Zadání domácího úkolu
Na čtyři palce minimálně napíšete povídku, ve které budete klást hlavní důraz na dialogy mezi postavami.Vypracování
Dobrý večer madam Ansee,
Posílám úkol - navázal jsem na úkol z druhého termínu =D
Když jsem si tak vzpomněl, že vám vrtalo hlavou, co je v té krabičce... =)
Ragnar Eriksson seskočil z boku své lodi na zasněžené pobřeží a pod jeho vysokýma botama se ozvalo křupnutí bělostné sněhové pokrývky, v němž jako ozvěnou zaznělo praštění lámaných kostí a ukončených životů. S každým krokem nemilosrdně rozmetával netkutý sníh a zůstávala za ním brázda směrem vzhůru do hor, k nimž stoupal. Stejně tak, jak za jeho cestou životem zůstávala brázda rozervaných lidských srdcí, smrti a zmaru.
Ubíral se mrazivou stezkou směrem do lůna rozeklaných hor, čnějících jako dračí zuby nad úzkým fjordem. Pouze málo znalo tato místa, málokdy častovaná nohou člověčí. V ruce svíral vyřezávanou skříňku, za jejíž obsah zaplatila životem posádka vyrabované lodi. Po zjištění, že jejím obsahem nejsou drahé diamanty, rubíny ani smaragdy, jak se prve domníval, když zaslechl, že "její obsah je cennější, než celý přístav v Ribe", ale prachobyčejný klíč, Ragnar zuřil, vztekem rozžhavený doběla, že by i ohnivý Jotunn Surtr modral závistí. Když si však všiml runového nápisu, vyleptaného do kovu klíče, situace se obrátila.
"Do oblak vstup
Pohlédni Ásům v tvář
Ve stínu Prvozrozeného,
Nalezneš Všeotcovu hůl válek"
Tajemný nápis podnítil jeho zvědavost a tak se vydal hledat místo, zámek, ke kterému by onen klíč patřil. Bylo mu jasné, že musí najít vysoké hory, aby mohl vystoupat až nad oblaka, s druhou částí však dlouho bojoval. Až jednou podnikl nájezd na přímořskou vesnici. Když osadu vyplenil, narazil na místního stařešinu.
"Padni na zem, pse, a řekni mi; Víš něco o téhle hoře?!" Ukázal mu runový nápis a stařec se roztřásl.
"Pane, ušetři prosím můj život. O té hoře vskutku vím." Odpovědí mu byl kopanec do slabin.
"Tak mluv a nežvaň hlouposti!" Stařec horlivě kývl.
"Před dávnými časy přišlo do končin daleko na severu tajemné bratrstvo. Stalo se to mnoho a mnoho zim předtím, než se narodil nejstarší z mých předků, ale je to naprostá pravda! Nikdo nevěděl, co byli zač, s jakým úmyslem přišli či co bylo jejich krédem. Jednoho dne se zjevili na úbočí hory Ýmirsbergr nad nejsevernějším Fjordem, nesouc zářící relikvii. Obyvatelé vesnice Bergr By se divili, nikdy neviděli nic takového, ale cizinci nepromluvili ani slova, nezdrželi se a prošli vesnicí jako duchové!"
Stařešinovo vyprávění přerušil úder do obličeje.
"Co to vykládáš za nesmysly?! Duchové?! Relikvie?! Mám tě stáhnout z kůže, abys přišel k rozumu?!" Stařešina zavrtěl hlavou a položil si ruku na srdce.
"Přísahám vám, Krvavý Jarle, že vše se stalo tak, jak říkám! Průvod vystoupal na vršek hory, načež bylo děvět dnů a devět nocí i dole ve vesnici vidět zářivé světlo, přicházející zpoza horských štítů. A pak, stejně tak jak se objevili, zmizeli. Možná měsíc trvalo, než se někdo odvážil vypravit se na vršek hory. A když se konečně někdo odvážil, vrátili se zesinalí, vlasy jim vstávaly na hlavě hrůzou a v jejich očích byl děs. Nikdo neví, co na vršku hory potkali, ale od té doby se nenašel nikdo, kdo by vystoupal vzhůru."
Ragnar se zašklebil a jednou ranou utnul starci hlavu. Když se nad vším zamyslel, zapadalo to do sebe! Ýmir byl prvotní bytostí, zrozenou z prázdnoty, z jehož mrtvého těla vznikl svět. A Ýmirsbergr byl horou, tomuto Prvorozenému očividně zasvěcenou. Ragnar se tehdy okamžitě vydal na výpravu na daleký sever, na výpravu s tajemným cílem.
Nyní stoupal pomaličku k horám, v zádech mu začínal dunět hrom. Perfektní načasování! Bouřlivá noc, tajemná hora před sebou a svět jako na dlani, připravený pro něj, aby si z něj vzal, cokoliv chce. Vystoupal do mraků, chvíli šel jejich mlžnou clonou a najednou se před Ragnarem otevřela propast, skalní stěny se tyčily výš a výš a viking se po chvíli ocitl na uzoučké stezce mezi dvěma horskými velikány. Hrom duněl silněji a silněji, propastí se jeho ozvěna nesla snad stokrát silněji a zněla jako ohlušující bubny války.
Ragnar přišel na malé prostranství, kde se úzká propast rozšířila ve skalní plošinu. Na obou stranách se skalní stěny táhly mnohem méně strmě, než prve, takže bylo vidět více z oblohy, na které se proháněl jeden blesk za druhým. Každý z nich osvětlil vysokánské horské štíty, jinak neviděné. Jejich rozeklaná skaliska vskutku připomínala tváře rozzlobených bohů, chystajících se metat blesky, kopí a balvany na své neposlušné pozemské děti. Ať však blesky křižovaly nebe sebevíc, Ragnar sám stále setrvával ve stínu. Vzhlédl za sebe a spatřil, že za jeho hlavou se tyčí skalní převis, náležící hoře Ýmirsbergr. Ocitl se tedy nad mraky, pohlédl - kamenným - Ásům tváří v tvář a přitom se krčil ve stínu posvátné hory.
Celým Ragnarovým tělem projel záchvěv bázně, hned se však oklepal a rozhlédl se. Vskutku; mezi skalními záhyby spatřil mihotavé světlo. Vešel do skalní rozsedliny a ocitl se v jeskynní chodbě, uzoučké a těsné, osvětlené loučemi. Prošel skrz a vzal jednu z loučí, aby si lépe osvětlil cestu. Neuplynula ani chvilka a přišel do prostornější jeskyně.
Jeho oči okamžitě uchvátila zlatavá zář, vycházející z její druhé strany. Byl tam malý výklenek, oddělený od zbytku jeskyně silnou a mohutnou mříží. Za ní se skvěla jakási zlacená schrána, archa či svatostánek, jež vydávala onu oslňující zář. Ragnar užasl a hlavou se mu honily divoké myšlenky, co by prý mohlo být uvnitř.
Vykročil kupředu, ale celou jeskyní se rozlehlo hlasité:
"Ani o krok dále!" Zpoza skalního vystupku do světla vstoupil starý muž, oděný v černý, zlatem vyšívaný háv.
Na hlavě měl honosnou čelenku, která zářila jako drahokam osvětlený sluncem. Na jeho vrásčité tváři bylo nesčetně jizev a jedno oko měl slepé, překryté páskou. Ačkoliv byl již sešlý věkem, vyzařovala z něho energie a nezměrná síla. V ruce třímal zkroucenou dřevěnou hůl.
"Ani o krok dál, Ragnare Erikssone." Ragnar se zašklebil a pohladil jílec svého meče.
"Táhni k čertu, dědku..." Vykročil vpřed s úmyslem odstrčit starce ke straně, ale jakmile se ho dotkl, projela jím vlna energie, která jej vyhodila z rovnováhy.
Starý muž stál dál bez jediného pohybu a pokračoval.
"Odejdi dokud můžeš, Krvavý Jarle, než pro tebe bude pozdě." Ragnar si něco zamumlal pod fousy a obcházel starce jako šelma, fixující pohledem svoji kořist.
"Co jseš sakra zač a jak se opovažuješ dělit mě od mýho cíle! Cítím tu sílu, která vychází zpoza tebe z tý bedny!"
"Mám mnoho jmen. Ty nepotřebuješ znát ani jediné. Tobě stačí vědět, že nejsi hoden vstoupit dál. Ty možná neznáš mě, ale já tebe znám moc dobře, ďáble. Tisíce lidských životů, rozvrácené tvou honbou za zlatem, tvou posedlostí mocí! Tisíce duší pláčou v prázdnotě, opuštěné mezi životem a smrtí. Tvojí vinou."
Ragnar roztáhl ústa do širokého úsměvu a vytáhl svůj meč z pochvy.
"Ty toho znáš nějak moc. A víš co ti povim? Máš naprostou pravdu. A tebe teď pošlu za nima!"
S těmito slovy se vrhl na starce s mečem v ruce, ten však briskně ustoupil a namířil svoji hůl proti agresorovi.
"Neprojdeš. V tomto svatostánku je uschováno kopí Gungnir, božská zbraň, která nikdy nemine cíl a před kterou žádná zbroj, lidskou rukou kovaná, neobstojí. U všech bohů, co by se stalo, kdyby se taková skvostná zbraň dostala do rukou zploznce pekel, jako jsi ty..." Stařec zavrtěl hlavou a provedl prudký výpad proti Ragnarovi.
Ten sotva stihl uhnout a jen tak tak vyblokoval úder svým štítem, který se však pod úderem magické hole roztříštil na prach. Ragnar zalapal po dechu; jeho majestátní těžký štít z dubového dřeva, který odolal desítkám tisíců ran seker, mečů i šípů, nyni roztříštěn pouhou holí. Krvavému jarlovi blesklo hlavou, že tentokrát si možná opravdu vybral příliš velké sousto.
"Tak mě nech projít! Můžu ti dát část svého pokladu, jen mě nech projít, starej parchante!" Ragnar začínal být zoufalý, protože s každým úderem jako by slábl a jeho síla se vytrácela.
Zato stařec se nezdál být ani zadýchán.
"Ne. To ty jsi mohl odejít, dokud jsi měl čas. Nyní zaplatíš za svou drzost a bezcitnost." Stařec máchl svoji holí u země a porazil Ragnarovi nohy.
Ten se znovu postavil a naposledy se napřáhl mečem s úmyslem zaseknout jej starci do lebky, avšak ten nastavil svou hůl a Ragnarův zlatem a rubíny zdobený Vdovotvůrce se rozletěl na kusy. Ragnar ztratil rovnováhu a složil se na záda. Stařec pomalu odložil hůl a došel přímo nad ležícího bídáka.
"Nachýlila se tvá poslední chvíle, bezbožníku." Sklonil se nad Ragnara a pozvedl ruce, načež se víko svatostánku odklopilo a z něj do starcových rukou přilétlo přenádherné kopí, mihotající tajemnou září. Ragnar lapal po dechu a s hrůzou v očích pozoroval starce s kopím v ruce, jak se nad ním tyčí.
"Přesně tenhle pohled viděli všichni, kteří zahynuli tvojí krutou rukou. Teď konečně možná poznáš, jaké to bylo. Ať se navždy smažíš v ohni Múspelheimu, ať navždy zmrzneš v ledu Niflheimu, nechť had Jormundgandr ve svém objetí rozdrtí tvé kosti, ať Fenrir roztrhá tvé maso, nechť tě kořeny velkého Yggdrasilu rozervou na kusy a ať Húginn a Múninn roznesou tvé vnitřnosti po všech devíti světech!"
A s těmito slovy všemocný Ódin vrazil své kopí do chřtánu Krvavého jarla. Ten, umírajíc jako nejposlednější z posledních thrallů, naposledy pohlédl zkrvaveným pohledem vzhůru ke stropu jeskyně a zakuckal se krví. Pak naposledy vykašlal karmínovou tekutinu a zdechl.
A tak skončila neslavná sága Krvavého jarla, jehož konec byl vskutku krvavý, jehož jméno se neslo skrz veškerenstvo celičkého světa jako krutá kletba, a nakonec bylo zapomenuto jako hrst popela ve větru...
Skald se poklonil svému publiku v Králově hodovní síni a v záplavě potlesku po vydařeném příběhu se napil medoviny z rohu...
S pozdravem a přáním hezkého večera,
James Kelly Johnson
