Zadání domácího úkolu

Napište povídku, kde budou hrát významnou (klidně tu nejvýznamnější!) roli lektvary.

Pokud budete odevzdávat prostý text, délka by měla být minimálně 9 palců. Pokud budete povídku ilustrovat vlastními kresbami, stačí palců 5.
Vězte, že dávám přednost kvalitě před kvantitou.

Vypracování

Milá madam Barbaro,

děkuji za příjemně strávený školní rok. Doufám, že se třeba uvidíme na Lektvarech v budoucnu!

S pozdravem
Skylar Blair Anderson

 

Ranní ptáče dál doskáče

... toto lidové rčení však určitě neplatilo na Gale Bedfordovou, která právě zběsile hledala druhou ponožku pod postelí s červenými nebesy. Nechápala, že ji Kristie, Bea nebo vlastně kterákoli z jejích spolubydlících nevzbudila. To jí ještě tak scházelo, první hodina lektvarů, a ona přijde pozdě!

Když Gale konečně vyběhla z kolejní ložnice, modlila se, aby se cestou ještě neztratila. To by jí tak chybělo, narazit zrovna na obzvláště rozverné schodiště anebo špatně zahnout u sochy Jednooké čarodějnice. Anebo potkat Protivu. Dívka s ním osobně zatím neměla tu čest, historky starších spolužáků ji však utvrdily v tom, že se se strašidlem rozhodně potkat nechce.

Cestou Gale nepotkala ani živáčka. Všude bylo hrobové ticho, narušováno pouze jejími spěšnými kroky a kručením v žaludku. Nestihla se nasnídat, ale na jídlo stejně neměla ani pomyšlení – byla ráda, že v haldách pergamenů a nových, ještě neotevřených učebnic našla Rukověť alchymistovu, bez níž by ji profesorka lektvarů pravděpodobně ani nepustila do učebny. A to se zrovna na tyto hodiny tolik těšila.

Už od chvíle, kdy jí přišel dopis z Bradavic a ona zjistila, že je čarodějka.

 

„...a třikrát zamícháme proti směru. Pište---“

Přesně v tu chvíli Gale vtrhla do učebny. Cesta do sklepení jí trvala déle, než původně předpokládala, a tak se neobtěžovala zdržovat nějakým klepáním. Jako velká voda vtrhla do učebny, až málem převrhla regál s bylinkami stojící u dveří.

Nebyl čas!

Profesorka na ni vytřeštila oči a chvíli se zdálo, že neví, jestli má křičet, smát se anebo bušit hlavou o stůl. Nakonec se spokojila s povytažením obočí a tázavým zamrkáním, zatímco se Gale snažila popadnout dech.

„Paní pro... prof.... profesor...“

„Ano, to jsem já,“ odtušila suše madam Barbara a čekala, zda jí nebelvírská prvačka ještě něco poví. Ne snad, že by bylo potřeba dlouhého vysvětlování – prváci mají tendenci se ztrácet celkem často, a madam si za svou kariéru snad nepamatovala ročník, kdy by alespoň jeden nepřišel později.

S nostalgií si pak vzpomněla na jaro 2019, kdy jí na hodinu z deseti studentů dorazili jen dva mrzimorští. Ti navíc mířili na hodinu Studia mudlů, jen cestou špatně odbočili...

Neměla to té drobotině za zlé, koneckonců, ona sama se v prvním ročníku ztratila cestou na pasování zmijozelských nováčků, ale nahlas by to samo sebou nikdy nepřiznala.

„Posaďte se,“ mávla nakonec profesorka blahosklonně rukou a naznačila studentce, že pro dnešek bude milosrdná a toto drobné pochybeníčko přehlédne. Bedfordová navíc dostávala záchvat kašle, a vzhledem k současné situaci u mudlů madam Lecter nechtěla riskovat, že jí zachrchlá učebnu!

„Jednou se to může stát každému.“

 

Jenže Gale Bedfordové se to nestalo ani jednou, ani dvakrát, ba dokonce ani třikrát. Než skončil říjen, dokázala Gale dorazit na hodinu včas přesně jednou jedinkrát – měnil se totiž letní čas na zimní a skřítci zapomněli v ložnici nebelvírských prvňaček přetočit hodiny, takže Gale dorazila sice jindy, než původně plánovala, ale zato včas.

To se však nedalo říct o ostatních týdnech. Druhý zářijový týden nemohla najít učebnici, potom zase hábit, jindy dokonce hledala přímo svou hůlku, a to ačkoli jí její spolužačka Kristie ochotně pomáhala a došla kvůli ní také pozdě.

I přes to, že se po chodbách hradu Gale brzy pohybovala jako profík a zkušeně trefila i do učebny Astronomie nebo Péče o kouzelné tvory, sklepení a učebna Lektvarů stále zůstávaly jejím slabým místem. Tu jí škodolibý portrét schválně poradil špatnou trasu, tu zmizelo celé schodiště a jindy byla zase zaplavená celá chodba tak, že než chudák nebelvírská prvačka našla jinou cestu, uběhla hned půlka hodiny.

Mezi nebelvírskými se začalo proslýchat, že i kdyby Gale náhodou vstala včas, měla všechny pomůcky a byla madam Barbarou osobně za ruku dovedena do učebny, stejně by se stalo něco, díky čemu by dívka hodinu zmeškala. Třeba by chodbu zatarasil obrovský troll anebo by zrovna neočekávaně přijela delegace z Kruvalu a chtěla se s ní vítat, co my víme!

 

A madam Barbara z toho neměla radost. Nad malou chybou dokázala přimhouřit oko (nebo dokonce obě dvě), ale neustálé pozdní příchody studentky ji rozčilovaly.

A když první listopadový týden Gale zase došla pozdě, tentokrát s takovým prásknutím dveří, že vylekala Theodora Baileyho, který seděl nejblíž a zrovna po kapkách odměřoval skřítčí moč do lektvaru, následně se chlapec lekl a vylil do kotlíku celou lahvičku, čímž způsobil menší výbuch...

Profesorce došly nervy.

„Bedfordová!“ vřískla očouzená madam tak, až se lekla i žabí armáda dohlížející na studenty z jejího pracovního stolu.

„Tohle bylo naposledy! Já vás varuji! Koukejte se vzpamatovat! Co to bylo tentokrát, přejel vás cestou Záchranný autobus?! Spadl vám na hlavu havraspárský chytač, protože jste cestou do sklepení zabloudila na hřiště?!“

Gale naprázdno otevřela pusu a cítila, jak se jí žene krev do tváří. Brzy byla stejně rudá jako lem jejího hábitu.

„Paní prof---“

„Žádní paní profesorko!“ láteřila madam dál. „Dostáváte školní trest! Pište si! Jestli jste si tedy výjimečně nezapomněla pergameny! Do příště mi umícháte Uspávací lektvar!“

„Ale paní profesorko, my jsme ještě ne---“ zvedla ruku Bea Jenkinsová, jenže profesorka ji zpražila pohledem.

„A bez pomoci! Recept máte v knize, tlustočerví sliz si opatříte sama –  věřím, že vymačkávání slizu pro vás bude dostatečným ponaučením, abyste se do příště naučila chodit včas. Když se budete trochu snažit, měla byste to zvládnout! Nadání máte!“

Nadání máte, ještě kdybyste měla i orientační smysl, zabručela si madam ještě pro sebe, když si Gale šla schlíple sednout na své místo.

 

Lhůta, kterou Gale od madam Lecterové dostala na splnění svého trestu, se nebezpečně blížila konci. Vymačkávání tlustočervího slizu bylo pravda trošku nechutné, ale nakonec ani zdaleka tak problematické, jak si původně myslela. Madam Nerys měla pro studentku pochopení – koneckonců, na Péči o kouzelné tvory Gale vždy došla včas – a tak jí ochotně ukázala, jak to s tlustočervy chodí.

Horší to bylo se samotným mícháním. Ne snad, že by to Gale nešlo, jen se nemohla dokopat k tomu vůbec začít. A nebylo to o lenosti. Čím blíž byla další hodina lektvarů, tím více se Gale zmocňovaly obavy. Na hodinách jí to vždycky šlo, vždyť i madam Barbara celkem neironicky ocenila její nadání. Nebýt jejích problémů s docházkou, mohla by klidně excelovat!

Přesto se Gale bála. Co když lektvar nezvládne namíchat? A co když první pokus pokazí a bude muset shánět další sliz? Co když zrovna tlustočervům sliz došel? A jak by se asi madam Barbara tvářila, kdyby k ní Gale došla s prosíkem o další bylinky na Uspávací lektvar, že jí to poprvé bouchlo?

 

A tak se stalo, že Gale domíchala lektvar těsně před večerkou, den předtím, než měla svůj výtvor prezentovat na hodině. Byla na sebe pyšná. Všechno šlo podle plánů, lektvar měl barvu, vůni i konzistenci, jakou podle učebnice mít měl... a dokonce to Gale zvládla všechno sama!

Tu se jí na mysl vkradla děsivá myšlenka...

Co když lektvar nebude fungovat? Co když se jí povedlo umíchat lektvar zcela odlišný, který sice vypadá a voní stejně, ale ve skutečnosti vás neuspí, nýbrž vám způsobí... třeba zácpu?

To by jí tak ještě scházelo! Další trapas! Není schopna přijít včas, a pak ještě nedokáže splnit školní trest.

Gale si prohlížela lahvičku lektvaru. Vypadá to, že je tekutiny dost. Kdyby si jen trochu srkla, jenom ždibíček, zbylo by dost lektvaru k prezentaci.

A navíc by měla jistotu, že lektvar skutečně funguje...

Dívka neváhala.

 

Ve snu byla na paloučku z cukrové vaty a všude kolem ní běhali tlustočervi. No, běhali – hlavní ale bylo, že všichni volali: Vezmi si náš sliz, vezmi si ho, rádi ti ho dáme!

A v tom dalším, v tom dalším dokonce přišla na hodinu Lektvarů úúúplně první! Dokonce dřív než Bea nebo ten šprt Theodor!

Zdály se jí moc krásné sny...

 

Gale probudilo jemné šimrání na tváři.

Polekaně sebou trhla a zděšeně se rozhlédla. Z bezprostřední blízkosti na ni zíraly oči velké jako dva tenisové míčky, které na ni poulil ušatý domácí skřítek.

„Slečna Bedfordová dnes nebude vstávat? Slečna Bedfordová je nemocná? Nemá Freddy slečna Bedfordové donést šálek teplého čaje?“

„Kolik je hodin?“ hlesla Gale, avšak část jí ani nechtěla znát odpověď.

„Jedenáct hodin, čtyřicet dva minut, patnáct vteřin!“ zahlásil skřítek takřka obřadně.

Gale vyjekla, shodila ze sebe přikrývku, div nesmetla i chudáka skřítka, a ještě v pyžamu vyběhla ven.

 

Sklepením otřásl výbuch a následně rozlícený hlas madam Lecterové.

„BEDFORDOVÁ!“