Zadání domácího úkolu

Vaše téma pro esej bude trochu temné, ale o to nosnější a zábavnější.

PODSVĚTÍ

Ráda bych se dozvěděla, jak bylo podsvětí členěno, kdo jej obýval, jak probíhala cesta zemřelé duše podsvětím, atd. Jestli to pojmete formou příběhu či naučného textu, to nechám čistě na vás.

Stanovená délka je 9 palců. Bude-li esej obsahovat přílohy, můžete si text mírně zkrátit.

Bavte se! 

Vypracování

Milá madam Niane,

děkuji za příjemně strávený školní rok. Doufám, že se třeba uvidíme na druhém ročníku Mytologie!

S pozdravem
Skylar Blair Anderson

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Vážení pozůstalí, vážení smuteční hosté, dámy a pánové.

Sešli jsme se dnes, abychom se naposledy rozloučili...

 

Ztěžka otevřeš oči a mžouráš kolem sebe. Připadalo by ti, jako bys spal celou věčnost. Budík nezvonil. Přijdu pozdě, bleskne ti hlavou a zprudka se posadíš.

Ale kde máš oblečení?

Sakra, že si z tebe ten blbec David zase vystřelil?

Chvíli je kolem tebe černočerná tma, asi jako když se neočekávaně probudíš uprostřed noci, ale po chvíli si oči přivyknou šeru a ty začínáš rozeznávat obrysy kolem sebe. Siluety, některé zřetelně lidské jako mramorové sochy, jiné poněkud rozpité, splývající s tmou. Pod tebou chladný kámen a nad hlavou temnota připomínající zatažené noční nebe.

Zmocní se tě nepříjemná předtucha. Poslední, na co si vzpomínáš, jsou...

Při té vzpomínce se oklepeš. Anebo za to může ta zima? Lezavý, vlhký chlad jako by se ti zažíral do morků kostí, jako by ti prolézal celým tělem a požíral tě zevnitř. Postavíš se, na chvíli zavrávoráš, pak ale přece jen udržíš balanc a víceméně poslepu se v nicotě kolem sebe snažíš nahmatat... cokoli.

Odkudsi z dálky se line hudba. Na chvíli zaváháš. Není to trochu moc velké klišé, vydat se za zvukem? Co když má ta jemná, podbízivá hudba sloužit k tomu, aby tě vlákala do pasti?

Nemáš však na vybranou. Pokud nechceš nadosmr--- pokud nechceš zbytek věčnosti strávit tady na tom místě, je čas se pohnout. Všude to vypadá stejně, takže se dost dobře můžeš vydat za hudbou.

 

Čím je hudba blíž, tím je ti tepleji. Pohyb člověku rozproudí krev v žilách, pomyslíš si spokojeně, když tu ustrneš v půlce kroku. Neblahé tušení je čím dál silnější, a když si přiložíš prst pravé ruky na levé zápěstí, necítíš nic. V hrozivém očekávání si tentokrát položíš celou dlaň na hruď do míst, kde lidé mívají srdce.

Nic.

Jediný zvuk, který slyšíš, je stále ona hudba.

A jediné, co tvá dlaň cítí, je mrtvolný chlad.

 

Připadá ti, jako by šel celou věčnost, když tu se náhle před tebou zjeví brána. Obyčejná zrezivělá branka, podobnou jste s rodiči chodívali o víkendech na chatu do zahrádkářské kolonie. Není tu žádný plot, žádná zeď a tebe na okamžik napadne, jaké by to bylo se prostě rozběhnout a rádoby branku jednoduše obejít. Sám ale hned víš, že by to byla čirá pošetilost.

Žádné uvítací výbor tě nečeká. Tak je to jasné, oficiálně patříš do Podsvětí, do říše mrtvých, a proto se nekoná žádná Gorgona, harpyje ani jiný nestvůrný strážce. 

Sáhneš po brance a ta se s tichým zaskřípěním poslušně otevře. Vejde dovnitř a než se stačíš rozmyslet, jestli bys to přece jen nemohl ještě obrátit, branka se za tebou natrvalo zaklapne. Připadáš si tak nějak lehčí.

Ohlédneš se. Za branou leží bledé nahé tělo člověka, kterého moc dobře znáš. Tělo, v němž ji strávil celý svůj uplynulý život.

 

Odvrátíš raději zrak. Před tebou se tyčí veliký jasan. Nebo jilm? Dendrologie nikdy nebyla tvá silná stránka. Z jeho listů jako by vycházel šepot, ševelení tisíců a tisíců hlasů. Až ti z toho začne brnět hlava. Přesto zvědavě přistoupíš...

Jakmile se octneš na dosah jilmu, začnou se ti před očima míhat nejrůznější výjevy. Jsi si celkem jistý, že se nejedná o tvé vzpomínky - jedná se o tvé sny a tužby, o tvá přání, o to, co kdysi mohlo být, ale nikdy se nestalo. Všechny ty krásné věci, které již nikdy nezískáš, ti pomalu zaslepují zrak jako halucinace a ty si uvědomíš, že se jich prolíná i několik najednou. Výjevy se střídají šílenou rychlostí a ty cítíš, že ztrácíš půdu pod nohama.

Na poslední chvíli odstoupíš a podmanivá moc stromu na tebe již nedosáhne. Falešné sny ti naštěstí hlavu nepomotaly.

Několikrát zamrkáš a pak se vydáš dál. Pokud si to dobře pamatuješ z hodin ze školy, měl bys teď najít Chárona, ten by ti snad mohl pomoci.

 

Támhle je. Propichuje tě, tenhle pohledem, ošuntělý a umouněný stařec s plnovousem tak dlouhým a zanedbaným, že mu přes něj skoro nejde vidět do tváře. Přesto tě jako první zaujmout jeho oči, jasné, ohnivé, skoro až děsivé.

Neříká nic. Kdyby se měl vybavovat s každým, na koho tu narazí, nejspíš by ho bolelo v krku. Stejně by ti nejspíš neporadil. Beze slova k tobě natáhne překvapivě živě a zdravě vypadající dlaň - zaplať.

Kdybys ještě nějakou krev měl, ztuhla by ti v žilách. Jakožto duše jsi tohoto ušetřen. No jo, ale co teď? Jsi úplně nahý, takže vytáhnout z kapsy stovku není možné.

Cítíš, jak se ti nervozitou v krku tvoří knedlík. Stařec stále vyčkává s nataženou rukou. Ztěžka polkneš--- a pod jazykem ucítíš něco studeného s kovovou pachutí, tak tak že to nespolkneš!

Z pod jazyka si vytáhneš stříbrnou minci. Chvíli ji zkoumáš - nevypadá jako žádná z měn, které jsi v životě viděl, a to jsi byl docela zběhlý cestovatel.

Ať už je mince odkudkoli, jako poplatek za převezení přes řeku to očividně stačí. Cháron minci stiskne v dlani a peníz je rázem ten tam. Pak nastoupí na malý vor a pokyne ti, abys jej následoval.

Takže tě už nejspíš pohřbili...

 

Pluješ s Cháronem po voru. Nedokáže přesně říct, zda je to Styx, řeka nenávisti, anebo Acherón, řeka bolesti. Upřeně pozoruješ vodu kolem a snažíš se jí v žádném případě nedotknout. Podle tvého skromného názoru by na tuhle řeku dost dobře pasovala obě jména.

Zbylé řeky nevidíš - řeka zapomnění Léthé, řeka nářků Kókýtos a řeka ohně Pyriflegethón nejspíš tečou jinou částí Podsvětí. Ta poslední prý stejně vede do Tartaru. A v propasti rozhodně svůj posmrtný život trávit nechceš.

Na řeku Okeanos, která obtéká celý svět, však nejspíš později narazíš. Ohraničuje ostatně nejzazší kraj podsvětí. Naproti tomu Erebos jsi už musel minout - za ní by měl být svět smrtelníků, a ten je ti nyní již nadobro uzavřen. No a Ereba, boha věčné tmy a ztělesnění nejčistší temnoty, toho snad ani nepotkáš!

 

Vody jsou klidné bez sebemenší vlnky, černočerné jako asfalt. Na chvíli dokonce zauvažuješ, zda je to vůbec voda. Po chvíli z hlubin uslyšíš teskné kvílení, slabý pláč a sténání. Kolem voru se valí chuchvalce vlny husté jako pěna. Tu si všimneš, že se vodní hladina lehce vzdouvá.

Pokoušíš se v přítmí zaostřit. Že by v řece žily nějaké ryby?

Potom si uvědomíš, že se z hladiny sápe ven na kost ohlodaná lidská ruka.

Cháron ji jednoduchým mávnutím bidlem odstrčí a prsty opět mizí kdesi v temnotách. Raději ani nechceš myslet, z čeho se vlastně řeka skládá a co by se dělo, kdybys neměl minci a strážce tě odmítl převézt.

 

Dopluješ k branám podsvětí. Vévodí jim kamenný oblouk, nádherně zdobený po vzoru antických mistrů, jenž vyplňuje značně zašlá kovaná mříž s ozdobným zámkem. Chybí však klíčová dírka.

Zlodějů však není třeba se bát. Kerberos sice spí tvrdým spánkem, ale hlasité chrápání všech tří tlam ti stejně nahání hrůzu. Raději ani nedutáš a našlapuješ opatrně, ale zdá se, že Kerbera by probral jen zvuk tlukoucího srdce a pach smrtelníka.

Ujme se tě osoba v černém rouše - žena, muž, dospívající nebo stařec, nedokážeš říct. Spíš než člověk ti však připomíná přízrak. Velký šéf Hádés pochopitelně nebude šaškovat u brány.

Nyní je čas, abys předstoupil před soudce. Sedí strnule na kamenných trůnech a nevěnují ti sebemenší pohled. Vnímáš je jako siluety, jako stíny, které se čas od času vynoří na povrch Země, splynou s lidskými stíny a sledují, jak si smrtelníci počínají a čeho jsou po smrti hodni.

Teď chtějí soudit tebe. Cynik v tobě má chuť se sarkasticky zeptat, kde nejlíp vaří, jó, to by sis dokázal sám hned vybrat, kam patříš! A co nějaká uvítací párty, bude? Před tebou se ale vznáší vidina věčnosti ve společnosti mrtvol, temných přízraků, děsivých příšer a samotného Háda. Jediné vyhlídky jsou možná tak na hraní karet a kostek s jinými nebožtíky.

Odkašleš si. Chtěl bys alespoň pozdravit - hezký slunečný den přeji - ale nevydáš ani hlásku. Nevíš, jestli by ses neměl obhajovat, jestli bys neměl vysvětlovat pravé důvody, které stály za tvými hříchy a skutečné pohnutky, které tě motivovaly při konání dobra. Nebyls žádný svatoušek, sem tam ti to ujelo, no, jenže komu ne?

Ale vždycky jsi to myslel dobře!

 

Teď je však pozdě. Za triumvirátem soudců vidíš tři kamenité cestičky, které vypadají stejně, je ti však jisté, že se destinace značně liší.

Do Tartaru nechceš. Sem tam se sice něco pokazilo, jenže Tartaros si nezasloužíš! Je přece tolik lidí, kteří by si věčný trest v neprostupné temnotě zasloužili víc než ty. Ano, ublížil jsi pár lidem, ale mezi vrahy nepatříš!

Asfodelské louky nezní jako žádné terno, to ovšem po smrti nezní skoro nic. Být průměrný je otrava, nicméně v některých případech bys raději neměl vybočovat. Tady bys měl navíc největší šanci narazit na někoho, koho znáš.

Elysium, místo zaslíbené těm, kteří něčím dobrým vynikali nad obyčejné smrtelníky. Na Elysejských polích by tě čekal život nejsnazší a nejveselejší, možná by se ti tam i líbilo. Jen jestli už tam není plno, s těmi všemi polobohy a hrdiny. Nebo by se snad v dnešní době ještě našel člověk natolik spravedlivý a počestný, že by směl zasednout mezi těmi nejlepšími?

Cítíš, že za svůj krátký život jsi toho zas tolik nevykonal. Jaká škoda, tím se ti uzavírá i možnost dostat se na Ostrovy požehnaných, kam se dostanou jen vyvolení z vyvolených - ti, kteří se třikrát zrodili a třikrát dosáhli Elysia, směli žít na ostrovech ve věčném ráji...

Zdá se, že soudci jsou rozhodnuti.

Na vyzvání přijdeš o krok blíž a čekáš na jejich verdikt.

 

Staneš se jedním z mnoha a to, čím jsi byl v životě, rázem ztrácí význam. Pohlaví, věk, etnicita, politické pozice, víra, sociální status - to vše je ti mezi mrtvými k ničemu.

Odteď už budeš navždy stejný. Ztratil jsi tělo, která by mohlo stárnout a s přibývajícími léty se měnit, a tvoje mysl přišla o schopnost učit se a přebírat nové zkušenosti. Už nikdy nebude mít smysl o nic usilovat, po něčem toužit.

Zbyly ti jen vzpomínky. Stesk po domově a bližních se brzy otupí a zůstane jen lehká nostalgie.

 

Kdo ví, třeba tě někdy povolají zpět mezi živé? Třeba si s tebou někdo bude chtít promluvit?

Zatím ti nezbývá než čekat.