Zadání domácího úkolu
Rovnako ako pri bežných domácich úlohách, aj v eseji budete mať voľnú ruku. Nie je povinné spracovať konkrétnu tému. Povinné je iba to, aby vo vašom príbehu bol nejakým spôsobom dôležitý jednorožec. A aby váš príbeh mal hlavu a pätu.
Vyberte si formu vypracovania:
- Príbeh minimálne na 10 palcov.
- Komiks, ktorý sa bude skladať z aspoň 3 kvalitne nakreslených obrázkov alebo z aspoň 10 jednoduchých okienok. Ako vždy, môžete kresliť rukou alebo v čarografickom čarograme.
Ak by ste boli radšej, keby ste mali konkrétne zadanie, môžete (ale nemusíte) si vybrať jedno z týchto:
- Príbeh sa bude začínať slovami „Jednorožka sídlila v orgovánovom (česky šeříkovém) lese.“ V prípade komiksu bude na prvom obrázku vidieť jednorožku a orgován.
- Predstavte si, že by sa v našom svete všetko stalo inak a namiesto Darov smrti (Relikvií smrti) by vznikli Dary jednorožca. Aké by to boli predmety a akú by mali moc? Môžete o tom napísať/nakresliť rozprávku barda Beedla alebo môžete napísať/nakresliť príbeh, ako by to zmenilo historické udalosti života Harryho Pottera.
- Téma: „Po tom, ako som stretla jednorožca“
Vypracování
Dobrý večer,
zasílám vypracování své eseje.
Výběr zadání: 1a
Krátká předmluva – Vím, že v učebnicích a knihách se píše, jak jsou jednorožci plaší. Že spatřit je, je vzácnost. Věřím ale, že zákony zvířat a kouzelných tvorů fungují trochu jinak pro děti a jinak pro dospělé lidi. Stejně jako je dítě do osmi let hájeno u psů a vlků, jako je mu otevřeno vidění jiného světa, než poprvé promluví, přesně tak je vnímáno odlišně kouzelnými bytostmi. Člověk přichází na svět primárně dobrý, čistý a nezkažený a to, nebo kdo, se z něho stane je dáno výchovou, zkušeností a prostředím ve kterém vyrůstá.
Vypracování:
-Jednorožka sídlila v šeříkovém lese. Ladné ticho a třepotání listů v korunách stromů vzbuzovaly příjemný pocit bezpečí. Ačkoliv se to zdá vskutku podivné, i klisna měla své denní pravidelné rituály. Ještě za ranní rosy procházela kolem odpočívajících květů šeříků k lesnímu jezírku uhasit žízeň. Poté se zastavila blízko paloučku na chutnou pastvu a pozdravit obyvatele králičí nory. Pak následovala obchůzka lesa. Vždy začínala u jezírka a okruhem se vracela zase zpátky k němu. Bylo třeba zkontrolovat stav lesa, jeho obyvatele i návštěvníky.
Když byla ve dvou třetinách své pravidelné trasy, bylo slunce už vysoko na nebi. Čas oběda. Něco jí z jejího záměru občerstvit se, vyrušilo. Mezi stromy, ve vysoké trávě se šířil neznámý zvuk. Pravidelný, jemný tón, vzlykot někoho, kdo byl obalen aurou strachu a úzkosti. Jednorožka se však nezalekla. Cítila, že kolem místa, odkud zvuk vychází, nehrozí nebezpečí. Vydala se blíž.
Ale, koho pak tu máme? Promlouvala si jednorožka pro sebe. Hlavou rozhrnula vzrostlou travinu. Za ní se u spadeného kmene krčila dívenka.
Děvčátku nemohlo být více než čtyři roky. Cestičky od slziček jí pokrývaly obě zaprášené buclaté tváře. „Koníček!?“ polekala se. Přitáhla se blíže k spadenému kmeni a začala opět plakat.
Ohoho, děvčátko. Já jsem hodný koníček. Pokývala jednorožka hlavou. Přišla o krok blíž a nastavila hlavu, aby se jí dívenka mohla krásně dotknout. Už se neboj. Ztratila ses, viď?
Dítě váhavě natáhlo ruku. „Ty jsi krásný plyšový koníček.“
Pláč ustal.
„Maminka a tatínek jsou pryč.“ Dítě dalo sklesle ručku dolů. „Nevím, kde jsou.“
Jednorožka pobídla dívenku hlavou, aby se postavila. Pak po ní hodila hřívou. Protože jí sahala až do půlky nohou, děvče se mohlo bez problémů chytit několika žíní.
Pomalým krokem vyšly do šera lesa.
Nejprve jednorožka zastavila u borůvčí, které bylo obsypáno velkými modrými bobulkami. Tlamou naznačila, že se dají jíst. Beze slov děvče pochopilo. Dalo si vydatnou večeři. Pak se opět chytilo hřívy a společně volným krokem došly k jezírku, ze kterého se obě napily.
Nová lidská společnice začala zívat. Byla unavená jak z cesty, tak z vypětí emocí. I když už se cítila mnohem lépe, než když byla ztracená v tmavém lese. Tak strašně sama. Bezmocná.
Kousek od jezírka, za houštím, byl mechový palouček. Kde jednorožka lidské mládě uložila k bezpečnému klidnému spánku. Zavolala si svým vnitřním hlasem na pomoc pět veverek, které žily v okolí. Dávejte na ní pozor. Musím najít její rodiče. Než padne noc, vrátím se, abych ji zahřála, nebo sem přivedu matku.
Jak jednorožka hledala, tak hledala, i ptáků se ptala. Po rodičích ani vidu, ani slechu. Vrátila se proto, jak slíbila. Lehla si velmi blízko spícímu dítěti, položila k ní hlavu, aby byla v teple a usnula.
Nový den nebyl stejný jako jiné dny. Jednorožka nebyla sama. Nemohla proto vykonat svůj ranní rituál. Nemohla na pravidelnou obchůzku. I šeřík dnes voněl jinak.
Děvče se protáhlo. Otevřelo oči a posmutnělo, když si uvědomilo, že je stále v lese.
No má milá, postav se na nohy. Půjdeme se projít a najedeme ostatní dvounožce. Pobízela klisna.
Došly se společně napít a zastavili se u maliní, aby se děvče občerstvilo. Trhalo maliny a broukalo si nějakou písničku.
Najednou jednorožka naklonila ucho do strany.
„Sáro! Sáro! Zlato, ozvi se.“ Neslo se mezi keři v lese.
Jednorožka viděla, že malou dívenku kdosi hledá. Zavřela oči. Ví, že jí chtěla vrátit rodině, ale najednou jí bylo líto, že bude zase sama. Chvíli se přemáhala. Uvažovala, že by opečovávané mládě donutila k běhu a spolu by utíkaly lesem jako vítr. Pak oči otevřela. Pohlédla na tvář děvčete a znovu jí cestičky slz na její tváři připomněly její strach a úzkost.
Klisna popošla, jemně strčila do děvčátka nozdrami. To se hned otočilo a objalo hlavu jinak plachého tvora. Vzduchem byla cítit vděčnost. Láska. A jemná vůně šeříkového lesa.
Chvíli vypadali, jako sousoší. Pak jednorožka zvedla hlavu a zařehtala směrem, odkud se ozývali hlasy.
Naposledy se podívala děvčátku do očí. Sbohem, Sáro. Nezapomeň.
Sára zůstala sedět na místě mezi malinami.
Jednorožka zmizela v šeru lesa.
Ovšem nebyl důvod k pláči. Z druhé strany, než odešel ten kouzelný plyšový koník s rohem uprostřed čela, se z křoviny vynořila –
„Mami! Maminko!“ dítě se rozběhlo ke svému rodiči.
„Sáro! Sáro!“ Plakala nyní pro změnu maminka. Zvedla dceru do náruče. „Kam si se nám zatoulala, ty moje štěstí!? Ukaž se. Nic ti není?!“
Někdo z dalších pátračů volal vysílačkou, že ztracené dítě nalezli živé a zdravé.
„Je mi dobře, maminko. A pusinkoval mě koníček.“ snažila se Sára své mamince přiblížit svůj zážitek.
„Koníček?“ nevěřícně se rozhlédla maminka a postavila Sáru na zem.
„Tady koně nežijí, paní Říhová. Tohle je šeříkový les.“ s úsměvem a úlevou, že je malá v pořádku, ukázal směr chůze jeden ze členů pátrací čety.
„Maminko, opravdu tu byl.“ cukala rukou Sára. „Byl tu a ukázal mi borůvky a maliny a spinkal na mechu a byl celý plyšákový!“
Maminka se jen usmála a odhrnula dcerce vlasy z čela. „Ehm. Dobře. Jestli tu byl, zlatíčko, jsem ráda, že se o tebe postaral. Že se ti nic nestalo. Jsem mu za to vděčná.“
„Ona to byla asi holka.“
„Holka?“
„No jo. Měla strašně dlouhý vlasy. Jako holky.“ pokrčila rameny Sára a nechala se vést k lesní cestě, kam přijela dvě auta se znaky záchranářů.
Maminka se ještě, než zavřela dveře auta ohlédla do ševelícího tmavého lesa. Zašeptala: „Děkuji.“
A s jedoucími auty se i jednorožka rozběhla tak, aby jí dospělé oko nezahlédlo a Sára mohla z okna mávat, jak nejdéle to bylo možné.
Byla tam nebo nebyla? -
„Babi, tak proto jsi tu založila park? Šeříkový park?“ nechápavě vnučka zakládá ruce v bok.
„Ano. Proto. Jsem přesvědčená, že tu je. A je v mnohem lepší kondici než já.“ usmívá se babička s batohem na zádech. „Není to ani tak malý park, jako rezervace.“ Kráčí s vnučkou po boku dál z kopce. „Je tu já to vím. Vždyť bych bez ní tedy v noci někde umrzla.“
„Ale prosím tě, babi…“
Ozývá se za horizontem ještě mladý smích…
Jednorožka sídlila v šeříkovém lese. Ladné ticho a třepotání listů v korunách stromů vzbuzovaly příjemný pocit bezpečí. A každý den mohla opakovat svůj rituál.
KONEC
S přáním krásných dní
UNA VINONA FLARE
