Zadání domácího úkolu

Každý člověk vidí různé věci jinak. Napište tedy povídku o třech postavách. Vymyslete si děj. Radím vám něco, co vás bude bavit, protože to samé budete psát třikrát - ale pokaždé z jiného pohledu.

Tj například: <i>1) Vanessa už po mě zase něco chce. Copak nevidí, kolik mám práce? A do toho venku prší. Ach jo.

2) Mohl by si už konečně uvědomit, že se tu nemůže jen tak válet a vymlouvat se na práci. Já do ní také chodím! A nestěžuji si! Jestli to takhle půjde dál, nevím, co budu dělat.

3) Ti dva už se zase hádají. Jakoby nestačilo, že venku prší a já prý nesmím jít ven. Byl bych celý zablácený a ona by po mě musela uklízet. Ne, že by mi to vadilo ... </i>

A minimální délku si dáme na sedm palců. Vy stejně máte průměr kolem jedenácti.

Vypracování

Hezký den, tak jsem si tak vzpomněl na jednu pohádku a přišla mi na tento úkol naprosto perfektní...

 

Verze vlka

Už dlouho jsem se více nenajedl a dostal jsem hlad. Proto jsem vyrazil do lesa na svou oblíbenou cestičku. Nic jsem nepotřeboval, jen pohodlné místo na pozorování.

Čekal jsem asi hodinu, když jsem zaslechl, jak si někdo zpívá písničku. Holčička, pomyslel jsem si, to bude to pravé. Ale když jsem ji spatřil, změnil jsem názor. Košíček, který nesla, vypadal lákavě a moje smysly říkaly, že místo, kam je nese, bude podobných dobrůtek plné. Znal jsem ji, jmenovala se Karkulka a už jsem ji párkrát potkal.

Vyskočil jsem z houští, proběhla obyčejná seznamovací konverzace a nastal čas zavést řeč na košík. „A co máš ve svém košíčku? A komu ho neseš?“ zeptal jsem se nenápadně.

„Nesu babičce víno a bábovku. Je čerstvě upečená.“ Dokážete si představit, jak se mi sbíhaly sliny, když to vyslovila. Nejen na Karkulku, bábovku a víno, ale taky na její babičku. A jako náhodou mi Karkulka prozradila i kde její babička bydlí: „Babička je nemocná, ale bydlí daleko, aby k nám přišla a nechala se vyléčit. Má chaloupku na kraji lesa, kousek od cesty.“

Hned jsem si vzpomněl na domek, kolem kterého jsem často procházel. Znal jsem i zkratku a v hlavě se mi začal rodit plán. Jen bylo potřeba Karkulku ještě chvíli zdržet. „Dám ti malou radu,“ začal jsem. „Když babičce natrháš kytici, určitě se uzdraví rychleji.“

Snědla mi návnadu i s navijákem, a zatímco já už jsem pelášil do babiččina domku, ona trhala kytky a ještě si zpívala. Můj plán byl prostý: sežrat babičku, počkat si u ní doma na Karkulku, sežrat i ji a jako zákusek slupnout bábovku a zapít ji vínem.

Brzy jsem doběhl k domu, neváhal a zaklepal.

„Kdo je tam? Jsi to ty, Karkulko?“ ozvalo se zpoza dveří.

Nasadil jsem co nejvíce holčičí hlas a odpověděl: „Ano, babičko. Můžu dál?“

Pustila mě, ani nezaváhala. Bez brýlí mě nepoznala a za chvíli se převalovala v mém žaludku. Byla dobrá. Už jsem se těšil na Karkulku a svůj plán ještě vylepšil. Vzal jsem si babiččino oblečení, hupsl do postele, a když Karkulka zaklepala na dveře, začal jsem s předstíráním babičky.

Přešla k posteli, posadila se na stoličku, ale když si mě lépe prohlédla, zaváhala. „Babičko, proč máš tak velké oči?“

Obrátil jsem oči v sloup a vymyslel odpověď: „Abych tě lépe viděla.“

„A proč máš tak velké uši?“

„Abych tě lépe slyšela.“

„A proč máš tak velkou pusu?“

Její otázky mě přestaly bavit, tak jsem zakřičel: „To abych tě mohl líp sežrat!“ A sežral jsem ji. Usoudil jsem, že bábovku a víno si nechám na později a lehl si do postele. Hned jsem usnul.

Zdál se mi zvláštní sen. Babička s Karkulkou se vzbouřily a prokousaly si cestu ven z mého břicha. Hrůzou jsem se probudil a bylo mi hrozně těžko. Netušil jsem, že babička je tak těžká a dostal žízeň. Dobelhal jsem se ke studni a naklonil se, abych se mohl napít a…

…neudržel jsem rovnováhu, přepadl přes okraj a potopil se do vody. Váha břicha mě táhla dolů, pak jsem se uhodil do hlavy a všechno zčernalo…

 

Verze babičky

 

Nemoc mě zmáhala čím dál víc, tak jsem poslala dopis dceři, aby ke mně přišla Karkulka s mou oblíbenou bábovkou a vínem. Už dlouho jsem se převalovala jen tak v posteli a chtěla jsem, aby si se mnou Karkulka trochu popovídala.

Zrovna jsem četla obsáhlý román, když jsem uslyšela zaklepání.

„Kdo je tam? Jsi to ty, Karkulko?“ zeptala jsem se.

„Ano babičko. Můžu dál?“ V mém věku už mi smysly tolik nesloužily, ale hlas mi připadal jako Karkulčin, tak jsem ji pustila dál. Ale to byla chyba. Mžourala jsem na postavu příchozího - brýle ležely na stolku, takže jsem moc neviděla. Postava se přiblížila a najednou otevřela ohromnou pusu a slupla mě jako malinu.

Hrůza, kterou jsem pociťovala, se nedá moc dobře popsat. Všude byla tma, navíc málo místa. Kolem to odporně páchlo, uviděla jsem i několik kostí. Snědl mě vlk. Ale nebyl čas na uvažování, protože jsem zaslechla hlasy. Poznala jsem Karkulku a hlas vlka, který mě sežral.

„Babičko, proč máš tak velké oči?“ začala Karkulka.

„Abych tě lépe viděla.“

„A proč máš tak velké uši?“ Říkala jsem si, holka, uteč, dokud můžeš!

„Abych tě lépe slyšela.“

„A proč máš tak velkou pusu?“ A věděla jsem, že je konec.

Vlk zakřičel v odpověď: „To abych tě mohl líp sežrat!“ A ve vteřině už Karkulka ležela ve vlkově břiše vedle mě. Povídat jsme si nemohly, obě jsme byly úplně namačkané na sobě.

Říkala jsem si, jak dlouho asi bude naše utrpení ještě trvat, když se ozvaly kroky. Za chvíli se začala na břiše vytvářet skulina, objevila se díra a já i s Karkulkou jsme vyskočily na nohy. Před námi stál myslivec s nožem v ruce. Obě jsme mu vřele poděkovaly.

A Karkulka dostala výborný nápad. Nanosili jsme společně vlkovi do břicha kameny a břicho jsem mu zašila. Pak jsme se všichni schovali a sledovali, jak se vlk probouzí, belhá se ke studni, naklání se a přepadává. A to byl vlkův konec.

Všichni jsme byli šťastní, celé odpoledne oslavovali, já se brzy uzdravila a na vlka jsme za chvíli zapomněli.

 

Verze košíčku

 

Jako obyčejný proutěný košík nikomu moc významný nepřipadám. Ale v hlavě nosím spoustu příběhů…

Jednou mě Karkulka brala na výlet, protože její babička byla nemocná a potřebovala společnost. Maminka do mě uložila čerstvě upečenou bábovku - úžasně voněla - a víno. Karkulce nakázala, ať se po cestě s nikým cizím nebaví, jde přímo k babičce a nikde se nezastavuje.

Karkulka si nasadila čepec a rozběhla se do lesa. Šla po cestě, houpala se mnou ze strany na stranu a přitom zpívala. Ale brzy se objevilo nebezpečí. Moje smysly jsou bystřejší než kohokoli jiného, takže jsem vlka poznal ještě dříve, než vyskočil z houští.

Představil se a zeptal se, kdo Karkulka je. Myslel jsem si, že bude mít moje majitelka rozum, slušně vlka odmítne a půjde si dál svou cestou. Ale ona se začala s vlkem vybavovat. Vlkův zájem jsem ihned pochopil.  Dostal zálusk na mým proutím chráněnou bábovku a víno.

„A co máš ve svém košíčku? A komu ho neseš?“ zeptal se nenápadně.

K mému zděšení Karkulka dosti otevřeně odpověděla: „Nesu babičce víno a bábovku. Je čerstvě upečená.“ Ale tím neskončila. „Babička je nemocná, ale bydlí daleko, aby k nám přišla a nechala se vyléčit. Žije na kraji lesa, kousek od cesty,“ dodala ještě, čímž vlkovi přesně prozradila, jak Karkulčinu babičku najít. A sežrat, došlo mi.

Chtěl jsem na Karkulku křičet, říct jí, že dělá obrovskou chybu. Ale ona dál poslouchala vlkovy bláboly.

„Dám ti malou radu. Když babičce natrháš kytici, určitě se uzdraví rychleji.“ Klasická zdržovací taktika, pochopil jsem. Karkulka jen přikývla, postavila mě na cestu a začala trhat květiny. Vlk samozřejmě na nic nečekal a rozběhl se k babiččinu domu.

Až když natrhala plnou náruč květů, pokračovala v cestě. Přemýšlel jsem, co asi najde v babiččině chaloupce. Cesta ubíhala rychle a brzy z údolí vykoukl domeček. Karkulka zaklepala na dveře. Ale hlas, který ji pozval dál, nepatřil babičce. Bohužel jsem Karkulku nemohl varovat.

Vešla dovnitř, přešla k posteli a posadila se na stoličku. Mě položila vedle postele, čímž mi zakryla výhled. Jako já, i ona brzy pojala podezření.

„Babičko, proč máš tak velké oči?“ začala se ptát Karkulka.

„Abych tě lépe viděla.“ Vlk o odpovědi moc nepřemýšlel.

„A proč máš tak velké uši?“

„Abych tě lépe slyšela.“

„A proč máš tak velkou pusu?“ A byl konec.

Vlk zakřičel v odpověď: „To abych tě mohl líp sežrat!“

Ležel jsem na zemi, takže co se dělo dál, jsem neviděl, jen předpokládal. Vlk Karkulku slupnul jako malinu. Chvíli se na posteli převaloval a vrzalo to tak, že jsem měl pocit, jako by se pod ním chtěla propadnout. To je tak, když si do sebe vlk narve hned dva lidi. A že babička nebyla zrovna hubená.

Po chvíli jsem zaslechl, jak vlk pravidelně oddechuje. Usnul.

Čas ubíhal. Mě ne moc rychle, jelikož jsem mohl tak maximálně přemýšlet, jak se mají babička s Karkulkou.

Mohl jsem tam ležet tak hodinu, když jsem zaslechl kroky. Uviděl jsem boty a poznal, že do světnice vešel myslivec. O postel si kousek vedle mě opřel pušku a z kapsy něco vytáhl. Asi nůž, protože sluneční paprsky se od té věci odrazily mě přímo do očí.  Chvíli něco s vlkem dělal a pak Karkulka s babičkou vyskočily z vlkova břicha. Slyšel jsem, jak se dohadují, všichni vzrušení a rozradostnění, že jsou v pořádku. Rozhodli se, že vlkovi nanosí do břicha kameny a zašijí ho. Co řekli, to taky udělali.

Když se vlk probudil, začal se belhat ven. Na zahrádku jsem neviděl, ale když jsem zaslechl hlasité žbluňk, pochopil jsem, že vlk spadl do studny. Dobře mu tak.

Chtěl jsem na sebe taky upozornit, protože jsem nesnášel být mimo dění. Jenže košíku si nikdo nevšímá ani když se sám od sebe rozhoupe a převrhne. Aspoň jsem si hezky hověl na boku a dojídal několik drobečků z vysypané bábovky.

Jak už jsem řekl, nikdo si mě nevšiml a nezvedl mě, takže jsem zbytek večera strávil na zemi a k oslavě a děkování se nepřipojil. Bábovku snědli, víno vypili a mě nakonec kopli pod postel, abych jim nepřekážel při tanci. Ze všeho křiku a shonu jsem nakonec usnul a přemýšlel, jak by to dopadlo, kdybych uměl mluvit…

 

S pozdravem,
Alex Blake.