Zadání domácího úkolu
Napište povídku, kde budou hrát významnou (klidně tu nejvýznamnější!) roli lektvary.
Pokud budete odevzdávat prostý text, délka by měla být minimálně 9 palců. Pokud budete povídku ilustrovat vlastními kresbami, stačí palců 5.
Vězte, že dávám přednost kvalitě před kvantitou.
Vypracování
Beteramis Athenodoros
Lektvary (2.A)
Závěrečná esej
O Apolénině lektvaru neviditelnosti
Bylo nebylo, před lety mnohými, žila v jedné vesničce krásná, leč tuze smutná dívka. Jmenovala se Serafína a ač ji bohové obdařili krásou, dobrým srdcem a pracovitostí, dostala do vínku i dvě těžká břemena: Její maminka zemřela při jejím narození, pár let na to jí zemřel i tatínek, a tak nebohá Serafínka vyrůstala jen sama s macechou, kterou si tatínek rok před svou smrtí ještě stihl vzít. Macecha ale byla zlá a nikdy neměla Serafínu ráda, nechávala ji žít pod svou střechou jenom jako služku a nic dobrého pro ni nikdy neudělala. Druhé Serafínino břemeno bylo však snad ještě horší. Dívka se totiž nenarodila s kouzelnou mocí, pročež s ní snad všichni sousedé, podporováni macechou, z hloubi duše pohrdali.
Jak roky utíkaly, Serafína rostla do ještě větší krásy, což bylo její maceše trnem v oku. Aby si nebohá dívka vysloužila nějaké jídlo, musela doma den co den těžce pracovat a maceše veškeré vrtochy plnit. Jednou ji lovit veverky posílala, protože prý touží po veverčím nákypu, podruhé zase zahradu bez listí toužila mít – a našla-li jediný lísteček spadlý v trávě, byla Serafína bez oběda i bez večeře. Pro kouzelníka je samozřejmě tento úkol snadný a nebylo by třeba si jím hlavu lámat, ale pro nekouzlící dívku to byla práce téměř nemožná. Přesto se Serafína snažila, jak jen mohla, aby všechny vrtochy své macechy vyplnila.
I tak se stalo, že jednou macecha zatoužila získat lektvar neviditelnosti. Tuze by se jí hodilo, kdyby mohla své sousedy neviděně špehovat, kde ale měla takový lektvar vzít? Zavolala proto na Serafínu a zhurta na ni spustila: „Půjdeš do lesa, tam, kde je nejhlubší, přímo do Hluboké rokle! Žije tam ježibaba Apoléna a ta míchá všelijaké dryáky. Vyprosíš od ní lektvar neviditelnosti. A to ti povídám, Serafíno, nepřineseš-li ho, budeš měsíc o hladu!“
Serafíně bylo do pláče. Nikdy žádnou ježibabu neviděla, ale věděla od lidí ze vsi, že se před nimi musí mít kouzelník na pozoru. Natož ona, bezbranná dívka, vydaná všem kouzlům na milost. Přesto se ale oblékla a rychle do lesa spěchala, jak macecha poručila.
K Hluboké rokli dorazila snadno, protože to ale byla velká rokle, strmá a plná skal, dlouho jí trvalo, než našla schůdnou pěšinku vedoucí dolů k potoku tekoucímu na dně. Podél něj potom až do setmění kráčela a zoufale hledala, kde by mohla chýše ježibaby být. Co když je zakrytá kouzly? Jak ji má potom Serafína najít?
Teprve až když se do rokle snesla tma, zahlédla na úbočí nad sebou světýlko. Začala se k němu škrábat přes kamení a přes výmoly mezi kořeny stromů, nic nedbala o větve, které ji šlehaly do tváře, nestarala se o ostružiní, které se jí kolem nohou ovíjelo a do krve ji řezalo.
Domek ježibaby vypadal útulný, byl celý dřevěný, s tvářemi zvířat kolem oken umně vyřezanými. Střecha hustým mechem obrostlá, u dveří malá mohyla sestavená z podivně se třpytících valounků. Serafína si dodala odvahy a zaklepala na dveře.
Ježibaba vykoukla nejprve oknem, potom dveře otevřela. Nevypadala nijak zle – vlastně naopak. V laskavé tváři laskavý úsměv měla, stříbrné vlasy stažené do malého drdůlku. Drobná jako věchýtek, ale v pohledu síla tisíců.
„Pročpak se tu trmácíš houštinami přímo do kopce, Serafínko? Zabloudila jsi snad?“
„Vy mne znáte, Apoléno?“ vykoktala Serafína zmateně.
„A ty mne znáš?“ usmála se prohnaně Apoléna. „Jen pojď dál, děvenko, beztak tuším, že tě do lesa hnala macecha. Copak jí máš sehnat tentokrát?“
„Lektvar neviditelnosti,“ pípla Serafína nesměle.
„Ah,“ vydechla Apoléna. „Nu, nemalá přání má ta tvá nevlastní matka... Ale že jsi to ty a že bez lektvaru budeš měsíc o hladu, odliju ti malý flakónek ze své zásoby. Vyřiď ale maceše, že má u mne dluh, který mi nesplatí nikdo jiný než ona sama. A já si ho vyberu.“ Apoléna se na Serafínu opět tak zvláštně usmála a pustila ji do svého domku.
Uvnitř bylo překvapivě útulno, velký stůl a velká almara drobnými kvítky malovaná, široká lavice a světlá pec, na které se rozvalovala mourovatá kočka. Za pecí si tiše bublal velký kotlík, který místnost plnil slabou vůní koření. Pod střechou byly zavěšeny svazečky nejrůznějších bylinek.
Apoléna rozevřela almaru a odhalila tak spousty polic. Na vrchních stály sklenice plné nakládaných podivností. Serafína viděla žáby i ptačí pařátky, oční bulvy i podivné rosolovité červy. Jiné sklenice obsahovaly snad jen krouhané zelí či nakládané kořeny čekanky. Na středních policích měla Apoléna uloženy rozličné sáčky, některé plné tak, že sotva šly zavázat, jiné naopak skoro prázdné. Bylo tu několik krabiček vykládaných zlatem a slonovinou, pár škeblí pokreslených runami.
Ve spodních policích stály vyrovnané řady knih, většinou v kůži vázaných. A vedle nich, v malé přihrádce – řady flakónků s lektvary. Právě v nich se Apoléna přehrabovala, až vytáhla jeden drobný, čirý, plný téměř až po okraj. Zručně odlila třetinu tekutiny do prázdného flakónku, kouzlem ho uzavřela.
„Tady máš to, proč jsi přišla,“ podala Serafíně flakónek do ruky, prohnaný úsměv na rtech. „A teď pojď, posaď se u mne, dám ti trochu polévky, už ji mám pro tebe nachystanou. Můžeš tu přespat, nebojíš-li se. Ale sama ti mohu říci, že venku v lese, na cestě přes rokli, to bude teď v noci nebezpečnější než u mne. Tady na lavici ti maximálně tak Mourek skočí na nohy...
Serafína za pohostinnost uctivě poděkovala, nocleh přijala s povděkem a ptala se Apolény, jak jí může její laskavost oplatit.
„I nech to být, má drahá. Jak jsem řekla, tvá macecha si u mě splatí dluh.“
Celý večer si potom vesele povídaly, Apolénu náramně zajímaly podrobnosti ze života ve vesnici a Serafína zase toužila znát jména všech bylinek, které jí visely nad hlavou. Nakonec se měsíc vyhoupl nad kopec a ježibaba i mladá dívka se uložily ke spánku.
Když přišlo ráno, loučila se Serafína s Apolénou uctivě. Hluboce se jí poklonila a za vše jí velmi děkovala. Potom vyrazila rychle zpět do vsi.
Macecha ji již netrpělivě vyhlížela: „To je dost, ty kůže líná, už jsem si myslela, že tě v lese vlci roztrhali! Neseš mi lektvar?!“
Serafína jí podala kouzlem zapečetěný flakónek. Maceše zazářily oči nadšením a odehnala Serafínu na zahradu dříví štípat, aby mohla být se svým lektvarem sama.
Když Serafína zmizela na dvorku, rychle odpečetila flakónek a k lektvaru si přivoněla. Neměla ani tušení, jak by měl lektvar neviditelnosti vonět, a tak ji nijak nepřekvapilo, že cítí vůni oměje a krtičníku. Velmi toužila vplížit se k sousedům a vyzvědět, kam ukrývají své kouzelné amulety, a tak si nedočkavě přiložila flakónek k ústům a polkla jeden doušek Apolénina lektvaru.
Vtom se jí hlava zatočila a smysly její se rozostřily.
Když přišla k sobě, seděla na zemi ve světnici a nechápala, kde je. Nejistě se postavila a začala se kolem sebe rozhlížet. Nepoznávala nic, ani světnici, ani zahradu, kterou viděla oknem, dokonce ani krásnou dívku, která vešla do dveří, překvapeně na ni hleděla a snažila se jí pomoci.
Teprve až když pila chladnou vodu, kterou jí hodná dívka podala, uslyšela v hlavě tichý hlásek, který jí našeptával, aby vyrazila do lesa, do Hluboké rokle, ke staré Apoléně. No ano, tam přece slouží, teď si již jasně vzpomíná!
Roztržitě se na mladou dívku usmála, poděkovala jí za vodu a neměla již stání, musela do lesa vyrazit. Apoléna na ni čeká, už teď jde pozdě do roboty.
Serafína nevěřícně hleděla za svou macechou, která bez rozloučení a se zmateným výrazem do lesa utíkala. Rozhodla se, že jí nebude bránit a že zatím raději ve světnici poklidí a práci na zahradě dodělá.
Když nastal večer a macecha se nevracela, rozhodla se Serafína, že ji půjde hledat. Sotva ale na kraj lesa došla, vstoupila jí do cesty Apoléna.
„Nic se nestrachuj, Serafínko. Tvá macecha se má dobře a mít se dobře i bude. Mám ji teď u sebe, splácí mi svůj dluh. Ty jdi domů a zatím tam pěkně hospodař. Oběma se nám nyní bude žít lépe, uvidíš.“ Pak už se Apoléna jen prohnaně usmála a byla pryč.
Serafína se tedy vrátila domů a jak Apoléna řekla, od té doby se jí žilo mnohem lépe než dosud.
Madam, moc vám děkuji za pěkný školní rok, těšilo mě zase navštěvovat vaše hodiny. Už teď se těším na třetí ročník!
Pěkné prázdniny, byť nebudou nic extra. =)
S úctou
Beteramis Athenodoros
