Zadání soutěže

Občas je třeba ponechat osud náhodě. V této soutěži si to plně vyzkoušíte!

Vašim úkolem bude vytvořit postavu zcela náhodně - její osud svěřte do rukou čísel. Držte se instrukcí pod každou "otázkou". V případě, že se pod ní nachází očíslovaný seznam, nachystejte si náhodný generátor čísel (nebo použijte vlastní hrací kostku, jak je libo). 

Upozornění: Některé generátory jsou v angličtině, u některých výsledků se neváhejte obrátit na překladač! :)

Připraveni?

 

 Křestní jméno mé postavy bude:

Klikněte na odkaz a vygenerované jméno zapište do vypracování soutěže.

Příjmení mé postavy bude:

Klikněte na odkaz a vygenerované příjmení zapište do vypracování soutěže. Nezapomeňtě ve formuláři nastavit Počet jmen na 1 a zaškrtnout mužská i ženská jména. Vygenerovaného křestního jména si nevšímejte, vzešlé příjmení nijak nepřechylujte. Ještě nevíte, co bude vaše postava za pohlaví!

 Přezdívka mé postavy bude:

Klikněte na odkaz a vygenerovanou přezdívku zapište do vypracování soutěže.

Věk mé postavy bude:

Klikněte na odkaz. Jediné, co vás na této stránce zajímá, je kolonka age (in years). Klikněte vedle prázdného políčka na suggest a vzešlé číslo zapište sem do vypracování.

Barva očí mé postavy bude:

Klikněte na odkaz. Do kolonky zadejte své jméno (nejlépe to, co vám vyšlo předtím, ale klidně jen bouchněte hlavou do klávesnice). Výsledek si vlastní nebo cizí pomocí přeložte a zapište do vypracování.

Barva vlasů mé postavy bude:

Klikněte na odkaz. Na stránce objevíte výsledek po zmáčknutí tlačítka spin na kole štěstí.

Má postava bude mít vlasy:

1. dlouhé

2. krátké

Pohlaví mé postavy bude:

1. muž

2. žena

Má postava bude zařazena do koleje:

1. Havraspár

2. Mrzimor

3. Nebelvír

4. Zmijozel

Má postava bude chodit do Bradavic v dobách:

1. Válečná generace (do 1945)

2. Baby boomers (1946-1967)

3. Generace X (1968-1982)

4. Mileniálové (1983-1997)

5. Generace Z (1998 až dosud)

Přítel/kyně mé postavy bude:

Nejprve si vygenerujte číslo a určete, jestli je sudé/liché.

sudé číslo - následujte tento odkaz (V kolonce Number of characters zvolte 1. Klikněte na generate a výsledek zapište sem do vypracování.)

liché číslo - tvá postava s nikým chodit nebude

Úhlavním nepřítelem mé postavy bude:

Klikněte na odkaz. V kolonce Number of characters zvolte 1. Klikněte na generate a výsledek zapište sem do vypracování.

Nejoblíbenějším předmětem mé postavy bude:

Omezte výběr čísel na 1-189 a pak se přes informace o výuce → předměty podívejte, jaký předmět k vzešlému číslu náleží.

Nejoblíbenějším profesorem mé postavy bude:

Klikem na Kabinety se dostanete k seznamu zdejších profesorů. Omezte výběr na 1-36 a výsledné číslo následně přiřaďte příslušnému profesorovi v seznamu. Tedy mdm Aki =1, pan Andrew = 2 až pan Zendaer = 36.

Nejneoblíbenějším profesorem mé postavy bude:

Držte se instrukcí v "otázce" výše.

Nejoblíbenější aktivitou mé postavy bude:

1. průchody Ďáblovou jámou

2. zkoušení si oblečení na Příčné ulici

3. vaření lektvarů

4. Soubojový klub

5. posedávání U Tří košťat

6. famfrpál

7. hraní v herně U Čmouda

8. vykecávání se ve Velké síni

9. bodohrotičství

10. psaní článků

11. pravidelné návštěvy movitých majitelů v Godrikově Dole

12. brigády ve Žluté tlapě

13. psaní sprosťáren v Dívčí umývárně

14. hledání svitků v knihovně

15. návštěvy Zakázaného lesa

16. inzerování U Chytráka

17. mamonářství

Mazlíčkem mé postavy bude:

1. závodní šnek

2. žába

3. exotická žába

4. hafoň

5. kouzelnická kočka

6. krysa

Jméno mazlíčka mé postavy bude:

Klikněte na odkaz. Ujistěte se, že v kolonce How many? máte First name only, hned za tím 1x. Klikněte na Generate a Name! a výsledek zapište do vypracování.

Patronem mé postavy bude:

Klikněte na odkaz. Omezte ve formuláři Number of animals na 1 a klikněte na generate. Vzešlé zvířatko zaznamenejte do vašeho vypracování.

 

Jakmile budete mít hotovo, zvěčněte svou náhodu - tedy postavičku - ručně (tzn. nakreslete) či přes tento odkaz (dress-up hp hra).

Pokud chcete, můžete se pokusit to všechno dát dohromady. Jak získala vaše postava takovou přezdívku? Jaké je její rodinné zázemí? Jak se popasujete např. s nesedícím časem (přítel se ještě nenarodil apod.)? Víte, jaké kouzelnické historické události se staly v době studia vaší postavy? Pokuste se z této velké náhody udělat postavu, která bude aspoň trochu dávat smysl.

Vypracování

Dobrý den, tohle mě bavilo. Sice mi ta výroba postavičky zabrala výrazně více času, než jsem si představovala, protože všechny krátké vlasy působily příliš „klučiče“ a všechny ostatní mi přišly příliš dlouhé, plus hračičkování s odstíny a oblečky, ale dejme tomu, že takhle bych si vygenerovanou postavu dokázala představit za jejích školních let. Nechť se líbí a děkuji za soutěž! 

 

Ammi Bergerová (Rolnička)
27 let
oči hrající všemi odstíny zelené (iridescent green)
krátké blond vlasy
žena
Zmijozel
Mileniálka
s nikým nechodí
pan Ollivander
Magie duše
Mintaka Orionis
Oresta McCollin Vianueva
bodohrotičství
kočka Amarante
kladivoun

 

Tělem se jí prohnalo zachvění, když po letech znovu spatřila bradavický let. Bylo to dobře deset let, co složila zkoušky OVCE a zamířila do světa. Potřebovala toho tolik prozkoumat, tolik vyzkoušet a tolik poznat, že další pobyt ve školních lavicích už ji nelákal, protože měla pocit, že tam všechno zná. Objela spoustu zahraničních škol, knihoven i dalších bašt vědomostí, poznala nespočet lidí, kteří se s ní byli ochotni podělit o své vědění, až ji nakonec dohonila sova od ředitele školy, jestli by neměla zájem své znalosti předat dál a zkusit si to učení i z druhé strany. Nabídka ji zarazila, nikdy si nepředstavovala, že by se někdy do Bradavic vrátila. Neměla žádné zkušenosti s učením, neměla ani představu, co by se po ní mohlo chtít, odpověděla proto velmi vyhýbavě. Odpovědí jí však bylo, že všechno, co se vedení výuky týče, ji naučí, u předmětů dostala na výběr hned z několika. Zaujaly ji všechny. 

A tak stála na nádraží v Prasinkách a vzhlížela k majestátní siluetě hradu, jež se rýsovala proti ocelově šedé obloze. Zamňoukání černé kočky po jejím boku ji probralo z tranzu. Škubla sebou, nepřítomně pohladila zvíře po hlavě a zamířila s kufrem na výšlap k hradní bráně, kde už na ni čekal ředitel. 

„Naše cesty se znovu setkávají,“ poznamenal ředitel s nataženou pravicí. „Vítejte zpět.“
„Taky Vás ráda vidím,“ odpověděla. „Nečekala jsem, že bych se kdy vracela, ale něco mi říkalo, že kdyby mě to přestalo bavit, můžu prostě odejít. Povedlo se mi dostat i z uzavřeného kláštera kdesi v horách v Nepálu, nějaké kamenné na kopečku u jezera nemůžou být o nic horší.“ Ušklíbla se při té vzpomínce.

Do kláštera se dostala náhodou, při jedné cestě se ztratila, a když už to vypadalo, že bude bloudit v horách navždy, vynořil se z mlhy před ní komplex budov, o němž nejprve pochybovala, že by vůbec mohl být reálný. Byl však naprosto skutečný a mniši žijící uvnitř se jí ujali, ačkoliv to je možná silné slovo. Rozhodně ji nijak netyranizovali, navíc podle jejích krátkých vlasů usoudili, že jde o chlapce (kdoví, co by udělali, kdyby zjistili, že je žena), jen ji prostě už nechtěli pustit pryč, protože podle jejich slov jim přinesla štěstí. Komunikovali spolu tak všelijak, něco pochopila, něco ne. Co jí jediné utkvělo bylo oslovení जिङ्गल, Jiṅgala, což si překládala jako rolnička. Ukázalo se, že měla pravdu, jednou totiž od jednoho z mnichů rolničku a z následné pantomimy obou stran pochopila, že má jít o narážku na její smích. To úplně nepochopila, smála se totiž rozhodně jakkoliv, jen ne zvonivě, s tímto označení se však setkala ještě několikrát, a tak se tato přezdívka postupně chytila. Přesto však nehodlala zbytek života strávit v klášteře, proto se jedné podobně mlhavé noci dostala ke svým věcem a vytratila se.

„Vždycky jste byla schopná si poradit,“ usmál se ředitel. „Nestůjme však tady, pojďte dál.“ Následovala ho hradními chodbami. Nejprve jí ukázal její komnaty, kde si odložila kufr i chlupatou kouli, poté se prošli po dalším profesorském zázemí a okružní jízdu zakončili v jeho pracovně, kde se domluvili na podrobnostech práce, požadavků a smlouvy. Jakmile si písemnosti uložila ve svých komnatách, v doprovodu ředitele zamířila na večeři do Velké síně. Ne že by si nebyla jistá, jak se tam dostane, hrad měla prozkoumaný od sklepení po věže, ale cítila se po jeho boku o něco sebejistější. Kromě vyučujících a některých studentů v rozšiřovacím studiu ji tu pravděpodobně nikdo neznal. Nebyla sice za svého studia nějak významně slavná nebo známá, její jméno se však mnohokrát skvělo mezi největšími snaživci a nějakému společenskému životu se také nevyhýbala. Nevěděla tedy, jak vypadala současná situace, proto byla ráda za ředitelovu snahu, aby se zde po letech cítila stejně doma jako tehdy. 

U profesorského stolu poznala některé tváře, u jiných si matně vybavovala, že studovali zhruba v době jako ona, další jí byly zcela neznámé. S velkou částí se seznámila až později ve sborovně, byla si však hned jistá, s kým si nesedne. Orestu znala už z dob svého studia a vždycky jí přišla jako pěkně nesnesitelná žlutá, a teď navíc učila takové divné a zbytečné předměty. Totéž ovšem nemohla říct o Mintace, nebelvírské studentce, s níž se pár let přetahovala o první místo v bodovacím žebříčku. Překvapilo ji proto, že předmět Bodohrotičství nebyla ochotná převzít ona, ředitel si na to musel zavolat někoho jiného, jmenovitě ji (samozřejmě spolu s dalšími, jelikož by to nebyla ona, kdyby si toho na sebe nenabrala hodně). Všichni profesoři, kteří učili už za jejích školních let, ji překvapili okamžitou nabídkou tykání, když teď jsou těmi kolegy, rozhodně jí to ale u nikoho nešlo přes pusu. 

Ze sborovny se odebrala do svých komnat, kde zjistila, že někdo, pravděpodobně skřítci, dal její kočce krmení, které se momentálně válelo všude po podlaze, protože Amarante mívala občas zvláštní nálady. Vlastně relativně často, jí to však nevadilo, taky se občas chovala divně. S kočkou se taky seznámila zvláštním způsobem, prostě se objevila u ní doma, když bydlela na nehostinném severu. Nechápala, jak se kočka dokázala prodrat hlubokými sněhovými závějemi minimálně několik kilometrů daleko, protože přesně tak daleko se nacházelo něco, co lehce připomínalo civilizaci, zvíře se u ní ovšem zabydlelo s drzostí kočkám vlastní. Na jméno Amarante narazila v nějaké knize a k černé chlupaté kouli se podle ní hodilo. Kočka neprotestovala. Byla dokonce ochotná ji provázet při cestách na kraje světa a ještě dál, což prohloubilo jejich přátelství do takové míry, že Amarante žárlila kdykoliv, když se její lidská otrokyně příliš sblížila s jiným lidským červem. Možná tohle byl důvod roztahaného žrádla, třeba si Amarante myslela, že si Ammi někde užívá, zatímco ona je zavřená v pokoji. „Neboj, všechny je taky poznáš,“ oznámila kočce. „Ani tehdy, ani teď mě tu ovšem nikdo neuchvátil tak, aby zabral tvé místo.“ Podrbala chlupatou kouli, kouzlem uklidila žrádlo zpátky do misky a natáhla se na postel. 

Na straně druhé seznam lidí, kteří ji neuchvátili... ten byl výrazně delší. Na prvním místě se nacházel, pro většinu lidí z naprosto nepředstavitelného důvodu, pan Ollivander. Tento starý milý pán ji rozčílil už při jejich prvním setkání, kdy jí oznámil, že hůlka, jež ji zaujala, je pro výrazně mocnější kouzelníky než pro ni, dívku těsně před prvákem. Odmávla jeho žvásty, ozkoušela všechny její druhy, které v obchodě byly, ani jedna ji však neoslovila, jak by měla. Odešla proto tehdy naštvaná. Než nastoupila do školy, prozkoumala všechny alternativní prodejce hůlek, žádný však neměl takovou, aby si s ní sedla, a tak nastoupila do školy bez hůlky. Její učitelé byli samozřejmě zděšeni a někdo jí tehdy objednal úplně obyčejnou hůlku od pana Ollivandera. K jejímu překvapení si spolu krásně sedly, což ji rozčílilo ještě víc a nějakou dobu odmítala hůlku používat, ačkoliv ji vlastnila. Když už nebylo zbytí, vzala ji na milost, Ollivanderovi však nikdy neodpustila, že jí nedovolil koupit si hůlku pro pokročilé soubojníky a jako na potvoru určitě schoval tu, s níž by si rozuměla. Po absolvování školy se u něj zastavila, omluvila se za své chování a optala se, jestli by si mohla zkusit vyrobit vlastní hůlku. Starý pán jí to velkoryse dovolil, jí se však nikdy nepovedlo stvořit ideální hůlku, proto svých snah zanechala. Při návštěvě Peru narazila na kouzelníka, který ji zasvětil do tajů výroby hůlek mnohem lépe než pan Ollivander, a povedlo se jí vytvořit si přesně to, po čem toužila. Hůlka jí seděla v ruce, jako kdyby tam patřila celé roky, proto první, co s ní udělala, bylo, že se přemístila do Londýna a pod zastíracím kouzlem trochu... zaneřádila panu Ollivanderovi krámek. Naštěstí se nikdy nepřišlo na to, kdo to způsobil, jinak by možná v tuto chvíli neležela v příjemné bradavické posteli. 

Při pohledu na hodiny se vyděsila. Vážně se ztratila v úvahách na takovou dobu? Vybalila z kufru to nejnutnější, převlékla se do nočního úboru, prohrábla si vlasy, které byly tak akorát dlouhé, aby se nemusely moc česat a vypadaly dobře i bez toho, skryla svůj obraceč času pod límeček košile – časy, kdy ho odkládala na noční stolek jsou dávno pryč, protože o něj takhle málem přišla, takže ho už nesundávala nikdy – a zachumlala se do peřin. Předtím by si to nepřipustila, ale bylo fajn vědět, že nějakou dobu teď stráví na jednom místě. 

 

~ Maraike Auri Nordahl