Zadání domácího úkolu

 

Vaším úkolem je napsat povídku na libovolné téma. Ale pozor, také napíšete, co je co. Viz výklad. To celé kolem 4 palců. Max 10 palců. 

Pakliže potřebujete nějakou inspiraci, budiž vám dán k vašemu literárnímu řádění kámen.

Vypracování

Zdravím, dnes bez vražd. Měla jsem chuť na pohádku, tak bude muset stačit únos. :))

Psí detektiv, jeho kluk a unesené autíčko

 „Hele, nevíš, kam se podělo to červený autíčko?“ zeptal se mě můj páníček jednoho dne, když bezradně hledal svou oblíbenou hračku. Já však mohl jen zakroutit svou plyšovou psí hlavinkou. Autíčko jsem viděl naposledy někdy minulý týden a sám bych rád věděl, kam se podělo.
„Podívej, Alíku!“ výskl za chvíli Filípek. „Ale ne! Autíčko unesli!“ fňuknul a já se rychle běžel podívat, co to ten kluk povídá. A opravdu – ve své drobné ručce svíral lísteček, na němž stála jediná věta: „Červenku jsem ukrylo, abych vaše pouto stmelilo.“ Jelikož je ale můj kluk v srdci dobrodruh, s výkřikem „Neboj se, autíčko!“ hned zahájil po ztracené hračce pátrání a já se jako správný plyšový pes, nejlepší přítel člověka, vydal za ním.

Prošmejdili jsme celý dům, dokonce i pod skříně mě Filda strkal, ale nikde nic. Po jeho oblíbené hračce ani stopa, ptal se na ni dokonce i své maminky, ale ta jen s takovým zvláštním úsměvem zavrtěla hlavou a poslala nás, ať si jdeme hrát ven, když je tak pěkně.  Nám se ale ani jednomu nelíbilo, že bychom měli Filípkovu Červenku přestat hledat, a tak jsme nikam nešli. Vždyť já mám to auto docela rád! Ale když jsme spolu s páníčkem prohledali celý dům shora dolů i zdola nahoru jako bychom byli nějací lovečtí hafani a to zpropadené auto pořád nikde, Fífa to vzdal: „Alíčku, pojď. Jdeme na tu zahradu. Však ono se najde,“ povzdechl si.

„Ty jsi ale rychlík!“ zaštěkal jsem, když kolem mě proběhl. Tak tak, že nešlápl na šnečka, jenž se plazil po trávě.  A vtom jsem něco uviděl. Támhle v křoví. Něco červeného čouhalo zpoza větví.
„Hej, Filípku!“ zavolal jsem na chlapce, a když se na mě ohlédl, pokračoval jsem: „Vidíš tam v křoví?“ Přikývnutí. „Není to Červenka?“ optal jsem se a malému se na okamžik ve tváři zjevil výraz urputného přemýšlení.
 „Asi jo,“ odvětil pomalu a přišel až ke mně, „ale proč by někdo schoval unesené autíčko u nás na zahradě?“ nechápal. A já taky ne.
„Nevím, ale pojďme se tam mrknout,“ navrhl jsem a rozeběhl se k tomu rudému něčemu, až mi uši pleskaly.
„Alíku, Aldo!“ volal na mě kluk udýchaně. „Počkej, jsi moc rychlej!“ No jo, já zapomněl, že lidé mají jen dvě tlapky!  Prudce jsem zabrzdil, až to zasvištělo, a počkal jsem, než mě Filda dožene. Pak jsme se už pomaleji vydali přímo do cíle. A vážně. Když Filípek odhrnul větve, vykoukla na nás jeho Červenka. A nebyla sama. Vedle ní leželo pár bonbonů a další lísteček.
„Jsi šikovný detektiv. Autíčko jsi našel a vidím, že ho máš opravdu rád. Tady je tvá sladká odměna,“ četl páníček nejistým slabikováním osmiletého kluka. Potom se usmál, a když Červenku z keře vytahoval, ptal se jí: „Kdo tě sem schoval?“
„To tvoje maminka,“ vysvětlilo autíčko.
„Mamka? Proč by to dělala?“ nebylo Fildovi jasné.
„To nevím, můžeš se zeptat,“ odpověděla mu Červenka.

„Mamí? Červenku jsi schovala ty?“ ptal se udiveně, sotva ji spatřil.
„Á,“ zvolala, „vidím, kluci, že jste ji našli. Ještě jednou gratuluju, detektivové.“
„Ale mami, proč jsi ji schovala?“
„Chtěla jsem vyzkoušet, jestli máš to autíčko ještě rád. Jestli ho vůbec budeš hledat,“ vysvětlila s úsměvem.
„Mám! Od teď se jí budu držet jako klíště!“ zasmál se kluk a objal mámu.

 

 

námět – únos hračky

motiv – zkoušení pouta

postup – hledání

zápletka – auto schovala chlapcova matka

vyvrcholení -  nález