Zadání soutěže

Nedávno měla premiéru tato písnička umělců z Moravskoslezského kraje: odkaz

Případně takto:

 

Vznikla na podporu čtenářství a příběhů v rámci projektu Celé Česko čte dětem. A inspirovala mě k další soutěži...

Také umíte poplést klasické příběhy? Jestli ano, tak mi nějakou popletenou pohádku povyprávějte!

 

Pravidla: maximálně 9 palců (plus mínus nějaký ten malíček)

Hodnocení: až 15 jednotek, pro extratřídy možný bonus až 5 srpců (jen srpce)

Vypracování

„Tady máš košíček,“ řekla maminka Karkulce, „a jdi k babičce. Cestou lesem pro ni něco najdi, můžeš třeba nasbírat hřiby nebo tak. Třeba žampiony, takové ty, co mají kolem nohy prsten.“

Co měla Karkulka dělat. Vůbec se jí nechtělo, raději by s kluky tajně podpalovala panáky slámy, ale bylo jí jasné, že kdyby neposlechla, máma by jí nedala najíst. Vyrazila proto nejkratší cestou k babičce. Věděla, že za lesem je sad, kde může nakrást jablka.

Co však nevěděla, bylo, že lesem kráčí vlk. Hledal cestu do Karpat, kde jej čekala jeho družka. Když spatřil Karkulku, hned se jí zeptal: „Holčičko, prosím tě, kudy se jde do Karpat?“ Karkulka vytáhla kolt ráže třicet osm a vlka zastřelila. Pak ho vykuchala (přitom se postříkala krví, takže se jí od té doby říkalo Červená Karkulka), nejlepší kousky masa dala do košíčku a zbytek nechala na místě. Sama maso nejedla, byla vegetariánka, ale babičce určitě udělá radost. A nebude se muset zdržovat kradením jablek.

Došla k babičce, která se z návštěvy velmi radovala, když uviděla maso. Jenže chvíli po Karkulce do domku vešel princ Bajaja, známý ochránce divoké zvěře. „Obvykle mívám co do činění s drakobijci,“ spustil, „ale tentokrát jsem v lese našel zastřeleného vlka. Někdo asi neví, že vlk obecný je chráněným druhem. No, nebyl by problém vlka oživit, s přítelem Viktorem Frankensteinem děláme takové věci běžně, jenže mu chybí několik kusů masa a taková ztráta se neslučuje se životem. Od vlka vedly krvavé stopy k této chaloupce. Tak nedělejte drahoty a maso vraťte.“

„Ale my neděláme drahoty,“ řekla babička, „za měšec zlaťáků můžeš mít, co jen chceš. Třeba i kouzelné býlí z čertovy zahrádky, které pěstuje Apolena.“ „Měšec zlaťáků je pokuta za zabití vlka.“ „Tak nám dokaž, že jsme ho zabili.“ „Byl zastřelen koltem ráže třicet osm, jistě ho tu někde najdu.“

A princ Bajaja se jal prohledávat chaloupku. Nalezl ledacos. Tři zlaté vlasy děda Vševěda, hrneček plný kaše, pero ptáka Ohniváka, obušek v pytli, který jej pěkně zřídil, karafy s živou a mrtvou vodou, zlaté kapradí, Popelčin střevíček, tašky z perníkové chaloupky, zlatý kolovrátek, alabastrovou ručičku, klobouk pana Tau, zlatá jablka, divotvornou harfu i zlaté jelení parohy, prostě co kdy kde babička sebrala. V pytlích u zdi se krčili král Miroslav a princezna Krasomila; čekali, až za ně výběrčí daní zaplatí výkupné. Zajásal, když sáhl za trám a vytáhl pistoli, byla to však jen bambitka loupežníka Rumcajse. Kolt nikde.

Babička nebyla dnešní, nýbrž včerejší. Věděla, že Karkulka je dobře vychovaná, a že vražednou zbraň jistě nemá u sebe, určitě ji schovala do houští pod dubem, proto ho nechala, ať hledá. „Mívala jsem takový kolt,“ řekla nakonec, „ale dala jsem ho dceři jako svatební dar. Když pak zmizel její manžel, zmizel kolt zároveň s ním. Jen rudá skvrna po něm zůstala.“ „Babičko,“ pohlédl na ni Bajaja, „vidím přece, že tahle dívenka je celá od krve.“ „Trochu jsem se řízla při holení,“ pokrčila rameny Karkulka. „Poznám přece vlčí krev!“ zamračil se princ. „A jo, vy myslíte tuhle krev! Já jsem v lese objevila mrtvého vlka a pokusila jsem se ho vzkřísit. Asi jsem se přitom trochu umazala.“ „A co je v tom košíčku?“ „Nevím, ležel poblíž vlka, tak jsem ho vzala, aby ho někdo neukradl.“

Princ popadl košíček, podíval se dovnitř a spatřil, co hledal. Chtěl hned vyběhnout z chaloupky, jenže babička mu podrazila nohy. Upadl a uslyšel nad sebou její hlas: „Nezapomněl jsi na něco, drahoušku?“ Sklonila se k němu tak blízko, že chvíli viděl jen chlup, který měla na bradavici, která rostla na bradavici, která rostla na bradavici, která jí rostla na nose. „Co bude s tím měšcem zlaťáků?“

Princ Bajaja se nezmohl na slovo, úplně oněměl. Jen sáhl do aktovky, popadl jeden z měšců zlaťáků (druhý z ní tajně vytáhla Karkulka) a podal ho chlupu. Pak rychle vyrazil ven.

Babička měšec popadla a radostně se rozesmála. Šťastná to žena!