Zadání soutěže
Když uprostřed zapovězeného lesa zakopne a upadne samotářská akromantule, vydá nějaký zvuk, i když ji nikdo neuslyší?
Zpracujte formou úvahy. Délka nejméně 7 palců.
Vypracování
Dobrý večer,
posílám nějaké lehké čtení k vyhasínajícímu krbu.
Nina Yozhinski
Když uprostřed Zapovězeného lesa zakopne a upadne samotářská akromantule, vydá nějaký zvuk, i když ji nikdo neuslyší?
1 Úvod
V následujících palcích se budu zabývat výše položenou otázkou, pokusím se o její objektivní rozbor s přiložením vlastního vjemu. Předložím argumenty pro tvrzení „ano“ i „ne“ (tj. a – ano, vydá zvuk; b – ne, nevydá zvuk). Výsledkem práce by potom měla být eliminace jedné z možností, případně nastínění možnosti třetí, pokud se ukáže, že argumentace pro ani jednu z bezprostředně nabízejících se možností (a ani b) není dostačující.
Práce se nebude zabývat definicí adjektiva samotářský ani charakteristikou živočišného druhu akromantule, k tomu slouží odborná literatura jako např. publikace Fantastická zvířata a kde je najít (SCAMANDER, M.).
2 Akromantule je živé stvoření
První argument, jenž uvedu, podporuje hypotézu a - ano, vydá zvuk (dále jen hypotéza a). Jeho artikulace je zcela prostá: akromantule je živé stvoření. Jádro argumentu spočívá v tom, že i živočichové podřadní1 lidskému druhu cítí fyzickou bolest a prožívají emoce. Z elementárního studia biologie víme, že bolest závisí na nervovém systému, který je dle dostupných zdrojů přítomen i v organismu akromantulí. Vydání zvuku je potom jednoduše zautomatizovaná reakce mozku a nijak nezávisí na tom, zda je v blízkosti živočicha živočich jiný.
Předpoklad, že akromantule zvuk nevydá (a tedy i to, že pre-kauzálně necítí bolest, když není jiný živočich v doslechu), se jeví jako příliš humanocentristický. Nemůžeme s jistotou tvrdit ani to, že akromantule nemají svoji vlastní filozofii, natož pak to, že jejich organismus de facto funguje pouze pro potřebu a dokreslení lidské reality, případně jiného tvora.
3 Zvukový projev je určen primárně pro příjemce
Druhým argumentem budu částečně oponovat argumentu prvnímu. Jeho znění je následující: zvukový projev je určen primárně pro příjemce. Je to tedy argument podporující hypotézu b - ne, nevydá zvuk (dále jen hypotéza b). Pakliže se v dosahu akromantule nenachází jiný tvor (ať už lidský, nebo zvířecí), účel zvukové kulisy je anulován. Předchozí tvrzení vychází z přdpokladu, že akromantule vydá zvuk a priori pro získání pozornosti a s tím i možnosti pomoci.
Argument můžeme dále rozvést i úvahou o nezaručitelné objekivitě (pravděpodobné subjektivitě) akromantule, která by byla v uvedeném příkladu jediný tvor s možností slyšet vydaný zvuk. Jedině samotářská akromantule by mohla tvrdit, že platí hypotéza a, nicméně její tvrzení by nemohlo být ověřeno na základě jiných zdrojů z prostého důvodu: žádné jiné zdroje by neexistovaly. Zde je tedy slabina hypotézy a, protože „nemá smysl zabývat se takovými hypotézami, které nelze vyvrátit.“2
4 Aplikace obecného principu hypotézy b na širší kontext
Hypotéza b implikuje, že výkřik akromantule není dostatečně důležitý na to, aby byl považován za reálný. V následujícím oddílu se budu věnovat této hypotéze v širším kontextu.
Aplikujeme-li obecný princip hypotézy b na širší kontext (obecný stav světa), odprostíme-li jej od zvukového elementu a rozšíříme-li jej i o fyzické jevy (např. padání listí, rozklad mršin nebo tok řeky), dojdeme nevyhnutelně k závěru, že je hypotéza b velmi málo pravděpodobná. Neklasifikované udělování významu jednotlivým dějům nemá v praxi opodstatnění, neboť při snaze o porozumění komplexnosti zemského řádu shledáme, že z lidského pohledu sebemenší maličkost může mít vliv na jiné jevy, které by spolu bez řádného prozkoumání zdánlivě nesouvisely.
V souvislosti s tím můžeme hovořit o tzv. butterfly efektu (efektu motýlích křídel), jehož podstata zní: vývoj systému závisí na počátečních podmínkách. I mávnutí křídel motýla - potažmo výkřik samotářské akromantule hluboko v Zapovězeném lese - může mít důsledky na současnou podobu světa.
5 Závěr
V práci jsem prezentovala tři argumenty podporující hypotézu a a jeden argument podporující hypotézu b. Výsledek je ovšem ten, že ani jedna z hypotéz nemůže být s jistotou potvrzena. Pro hypotézu a jsem nenašla dostatečnou obhajobu na její potvrzení ani vyvrácení, pro hypotézu b jsem nalša dostatečné množství argumentů pro její vyvrácení, nikoliv však pro potvrzení.
Na závěr bych proto ráda znovu citovala pana Musila: „nemá smysl zabývat se takovými hypotézami, které nelze vyvrátit“2 a vřele vám doporučila referovanou literaturu z jeho brku.
Poznámkový aparát
1 Podřazenost a nadřazenost lidského druhu a ostatních živočištních kategorií je zde konstatováno na základě kulturně přijímaných norem, sama autorka nutně nezastává toto stanovisko.
2 NUTIL, Petr. Média, lži a příliš rychlý mozek. GRADA, 2008
