Zadání domácího úkolu

 

Toto je drak z druhé části minulého úkolu, pro ty, kteří jej nenašli. 

 

 

Na příště napište oslavnou báseň hodnou pro hlasitý recitál v hodovní síni. Ať je tam mocný hrdina a drak. A nezapomeňte, že ne vždy hrdina vyhrává, vlastně, když z toho drak vyvázne bez újmy, šplhnete si u mě.

- rozsah básně alespoň 16 řádků

Komu by opravdu, ale opravdu dělalo básnění problém, sepíše to jako příběh. Ovšem alespoň na šest palců.

 

Vypracování

Zahučel vítr a půlnoční krása měsícem zbarvená do běla,

Rokliny, údolí, přírody spása, na bílém ledu se zaskvěla.

Jak běží úplňky, mizejí dnové, už je to hezkých pár let,

Připluly ledy, za nimi další,“ vypráví z večera stařičký kmet.

„Když ještě zeleň a barvy tu plály, ve vlasech dívek květinu zřel,

V horách, kde kamenné paláce stály, tam všechen život tak krutě mřel.

To tehdy Aharnok, krutá saň lítá, osídlil celý ten hornatý kraj,

Nad lidmi, dobytkem každý den lítal, v peklo se proměnil pozemský ráj.

Kde voda čistá, příbytek víly, kde mladé osení a lovců ryk,

Aharnok využil mocné své síly, a zpěv tím přeměnil v bolestný vzlyk.

Sám velký Nugelson s vousem až k pasu, starého Nugela syn

Ptal se, jak najít života spásu, navštívil mocného Votana síň.

Přinesl oběti, a nebyly malé, sto kusů dobytka a dcerku svou

Zapálil ohniště, oběti připravil, vyslechl v hrůze pak novinu zlou.

Ten Aharnok oheň a síru dštící, co ničí kraj a všechen ten lid

Za slova rouhavá, co měl kdos říci, je pomstou, co Votan tolik chtěl mít.

Statečným srdcem v mužově hrudi lomcoval strašlivý vztek

Nesprávnost Votana k činu ho pudí, na bídu, neštěstí, najít chce lék.

Raději o oči přijdu, ať sám ztratím sluch! tak zní ta přísaha hrozná,

však nesvolím, aby zvěř ta dál ničila vzduch, lid brzy vítěze pozná.

Vyšlehl plamen, a lid je v děsu, raději utíká, kdo může dál,

srdce to statečné podlehlo běsu, pyšně se vypíná, než by se kál.

Válečená sekera s dvojitou čepelí, dar, co mu děd před časem dal

naděje na úspěch v duši se tetelí, srdnatě zazpívá, než by se bál.

Počkej ty zlovolná bestie zrůdná, blíží se konečně bídný tvůj zmar!

pro štěstí mávají děvčata svůdná, mladíci popřejí v souboji zdar.

Aharnok vysoko v kamenném hradu, v údolí shlíží, dolů z těch hor

už dávno neloví z pouhého hladu, nestačí skaliska, jezera, bor.

Rozkoš mu působí ta cizí muka, však Votan mu volnosti dosyta slíbil

že lidem žalostí až srdce puká, duši zlé, ledové, ten úděl se líbil.

Zahlédlo oko v jantaru barvě, jak kdosi v bojovém žene se blíž,

usmál se jak motýl malé larvě, vstříc mu šel, sestoupil o něco níž.

Tam, co předkové svůj věčný sen sní, uprostřed skalnaté pláně,

údery sekery o kámen zní, střetli se Aharnok a lidské dlaně.

Lidský duch, mozek a síla, střetly se s ohnivým dechem,

vůkol jen prastaré skály a kamení, obrostlé šedivým mechem.

Už hoří ten mech, hoří i kamení, hoří i kolkolem skály,

umdlévá síla v pyšném tom rameni, hrozné teď věci se dály.

Aharnok vítězí, zem drápy ryje, řev jeho nese se vůkol

ocasem do těla člověka bije, toho, co nesplnil úkol.“

Pověst dál vypráví, starý kmet míní, Nugelson nezemřel zcela,

nevnímá život, jak kolem se mění, tělo je pro duši cela.

Starý kmet o pomoc po chvíli žádá, neslyší chválu a nevidí gest,

boj s drakem přežil, však bez smyslů strádá, za pýchu Votanův strašlivý trest.