Zadání semináře
Vyberte si jedno ze zadání:Vypracování
Z říční hladiny povstávalo slunce, zbarvené rudou barvou krve. Žena v plášti stejného odstínu stála na terase nad řekou, nehybná a mlčící jako socha, a naslouchala zvukům probouzejícího se jitra.
„Paní Satnehat?“
V zelených očích blýsklo podráždění jako útočící had, když se žena prudce obrátila. Chlapec v šedé tunice otroka se sklonil před jejím pohledem, opatrný, aby ho had neuštknul svým jedem.
„Odpusťte, že ruším, paní… Je zde posel z paláce, který si vás naléhavě žádá.“ Posel skutečně už čekal. Sklonil se před ní, když vstoupila do haly, ale jen zběžně – i oku necvičenému ve čtení lidí muselo být zjevné, že je myšlenkami velmi daleko.
„Čeho si žádá palác?“ optala se rovnou, sama příliš neholdovala zdlouhavým ceremoniím, které etiketa předepisovala.
„Věčně žijící poroučí, abys ihned přišla k němu, paní. Je jeho přáním, abys ho doprovodila na staveniště dřív, než bude sluneční bárka příliš vysoko."
„Žiju, abych sloužila,“ odvětila klidně, i když jejím sloužícím cuknutí kůže vedle jejího oka prozradilo, že její dnešní špatná nálada se ještě zhoršila. „Půjdeme tedy.“
Rudé hedvábí klouzalo ranním vzduchem, dosud příjemně chladným. Ani zrnko prachu nepotřísnilo dokonalost vzácné tkaniny, ani špetka písku neutkvěla na sandálech, ovíjejících úhledně její lýtka. Něco takového by Satnehat nedopustila. Stejně tak, jako jen zřídka dovolila horku, aby jí na čele vyrazilo krůpěje potu, nebo dešti, aby zmáčel její skráně.
Faraonova čarodějnice musela dbát o svou pověst.
I přes brzkou hodinu na rozestavěnou hrobku už začínalo nepříjemně pražit. Zástup králova doprovodu, bez kterého nikdy neopouštěl stín svého paláce, je zdržoval a pletl se jim pod nohy, když po jeho boku a s očima patřičně skloněnýma k zemi kráčela budoucími chodbami a Velkou galerií.
„Pověz, moudrá Satnehat, co jsi připravila od našeho posledního setkání? Jaká hrůza potká ty bídné duše, které by se pokusily narušit můj klid?“
Smál se, když mu to pověděla. Smál se ještě víc, když mu předvedla výsledky svých posledních testů- z toho zlodějíčka, kterého použila jako cvičné ohnisko, toho moc nezbylo. Zaklínadlo mu sežralo většinu masa z kostí, a podle toho, jak vypadala místnost, to nebylo rychlé. Rozpomněla se, jak volal svou matku, když ho poutala mezi své krystaly, a jak plakal, když mu vysvětlila, co přesně dělá, a říkala mu „můj malý pokusný králíčku“.
Dávno už dozněly ozvěny kroků krále a jeho doprovodu, dávno ji zanechal samotnou mezi jejími pokusy. Staveništěm se proháněl jen horký vítr a pach rozdrceného vápence a krve. Paní Satnehat znovu nastavila své krystaly. Čekala ji ještě spousta práce, než bude hotovo. O jejím díle se jednou jistě budou psát legendy. Nikdo nezapomene jméno té, které stvořila tu nejděsivější kletbu- kletbu pro šíleného krále.
