Zadání domácího úkolu
Pro element země, jak jsme si říkali, je typická neskutečná vůle, vytrvalost a vnitřní síla. Napište mi příběh, báseň, nakreslete třebas obrázek, kde budou mít právě ony hlavní roli. Pokud byste měli potíže s nápadem, můžete se inspirovat třeba osudem této rostlinky.
Vypracování
Dobrý den, spíše jsem se inspirovala spadlým domem na kraji jedné vesnice a současnými fotkami budov z okolí Černobylu, vůle, vytrvalost a síla však mým textem prostupuje. Nechť se líbí!
Ruina stála, nebo se vlastně spíše pomalu rozpadala na kraji vesnice. Z lidí už nebyl naživu nikdo, kdo by si pamatoval, jak budova vypadala, dokud ji ještě někdo obýval. Příroda si však vzpomínala. Dosud si dokázala zcela přesně vybavit, jaké to bylo, když se lidí na to místo poprvé dostali, jak se vrhli na lesní bohatství, jak posekali všechny stromy, jejichž poloha jim nevyhovovala nebo po jejichž dřevě toužili, jak se rozvalili na uvolněném prostoru a začali na něm stavět domy a pěstovat plodiny, jež vyhovovaly jim, ne všemu živému jako dřív. Les jim musel ustoupit. Tohle však už viděl tolikrát, že ho ani nenapadlo se nad tím pozastavovat. Bral to jako další krátkou epizodu ze série přišli jsme, získali jsme, ztratili jsme.
Lidé možná přišli a zabrali prostor, nyní ho ale postupně opouštěli. Možná v tom byla jistá rebelie, možná nechuť spravovat pozemky, s nimiž bylo zbytečně mnoho práce, občas šlo o nešťastné náhody. Rozpadlá budova na kraji vesnice spadala do poslední kategorie, její nešťastný majitel se ztratil v lesích a jeho tělo našli o několik dnů později rozsápané. Vzhledem k tomu, že jeho dům nebyl od lesa daleko, nikdo o něj v následujících dnech ani letech neprojevil zájem, aby nedopadl jako jeho předchozí obyvatel. Báli se, že by si pro ně mohlo přijít to, co ho rozsápalo, a vzhledem k poloze by jejich křik nikdo neslyšel. Jak šel čas, rozhodl se les vzít situaci do vlastních větví.
Přibližoval se pomalu a nepozorovaně, trvalo mu to roky. Nejprve poslal keřový předvoj, aby překlenul vzdálenost mezi prvními stromy a koncem zahrady. Zároveň navázal kontakt se zbytky starého lesa, který stále dřímal na pozemku. Část z něj byla lidskou činností kultivována, část zatlačena hluboko do země. Teď měla však příležitost vzít si vše zpátky. Tlusté kořeny začaly prorůstat základy domu, tráva na zahradě bujela do závratných výšin. Vlivem počasí se propadla střecha, okna rozbil nějaký záškodník, plot hnil a rozpadal se. Les tohle všechno vnímal s radostí. Věděl, že na tohle dojde, že stačilo jen chvíli počkat, a cítil jisté zadostiučinění. Lidští červi si myslí, že zkrotili přírodu, ale příroda se nepodvolí, naopak vrátí úder ještě silněji.
Keře poslaly plot k zemi a postupně mezi sebe pouštěly malé stromky. Kořeny nyní zcela uchvátily podzemní část budovy a sápaly se vzhůru, mech pokryl veškeré vlhké dřevo. Zvenku se po rozpraskané fasádě plazily šlahouny popínavých rostlin, v podkroví se usídlila ptačí rodinka a ze semen, která roznesly veverky a vítr, postupně klíčily sazeničky. Les byl spokojený. V tomto bodě už nehrozilo, že by se mu někdo chystal bránit. Tenhle dům byl jeho a za několik dalších jednotek, možná desítek oběhů modré planety kolem Slunce už skoro nebude poznat, že by to místo kdy patřilo někomu jinému.
Příroda nezapomíná, příroda ví. Viděla to už tolikrát a na tolika různých místech, že ji už nic nepřekvapí. Proto pozoruje, myslí si své a čeká. A když se jí naskytne vhodná příležitost, vrátí se. To zase můžeme brát jako jistotu my. Že se vždycky vrátí a že ji nebude trápit, jestli tu budeme, nebo ne.
~ Maraike Auri Nordahl
