho křičet plejtváku gramlavej nebo darmožroute chcíp vodprejskni.

 

Nadáváme korektně

U dlaždičounů se tak nějak počítá s tím, že klejí, a většinou nemáme potřebu snažit se je korigovat. Testrálové létají, pastelníčci zpívají, dlaždičouni nadávají. Tak to chodí.

S Frankovým výrazivem je ale přece jen trochu problém... Poznámky týkající se původu či hrůzného vyvražďování mudlů za války jsou stále palčivým tématem, a obzvláště pro pamětníky těchto událostí nejsou dlaždičouní komentáře na toto téma dvakrát vhodné.

Podobně jako Tlachal, i Franka je třeba naučit nadávat. Správně. Ve stylu čumil hejsků vodpal darmožroute, bez zmínky mudlovské krve či smrtijedů. Vysvětlovat ale dlaždičounovi nevhodnost jeho chování a snažit se jej přeučovat jako ve škole, to nefunguje. Je třeba postupovat velmi fikaně.

Magizoolog Albert W., v jehož péči je Frank už pár týdnů, s ním prostě pravidelně vede nadávací klání, kdy se aktivním používáním "správných" nadávek snaží dlaždičouna přeučit. Také jej často bere na famfrpálové zápasy či do čekacích místností na Ministerstvo kouzel, kde se to nadávkami jen a jen hemží.

Původně se Albert snažil Franka čas od času socializovat i s dlaždičouny z různých koutů země, ale poté, co Frankovy protimudlovské výrazy obšlehl i jeden postarší samec z Birminghamu, byl Albert od této metody nucen ustoupit a školit na vlastní pěst.

 

Rozšiřování slovní zásoby aneb Dlaždičounština pro kouzelníky

"Nečistá zrůdo vybít vás málo nazdar bambulo!"

Tak tímto výrokem mě Frank přivítal, když jsme se poprvé potkali. 

První dny byly skutečně hektické - Frank mě častoval takovými urážkami, které si sem ani nedovoluji přepsat. Měla jsem dokonce pocit, že učení funguje zcela obráceně. Dlaždičoun byl učitelem, já jsem naopak žasla nad kreativitou tohoto stvořeníčka (nebo pana Averella?). Většina slov pro mě byla novinkou.

Frank za mnou docházel téměř každý den na několik hodin. V mezičase jsem studovala veškeré dostupné materiály, kontaktovala magizoology a snažila se získat tipy na nějaké populární dlaždičouní nadávky, se kterými v dlaždičouní partě zaručeně získáte úspěch. Zejména vulgarity se slabikotvorným R se Frankovi líbily velice.

"Výcvik" většinou probíhal tak, že jsem si s dlaždičounem šla sednout někam do soukromí a vedla s ním dlouhé, ačkoli poněkud monotematické diskuze. Musím ale neskromně dodat, že má práce nesla ovoce - byť se asi spolužáci museli hodně divit, když mě zahlédli sedět u jezera a nahlas křičet "křivochcánku zmaluju ti fasádu!".

Po několika týdnech a obzvláště plodném nadávacím sezením jsem zrovna Albertovi vysvětlovala, jaké Frank dělá pokroky, když tu dlaždičoun jako by naschvál zahlásil něco, co jsem od něj už dlouho neslyšela.

"Mudlovská šmejdka fazónu nemá fujtajbl!" zaznělo z tlamičky dlaždičouna místo rozloučení.

Tento výrok mě nemile překvapil. Začala jsem se bát osudového dne, kdy budu muset předvést výsledky, kterých jsem s Frankem dosáhla, a on zahlásí něco takového...

Netušila jsem, že se tento den blíží raketovou rychlostí.

 

Na famfrpálu

Zápas s Mrzimorem byl už za dveřmi, když jsem se od původního Frankova "učitele" dozvěděla, že musí řešit nějakou neodkladnou záležitost a je třeba, abych si Franka nechala přes víkend. Než jsem stačila namítnout, že jsem plánovala fandit svému týmu, nikoli dělat chůvičku dlaždičounovi, ale zoolog Albert se už stihl přemístit.

Už už jsem viděla, jak Frank začne mrzimorským odrážečům nadávat to mudlovských šmejdů a krvispřežníkům a nebelvírský tým bude kvůli neukázněnému chování fanoušků potrestán diskvalifikací.

Podívala jsem se na tvorečka.

"Držgrešle zalez," odtušil dlaždičoun nevzrušeně a vydal se hledat něco k snědku. Po jeho poznámce jsem měla alespoň špetičku naděje, že vše bez potíží zvládneme.

 

V den zápasu jsem tedy vzala dlaždičouna na tribuny. Cestou si Frank pobrukoval nějakou hospodskou odrhovačku o prsou paní hostinské, a když jsem mu přinesla dobroty ze stánku s občerstvením, zalichotil mi.

"Ty brďo máš ksicht jak Merlinovy trenky mamlasi."

Obezřetně jsem se s Frankem a velikánskou cukrovou vatou usadila na tribuně mezi nebelvírskými fanoušky a doufala, že nedělám osudovou chybu. Potřebovala jsem si obalit nervy cukrem.... A taky jsem doufala, že v případě nouze můžu vatou Frankovi zalepit pusu.

 

Utkání vypuklo, ale já si fandění neužívala tak jako jindy. Celou dobu jsem nenáapdně sledovala Franka a napínala uši, aby mi neuniklo jediné slovo. Zhruba první hodinu jsem měla leháro - dlaždičoun se bavil tím, že komolil jména kolejí i hráčů tak, aby zněla pokud možno co nejsprostěji.

Některé jeho vlastní vtípky jej pobavily natolik, že se hlasitě rozhýkal smíchy. Tento pronikavý, pištivý zvuk byl hlasitější než pokřiky diváků na tribunách, takže jsme si vysloužili několik nenávistných pohledů. Dělala jsem, že dlaždičouna neznám, což šlo dost obtížně - upíjel ze stejného poháru s dýňovým džusem a všichni viděli, že přišel se mnou.

Snad jen jednou jsem z Frankovy tlamičky zaslechla urážku, která obsahovala něco o mudlech. V tu chvíli ale naše Melisa dala gól a červené tribuny se pustily do oslavného tanečku, takže si toho nikdo nevšiml. Frank byl viditelně zklamaný.

Osvědčené sprosťárny, kterými budil rozruch, kudy chodil, najednou nefungovaly.

 

"Stará škeble prda parádní!" zavýskl dlaždičoun obdivně, když přesná rána nejmenované odrážečky poslala soupeře dolů z koštěte na uzdravení.

Krátce na to chytil mrzimorský tým zlatonku a na tribunách vypukla vřava. Ne snad, že by nebelvírští neuměli unést prohru, ale určitě to sami znáte - v návalu emocí si holt potřebujete trochu ulevit, dostat ze sebe zklamání z výsledku a frustraci ze zrádné techniky, které ten den obzvláště zlobila.

Frank byl rázem ve svém živlu. Ačkoli mu bylo srdečně jedno, jestli vyhrál ten nebo onen tým, byl najednou obklopen klejícími lidmi. To by bylo, aby se nepřidal!

Metal jednu vulgaritu za druhou a od davu okolo nadšeně přebíral nadávky nové, exotické, které doposud nikdy neslyšel.

 

Když jsem byl čas jej zase vrátit Albertovi, rozloučil se se mnou Frank obzvláště obrhoublým vtipem o bystrozorech na dovolené. O několik dní později mi magizoolog napsal děkovnou zprávu, ve které stálo, že mi moc děkuje - od dlaždičouna zatím neslyšel jediný protimudlovský komentář!

Frank tedy obstál. A já snad také.