Zadání soutěže

Příběh o krysaři a městě Hameln zná v nějaké podobě snad každý z vás - ať už jako legendu bratří Grimmů, prózu z brku Viktora Dyka nebo třeba muzikál.

Já mám ten příběh moc ráda, ale vždycky mi vrtala hlavou jedna věc - kde se vzala ta krysařova píšťala, která vlastně všechno způsobila? Jaká magie v ní sídlila, že měla takovou moc? A jak doputovala ke krysaři?

 

Váš úkol je tedy nasnadě - zapojte svou představivost a vymyslete příběh, příběh krysařovy píšťaly. Nemusí nutně obsahovat odpovědi na všechny výše uvedené otázky, ale musí jít právě o tu píšťalu a žádnou jinou a musí hrát v příběhu hlavní roli.

 

Délka je zcela na vás. Počítejte ale s tím, že kvalita pro mě znamená více než kvantita a správně použitá čeština také ovlivňuje hodnocení, dejte to překontrolovat strýčkovi Wordu.

Vypracování

Možná je to jako odporné klišé, ten fakt, že se spousta důležitých příběhů točí kolem lásky, zlomených srdcí a velkých činů, ke kterým k tomu všemu dojde jen jakousi úplnou náhodou.
Vadí mi to, protože si říkám, jestli jsou lidé vážně tak zoufalí, že nedokáží vymyslet něco více, než jen tohle, něco jiného a nového. Ale je pravdou, že z velkých citů často prostě dokáží vzniknout velké věci, které potřebují spousty fantazie. Ta brána fantazie se pro lidi společně s city více a více otevírá a ty největší ji prorazí.
A tak svůj příběh přeci jenom vytvořím stejně.

Kdysi dávno, když bylo na zemi jen málo měst, lidé žili ve vesnicích, jezdili na koních a i přes neznalost spousty z našich pohledů zásadních věcí dokázali spokojeně projít svými životy, žil v jedné nepříliš velké zemi zvláštní národ.
Možná to ani nebyla země, třeba to byl jen malý kraj, ale lidé z toho národa byli velice hrdí a svůj kraj zemí nazývali, bojovali za jeho práva a milovali ho nadevše. Říká se, že příroda tam byla mnohem krásnější než kdekoliv jinde, lesy byly hlubší, stromy zelenější, květiny měly nádhernější vůni a potoky s drobnými říčkami radostně zpívaly při svých cestách krajinou.
Tamní lidé byli velice podobní těm ostatním. Byli stejně rostlí, mluvili podobnou řečí a jejich potřeby nebyly nijak odlišné. Pár zvláštností však přece měli. Tou hlavní byla jejich láska k hudbě. Většina ostatních národů ji považovala za drobnou zálibu, užívala ji při práci a během slavností jejím prostřednictví rozproudila krev všem přítomným. Pro lidi, o kterých mluvím, však byla hudba tou nejsilnější láskou, kterou dokázali znát. Byla silná tak, že ji ani lidská láska mnohdy přesáhnout nedokázala. Jejich city byly čisté, jejich obdiv byl téměř věčný a jejich vděčnost k bohům za to, že jim dali něco takového, trvala již stovky let. Bez hudby pro ně nebyl den, bez písně se nedokázali smát a nemohli ani plakat.
Neurčovala však jejich city. Dokázali cítit dobře i bez ní. Ukazovala jim pouze cestu a dokázala je osvobodit z okovů, kterými je poutala lidská těla a upjatost, kterou sdíleli.
Znali pouze několik nástrojů a tím nejlepším ze všech byla jejich vlastní hrdla. Měli prý tak krásné hlasy, že když začali zpívat a slova se rozléhala údolími, nikdo nedokázal bojovat a být vůči někomu zlý či nečestný.
Kromě vlastních hlasů měli nejraději flétny a píšťaly. Vyřezávali je ze dřeva a po staletích se jejich flétny staly nejen uměleckými díly, ale také velice žádaným zbožím, které zajistilo většinu jejich obchodních zisků.
Možná by se zdálo, že byli ti lidé dokonalí. Někteří vskutku byli, ale jiní se od nich lišili. Většina z nich dokázala žít z míru, ale jednou za pár let se objevil vždy někdo, komu se jejich laskavý a milý přístup nezdál správný.
V době, o které vám chci vyprávět, žily pouze dvě takové osoby. Jedna dívka a jeden chlapec. Neznali se, jejich rodiny bydlely na opačné straně malé země. A přesto si byli ti dva podobní téměř jako dvojčata. Jako by bylo v jejich myslích cosi navíc, něco, co jim kázalo, že mají být jiní než ostatní. Byli vzpurnější než ostatní děti, zvědavější a hádavější. Jejich povahy byly prudké a ohnivé, zatímco povahy ostatních lidí by se daly přirovnat k vodě či zemi. Klidné a mírné. Jen tihle dva pohodu a klid rušili.
Každému se však dostalo jiného vychování. Rodina dívky byla prostá a své děti milovala. Její matka o svoji jedinou dceru s láskou pečovala a i když věděla, co z ní asi vyroste, měla ji ráda, i když to nebyl slepý cit. Dala jí dobré vychování a i když byla dívenka jako malá zpupnější, jak rostla a vliv matky i otce ji pomáhal utvářet, její povaha se tvarovala tak, že z ní nakonec byla příjemná mladá slečna, která si zamilovala zpěv, radost a klid téměř stejně jako všichni ostatní.
Něco takového se příliš často nestávalo. Možná byla zázrakem, ale zázraky nikdy nebyly tak krásné, jaké být měly. Naopak, byly zákeřné a místy i kruté.
Chlapec na druhém konci země vyrůstal úplně odlišně. Pocházel z bohaté rodiny báječných hudebníků, která si sama sebe považovala možná až příliš. Všichni na sebe byli velice hrdí a když poznali, jaké dítě se jim narodilo, byli z toho velice nešťastní. Vždy se totiž takové děti snadno poznaly. Byly prostě jiné.
Snažili se chlapečka naučit hrát na píšťalu či flétnu, ale on hudbu příliš v lásce neměl, když mohl, radši před ní prchal.
Když jim došlo, že za krátké chvíle nic nezmůžou, vzdali to s ním a nechali ho, aby si dělal, co jen se mu zlíbí. Dobře se o něj starali a dali mu vše, co si jen přál. S pokusem o převýchovu to úplně vzdali a z něj vyrostl samolibý jedinec, nesmírně protivný ke svému okolí s odmítavým přístupem ke všem, kteří odmítali jeho názory.
V den svých sedmnáctých narozenin chlapec rodinu opustil. Rozhodl se, že by si přál najít někoho, kdo by ho dokázal pochopit. Vydal se do města a tam poslouchal to, co se kolem povídalo. Zdržel se tam déle než měsíc a aby měl z čeho žít, naučil se u místního řezbáře vyřezávat píšťaly, po kterých všichni tolik toužili. Šlo mu to výborně, i když tu práci nesnášel.
Poté se přeci jen jednoho dne dozvěděl o dívce, která mu prý byla velice podobná. Podle toho, co se říkalo, byla sice mírnější než on, ale věřil, že by si spolu mohli velice dobře rozumět. Vždyť byli jediní v celé zemi a jistě byli pro sebe jako stvoření.
Chlapec se tedy vydal na dalekou cestu přes celou zemi. Poháněla ho představa čekající dívky. Možná měl fantazii až příliš bujnou, vždyť ta dívka o jeho přítomnosti ani nevěděla. A přesto tomu tolik věřil.
Po dlouhém putování konečně dorazil do dívčiny rodné vesnice a ptal se tam po děvčeti, které by nebylo úplně normální, tedy stejné jako ostatní. Sedlák, kterého se zeptal, mu ochotně ukázal cestu k domku dívčiny rodiny. Došel tam zrovna ve chvíli, kdy byla na procházce, a tak čekal před domem, kde se s ním poprvé setkala dívčina matka.
,,Krásný den, mladý pane. Copak vás k nám přivádí?“ zeptala se její matka přátelsky. Cizinci jí nikdy nevadili.
,,Vaše dcera,“ odpověděl jí popravdě.“
,,Jak je to možné? Neznám vás a jistě jsem vás s ní nikdy neviděla.“
,,Přicházím zdaleka. Doslechl jsem se o vaší výjimečné dceři a rád bych ji poznal. Mnozí mi tvrdili, že je to ta nejkrásnější a nejmilejší dívka v okolí. Mohl bych zde na ni počkat?“ zeptal se s úsměvem tak milým, že mu to její matka dovolila.
Když se dívka vrátila, podivila se jeho přítomnosti, ale byla ráda. Nejdříve se k němu chovala spíše odtažitě, protože nikdy nedokázala cizincům důvěřovat. Když však zjistila, že mají v mnohém stejné názory a podobné povahy, zamilovala si jeho společnost a on se stal jejím nejlepším přítelem. A v několika týdnech se její dobré vychování, kterým ji rodiče obdařili, rozpadlo na prach. Konečně měla někoho stejného, jako byla ona, s kým se všechny její sny a představy stávaly možnými.
Chlapec u nich zůstal a pomáhal dívčinu otci s vyřezáváním píšťal. Dokázal je vytvářet stále krásnější a krásnější. A jeho přátelství s onou dívkou se stále vyvíjelo, až jednoho dne – ani jeden z nich netušil, který to byl – dospělo v lásku.
Dívčina matka si začala všímat, že s její dcerou už není vše tak, jak bývalo. Viděla, že se její holčička mění. Byla divočejší a zdaleka už ne tak milá a příjemná, jako bývala dříve. Její nový společník na ni mě špatný vliv a matka se rozhodla, že něco takového nemůže připustit. Nechtěla, aby se její dcera proměnila ve zlou osobu, což se snadno mohlo stát.
Vedla s dívčiným otcem dlouhý rozhovor a oba se shodli, že chlapec musí pryč, jinak ohrozí štěstí jejich rodiny.
Následujícího dne to oběma oznámili. Podali to tak, že už u nich pobýval příliš dlouho a měl by zase jít o dům dál. Přijal to s několika nadávkami, před kterými si rodiče málem zakryli uši, kdyby to stihli. A pak si vzal své věci a odešel, náhle. Dívce po sobě nechal jen jednu z píšťal, které vyřezal, a zmizel. Jako by snad nikdy nebyl.
Dívka žadonila a ronila slzy. Přála si odejít za ním, ale její rodiče ji odmítali pustit pryč. Že prý je to pro její dobro. A dívka je příliš poslouchala na to, aby odešla sama. Nebyla ale ani schopná se vrátit do „stavu“ hodné a milé holčičky, která jim splnila to, co jim téměř na očích viděla. Byla naštvaná na celý svět, truchlila a stýskalo se jí.
Po jedné z věčných hádek z rodiči, ke které došlo jednoho dne po odchodu toho chlapce, který vše zamotal, se však prostě sebrala a odešla z domu za ním, někam. Ještě před svým odchodem vzala jeho píšťalu a začala na ni překrásně hrát. Hrála a hrála, až do ní vehrála všechnu tu krásu, kterou kdy zažila, veškerý smutek, pokušení, stesky a odhodlání. A zanechala ji na stole. Přiložila k ní jen dopis, kde vše vysvětlila i s tím, co je to za píšťalu. Poděkování za to, jak dobře se k ní dříve chovali. Věděla, že to bylo správné. Vysvětlila, že píšťala je její dar na rozloučenou. Dokáže pomoci v nouzi, ale také se obrátit proti lidem se špatnou povahou. Vážila si totiž povahy dobrých lidí své země.
Odešla a už ji nikdo nikdy neviděl. Prý svého chlapce nikdy nenašla a navždy bloudila horami a lesy v naději, že se s ním setká. A on odešel kamsi daleko do nějaké cizí země.
Jeden z jeho potomků se za mnoho let vrátil, když procházel při svých cestách i touto zemí. Na prašné cestě našel pohozenou píšťalu, kterou zvedl a vzal si ji. Všiml si, že je na ní podobný znak, jako na své píšťaly vyřezával jeho otec.
Došel do jednoho z měst, kde si sedl ke kašně a začal na flétnu jen tak pro radost hrát. A jak tak hrál a myslel na ptáky, kteří mu létali nad hlavou, všiml si, že se k němu začali slétat ptáci a dívat se na něj svými téměř očarovanými pohledy.
Zkusil myslet na brouky v zemi a i ti vylézali, když jim své myšlenky věnoval. A když pochopil, co to znamená... zrodil se v něm krysař, první ze všech. Píšťala se pak předávala z generace na generaci.

Tak to tedy bylo. A kdybyste chtěla vědět víc třeba z jiné historky, zkuste si přečíst třeba knížku Rudý drak. Tam je o krysařovi taky spousta informací. :)