Zadání domácího úkolu
Povíte mi příběh Filémóna a Baukis?
Vypracování
Když byl svět ještě mladý a bohové v podobě lidí chodili po zemi, zavítal jednou Zeus a jeho průvodce Hermés do Frygie. Bylo už k večeru, a proto hledali nějaký nocleh. Obešli bezpočet domů, ale všude před nimi zavřeli dveře.Bohové už mysleli, že budou muset přenocovat venku, když najednou spatřili na svahu pahorku chalupu. Byla ale nízká a vetchá.„Půjdeme se podívat ještě tam?“ zeptal se Zeus Herma. „Zajít tam můžeme,“ odpovídá Hermés, „ale už z dálky je vidět, že tam bydlí nouze s bídou. Ti chudáci asi nemají sami co do úst a kam hlavu složit.“Ale přece jen vstoupili. Dveře byly nízké, pocestní se museli sehnout, aby se neuhodili do hlavy. V chaloupce bylo šero a z něho se ozval přívětivý hlas: „Buďte nám vítáni, milí hosté!“Bohové byli překvapeni a šli dál. V chaloupce byli dva staří manželé, oba již šediví a shrbení, ale z očí jim hleděla samá dobrota a laskavost.Stařeček se jmenoval Filémón a stařenka Baucis.Bohové usedli a rozhlíželi se po chudičké místnosti. Blahobyt tu nebyl, ale vlídná tvář vše vyvážila. A proto se hosté bez obav zeptali starce Filémóna, mohou-li u nich přespat, že jsou již unavení a hladoví.
„I jakpak byste nemohli,“ odpovídá ochotně stařec, „když se spokojíte s tím, co máme – a co máme, rádi dáme. Žijeme skromně, ale bídu nemáme, a tak jsme spokojeni.“„To víte, služebnictvo nemáme, ale my si sloužíme sami, to je nejlepší, a i vám rádi posloužíme,“ smál se stařec a ohlédl se, co dělá jeho žena.Filémón naléval víno, ale co to? Vína neubývá, je ho pořád plný džbán a je stále lahodné, nemohl tedy nikdo přilít nepozorovaně do džbánu vody. Stařec ještě chvíli žasne, očima vyzve Baucidu, aby se podívala na ten zázrak, rty obou se chvějí, cosi šeptají, ne, to nejsou smrtelní lidé, co k nim zavítali, a již oba staří manželé sepjali ruce k modlitbě. Vroucně prosí, prosí za odpuštění, že mohli připravit jen tohle prosté, chudičké pohoštění.A sotva pronesli tu prosbu a vzpamatovali se, oba odkvapili na dvůr. Chovali si husičku, jedinou jen, a tu se rozhodli připravit k pochoutce božských hostů. Ale husa byla rychlejší než oba stařečkové: mávala křídly a létala sem tam. Husa jim stále unikala a nakonec vběhla do světnice a hlasitě kejhajíc hledala ochranu u samých bohů. Zeus se usmál na oba hostitele a pokynul jim, aby husu nezabíjeli.„Vy jste už poznali, dobří lidé, kdo jsme. Ano, jsme bohové a sestoupili jsme na zem, abychom se přesvědčili, jací jsou lidé. Ale nikde jsme nenašli dobrotu a pohostinství, jen u vás. Vaše bezbožné sousedy postihne trest. Jen vy uniknete chystané zkáze a nic se vám nestane. Rozlučte se nyní se svou chaloupkou a pojďte s námi!“Oba starci poslechli. Opírali se o hůl a s námahou stoupali po svahu k horské výšině. Když došli nahoru, zastavili se a ohlédli se zpět. Celé údolí bylo zatopeno vodou a jen jejich chatrč stála pod nimi na svahu neporušená.A jak se tak dívali, najednou vykřikli úžasem: jejich stará chaloupka, malá i pro ně dva, se před jejich očima mění v nádherný chrám, mizí i došková střecha a pyšně září zlatem. Nízké dveře se proměnily v krásnou, tepanou bránu a podlahu pokryl mramor.Když se dost vynadívali na tu náhlou změnu, přistoupil k nim Zeus a tázal se jich: „Vy dva spravedliví a lidé, řekněte nám, jaké máte přání. Ať požádáte o cokoliv, všeho se vám dostane.“Filémón klesl na zem před mocnými nebešťany a sděloval jim jejich přání.„Prosíme, abychom byli božími sluhy a strážci vašeho nového chrámu. A jako jsme spolu prožili dlouhé roky, tak bychom chtěli spolu najednou zemřít. Dopřejte nám, prosíme, abych já nemusel spatřit hrob své ženy a ona aby nemusela pohřbívat mne. Ať se nám dostane stejné hodinky smrti. To je naše jediné přání.“„Vaše přání se vyplní!“ řekli bohové a vznesli se do oblak.Ještě dlouho žili staří manželé Filémón a Baucis a pečovali o chrám.Jednou stáli oba na stupních chrámových a dívali se do krajiny. Slunce zapadalo a poslední paprsky se odrážely od zlaté střechy jejich chrámu. V tom Filémón spatří, jak se Baucis odívá listím, a Baucis vidí, jak listím obrůstá Filémón. Oba se měnili v stromy. Již měli i koruny, ale tvář a ústa byla ještě nezměněna. A tak, dokud bylo možno, ještě spolu mluvili a nakonec pronesli současně jeden k druhému: „Buď sbohem, choti!“ Jakmile vyslovili tento poslední pozdrav, ústa obou současně zmlkla a přešla v kůru stromu.
Stařec se proměnil v dub a stařenka v lípu. Oba stromy stojí vedle sebe. Chrám již dávno zmizel, ale ty stromy přečkaly dlouhá staletí a stojí tam dosud. Přicházejí k nim poutníci a zavěšují na ně věnce.
