Zadání soutěže

Vypracování

Dobrý den, v galerii přikládám dvě fotografie své hrdinky a její nejlepší kamarádky (nebo zatím spíš jediné kamarádky), jednu velkou, protože se mi moc líbilo pozadí, druhou menší, aby byla spíše ve formátu těch našich bradavických. Nechť se líbí obrázky i příběh! 

• dárky neřeší vůbec
• Vánoce slaví v Bradavicích
• ukradne sovu ze školního sovince a dá jí nový domov
• na večírku se bude nudit
• vyvěštila si výdaje, už však není upřesněno, čeho se budou týkat, a blížící se nový vztah
• outfit je zelenostříbrný, dlouhé šaty s jedním dlouhým rukávem a vysoké kozačky (k čemuž mě rovnou napadly ty zmijozelské šaty)
• k jídlu si dá cuketový salát s citronem
• dostane čtyři dárky
• nejoblíbenějším budou tepláky s kapsami
• nejneoblíbenějším USB rozčtyřka 
• nejneoblíbenější tradicí je uklízení ochranných pentagramů a symbolů
• nejoblíbenější pak navštěvování vánočních světýlek
• snovou destinací je Kanada, Mont-Tremblant
• nakonec však pojede do Německa do města Wernigerode
• loudící osobou je Marisa Missy Moon
• jedinou kamarádkou je Aya Watanabe, která chodí všude pozdě
• Nový rok oslaví se svými nejbližšími, po něm se probudí u sebe doma
• předsevzala si, že si nic nekoupí z NiT

Bylo dávno po večerce, když se na schodech do sovince objevil tmavý stín, který sebejistě a relativně rychle mířil vzhůru. Když se osoba dostala úplně nahoru, vzala za kliku, dveře zaskřípaly. Tiše zanadávala, v nočním tichu se zvuk neskutečně rozléhal, než vklouzla dovnitř. Vlastně nedělala nic nelegálního, alespoň si to opakovala už tak často, až se to stalo pravdou. Faktem bylo, že nikdy o podobném případu neslyšela a školní řád nic takového explicitně nezakazoval, a tak si vyvodila vlastní závěry. Navíc její školní roky už dávno pominuly, neviděla tedy důvod, proč by ji za něco podobného někdo mohl jako profesorku perzekuovat. 

Jakmile se za ní dovřely těžké dveře, shodila kápi. Kratší stříbrnozlaté vlasy se jí rozprostřely kolem hlavy jako svatozář, ačkoliv rozhodně nebyla žádný andílek. Rychle se zorientovala mezi bidýlky a najisto zamířila k té nejubožejší sovičce, která se ve školním sovinci nacházela. Klimbala na svém místě a i v polospánku vypadala, jako by zásilku dokázala donést maximálně nad Hannibalovo jezero, do něhož by nejspíš zahučela i s balíčkem či dopisem. Rolnička ještě neviděla větší definici utrpení. Copak se o školní sovy nikdo nestaral? Nikdo nekontroloval, v jaké jsou kondici, a ty, které by podmínky nesplňovaly, by si mohly někde odpočinout, načerpat síly, než by se vrátily do školních služeb? 

Jemně vzala sovičku do náruče, ukryla ji pod tmavý hábit a zamířila ze sovince. Prošla skoro půlkou hradu, než se dostala do svých komnat. Profesoři měli vlastní menší sovinec poblíž, proto dávalo smysl, že ten pro všechny se nacházel v takových místech, aby se do něj studenti všech kolejí dostali podobně bez problémů, ačkoliv Zmijozel a Mrzimor byly znevýhodněny už z principu umístění kolejky – sovy prostě potřebovaly být ve věži. Už před svým odchodem na trestnou výpravu připravila sovičce nový domov ve starém pelíšku kočky Amarante, již mimo jiné poučila o tom, jak se má k nové spolubydlící chovat. Uložila tedy ubohého tvora, umístila mu do dosahové vzdálenosti vodu i nějaký ten mls a sama se začala chystat ke spánku. Další den ji čekal jistě vyčerpávající večírek, nedlouho poté i večeře se všemi, kteří přes Vánoce zůstávali v Bradavicích. 

Netrvalo dlouho a nastal Štědrý večer. Rolnička si oblékla do barev své bývalé koleje, zelené a stříbrné, dlouhé šaty doplnila kozačkami a vyrazila do Velké síně. Doufala, že dnes se bude bavit o něco lépe než na kolejním večírku, kam byla pozvána jako čestný host. Nudila se úplně neskutečně. Tolik nezajímavých Salazarnálijských projevů neslyšela ani za všechny ty roky, jež strávila ve Zmijozelu, a aktivity by ji bavily jakékoliv jiné, než které si vedení přichystalo. Navíc nikoho neznala, celou dobu tedy upíjela svařené víno, znuděně pozorovala dění a přemýšlela, kdy její kolej tolik upadla; zda se jednalo o problém dlouhodobějšího charakteru, nebo jen o chvilkovou slabost. Alespoň se sama nemusela nijak vyjadřovat, byla jen představena, ale projev od ní nikdo – naštěstí – nečekal. 

Místo klasických kolejních stolů a jednoho profesorského se ve Velké síni nacházel jen jeden dostatečně velký pro všechny, kdo zůstali v Bradavicích. Usadila se na volné místo daleko od všech, aby zároveň dobře viděla na vstup, a vyčkávala ředitele a večeři. 
„Smím si přisednout?“ vytrhl ji ze zamyšlení známý hlas.
„Určitě,“ usmála se na havraspárskou studentku. 

S Ayou se poprvé potkaly ne ve výuce, ale na famfrpálovém stadionu. Rolnička opravovala úkoly na tribuně, aby si ještě užila hezkého počasí, a zrovna začínal havraspárský trénink. Tušila, že její přítomnost nebude nikoho obtěžovat, nečekala však, že jejich trénink bude z tribun pozorovat jejich bývalá kapitánka, která si profesorky sice všimla už při příchodu, oslovila ji až po skončení tréninku. Chvíli se bavily o tom, co ji na hřiště přivádí, o famfrpálu, Aya po krátkém zamyšlení dokázala určit, na jakém postu Rolnička toho času hrávala a došla k závěru, že v prváku ji pravděpodobně ještě hrát viděla. Čas utíkal a celou dobu to vypadalo, že si spolu dobře rozumí. Po několika dalších náhodných sezeních na tribunách si potykaly a ukázalo se, že Aya byla pro profesorku dokonalým zdrojem informací ze školy v letech, kdy jezdila po světě. Kolikrát na tribunách zůstaly dlouho po tréninku Havraspáru, což se nelíbilo mrzimorské Marise, která u Rolničky navíc studovala. Nejdříve se je snažila vyhnat, aby nesledovaly trénink žlutých, poté, co se svou stížností nepochodila u kapitánky, se k nim spíše snažila vlichotit, ani jedna se však v její přítomnosti necítily tak dobře, proto se ji snažily víceméně ignorovat nebo jemně odkazovat do patřičných mezí. 

Právě Marisa se pokusila uzmout druhé místo vedle ní, naštěstí ji zachránila jedna profesorka, jíž se místo hodilo kvůli sousedce z druhé strany. Rolnička se na ni vděčně usmála a pokračovala v hovoru s Ayou během celého večera, zatímco pojídala výborný cuketový salát s citronem a nevšímala si Marisiných nepříjemných pohledů. Ačkoliv sama dárky neřešila, dostala čtyři. Největší radost měla z pohodlných tepláků s kapsami, jež dostala od Ayi s lístečkem „kdy dáme trénink?“, kromě toho dostala dvě knihy od přátel mimo Bradavice a z nějakého nepochopitelného důvodu i mudlovskou USB rozdvojku, akorát se do ní daly připojit hned čtyři zařízení – věc by tedy nazvala rozčtyřkou. Tušila, od koho ji mohla dostat, nechápala však proč, když zdůrazňovala, že v Bradavicích mudlovská technika nefunguje. Nakonec pokrčila rameny a uklidila ji do nejhlubšího šuplíku ve svých komnatách. Jednou se jí třeba hodit bude. 

Ještě toho večera se oblékla do svého oblíbeného dlouhého černého pláště s kapucí a obcházela hrad a navštěvovala vánoční světýlka. Fascinovala ji, co se pamatovala, těm bradavickým navíc nemohla konkurovat žádná jiná. Při své procházce (a vlastně během celých prázdnin) se snažila vyhýbat všem pentagramům. Vzpomínala si na své mládí, kdy se před Vánoci vždycky musely uklidit pentagramy a ostatní magické symboly, protože na svátky jezdila domů i její vzdálenější rodina, jejíž část byla tvořena mudly, kteří si rozhodně nesměli všimnout ničeho divného. Svátky pohody a klidu tak měla od raného mládí spojené spíše s komplikacemi a přetvářkou. Světýlka však obcházela po celý zbytek prázdnin, kdy se nacházela na hradě. 

Říkala si totiž, že by se mohla vydat na prázdniny i někam mimo školu a objevit zase další kus nějaké země. Původně se těšila do Kanady, kvůli chaosu v mudlovském světě ovšem došla k závěru, že Mont-Tremblant je příliš daleko. Domluvila se proto s pár německými kamarády a vydali se do městečka Wernigerode, kde si pár dní užívali mudlovských lyžovacích radovánek, výprav v zasněžené přírodě a krásného prostředí malého města. Rolnička zde nakoupila své oblíbené německé laskominy, a jednoho večera dokonce potkala velmi sympatického kouzelníka, s nímž strávila delší čas v příjemném hovoru a vyměnili si kontakty. Přitom si vzpomněla na věštbu, na niž narazila v jednom semináři těsně před Vánoci – podle ní měla utratit peníze za něco blíže neurčeného a blížil se nový vztah. Sice takovým věcem nevěřila, ale trochu doufala, že v tom druhém měly karty pravdu. Působil vážně sympaticky, což je věc, se kterou se u mnoha mužů zatím nesetkala. 

Silvestr a Nový rok poté strávila ve svých komnatách. Sovička vypadala, že se vzpamatovává, takže ji nechtěla příliš dlouho nechávat samotnou, aby náhodou neměla chuť vzít věci do vlastních křídel, a ve společnosti německých dobrot a knih, jež dostala k Vánocům, jí takto strávený čas přišel jako nejlepší plán, jaký mohla mít. Lepší než se trápit na nějakém večírku. Proto se na Silvestra probudila ve své posteli s povlečením trochu zašpiněným od čokolády a s Amarante stočenou vedle hlavy. Během dne zamířila jen do sovince, kde zjistila, že jí ani po výplatě na účtě nezbývá mnoho a že její nový německý známý už jí stihl napsat. S oběma pergameny se vrátila do svých komnat, zatímco si v hlavě opakovala, že příště už nenechá výplatu v salonu NiT, ale že kousky, které tolik neunosí, tam klidně může nechat a ani jí nebudou chybět. Sice tomu sama moc nevěřila, ale na Nový rok si lidé přeci dávají předsevzetí, není-liž pravda? 

~ Maraike Auri Nordahl