Zadání domácího úkolu

Milí studenti Horminu,

můžete si vybrat z následujících zadání:

1, Vymyslete soutěž pro kouzelnické horolezce a milovníky hor. Mudlové mají své Koruny Himálaje a světa, své B7 a tak dále, my kouzelníci si také něco podobného zasloužíme!

2, Vyberte si jedno zaručeně mudlovské pohoří a dokažte mi, že je to úplně jinak, že je vlastně kouzelnické....

3, Napište povídku, jejíž děj se bude odehrávat v horách a jejíž hlavními hrdiny budete Vy.

4, Smíte si vymyslet vlastní zadání. Musí se však týkat předmětu a musí splňovat náležitosti eseje.

 

Pozor! Esej musí mít 9 palců minimálně. Pokud doplníte o obrazovou přílohu, můžete se ji zkrátit. Rozumně. 

Vypracování

[Dobrý den slečno Niane, posílám vypracování eseje. Esej obsahuje hypertextové odkazy na doprovodné fotografie. Nebyl jsem schopný je vložit přímo do textu, pravděpodobně kvůli jejich velikosti. Všechny fotografie by se měly otevřít v novém okně. Odkazy jsou z mého cloudového úložiště, neměl by s nimi být problém. Přeji příjmené počtení.]


Studenti vchází do učebny HorMinu kde jsou po zemi a stěnách stále rozvěšená lana, spacáky, stany a další lezceké vybavení z poslední výpravy na horu Hogwarts. Ověšené jsou dokonce i lavice, takže se studenti scházejí před katedrou, kde je trochu volného prostoru. Krátce po zvonění vejde profesorka Niane a přepočítává studenty. Když zjistí, že jeden student chybí, zatváří se poněkud znepokojeně ale nakonec pronese s klidným hlasem.

"Vítám Vás na poslední hodině HorMinu. Tato hodina měla být speciální, ale vzhledem k tomu, že tu nejste všichni, tak se asi dáme do úklidu všeho toho, co je tady poházené různě po zemi. Po výpravách se holt musí i prát a uklízet. Jak se to vlastně říká? Po práci legraci a po legraci ještě více práce. U horských výprav to platí dvojnásob!"

Najednou se rozrazí dveře a vběhne do ní poněkud zarostlý nebelvírský student ve značně ošoupaných kalhotech, špinavém vzorovaném svetru a šedivé bekovce. Z objemného batohu vykukuje něco, co na první pohled vypadá jako lano. V ruce nese vyfouklý basketbalový míč.

"No to je dost že jdete!" pronese profesorka ještě než student stačí pozdravit. "Už jsem s nima chtěla začít uklízet ten bordel!" Slečny Lily a Bete odloží spacáky, které se snažily nacpat do futrálů a tváři se jako by nic. Student Adrian koukne na hodinky, ani nesnaží se ani skrývat své zděšení, zaklepe na prázdný míč, pokyne spolužákům i profesorce ať ho následují a utíká pryč z hradních pozemků.

 

Celá třída se setkává ihned za branami hradu. "Já se omlouvám, ale vysvětlit profesorce Dawsonové, proč nesete po chodbě obrovský batoh, nejste upravení na výuku a ještě k tomu máte v ruce přenášedlo nějakou dobu zabere. Obzvláště pokud jste já. Není úplně moc času na vysvětlování, rychle se chťte toho míče, slibuji vám všem že je to bezpečná cesta do bezpečného místa. Alespoň prozatím." Zadrmolí Adrian a natáhne před sebe ruku s vyfouklým míčem. Ve chvíli kdy se míče chytí poslední student, přenášedlo se aktivuje.

 

Skupinka se objeví v jakémsi stavení, kde je po stěnách ohromné množství fotografií, lan, řetězů a také množství plechů roztodivných tvarů. "Řekla bych, že je čas nezasvěceným studentům vysvětlit, o co tedy jde..." začne profesorka "... a protože to pořádně nevím ani já, vysvětlí to tady pan Adrian. Takže pane Adriane, kde jsme a co děláme?" Adrian si sundá batoh, rozhlédne se po místnosti a začne:
"Přenesli jsme se na sever České republiky, konkrétněji do Frýdlantského výběžku. Lezecká oblast Jizerské hory. V tuto chvíli jsme v klubovně Hejnického horolezeckého oddílu a muzeu Jizerskohorského lezení. S paní profesorkou jsme se dohodli, že poslední hodinu horolezeckého minima vás zasvětím do lezení, které můžete praktikovat i tady v Čechách či na Moravě a nepotřebujete k tomu výbavu na několik dní a spacáky s komfortní teplotou -45°C. Vítejte v Jizerských horách, jdeme horolezit, za dveřmi máte všichni v batozích připravený matroš. Hurá ven!"

Domek stojí v samém centru Hejnic. Jak skupinka následuje Adriana, který nasadil poměrně drsné tempo, nabízí se jí pohled na Hejnickou katedrálu.
Dává se trochu do deště, skupinka se zastavuje a s překvapením zjišťuje, že  vrchu každého batohu je pláštěnka. "No co jste čekali? Jste v Jizerkách. Tady buď jdete do kopce, nebo prší! A když jizerští bohové dají, tak můžete jít i do kopce za deště!" září Adrian. Zdá se být jediný kdo si cestu užívá, ale nikdo nahlas neprotestuje, zažili už přeci horší podmínky než trochu vody z oblohy. Skupinka pokračuje vstříc kopcům. 

"Náš dnešní cíl se jmenuje Jeskynní věž. Moc hezká skála, která nabízí úplně všechno co nabízí celé Jizerky. Jizerky toho nabízí mnoho, jednak jsou krásné, druhak mají opravdu mnoho skal s velkým množstvím cest. Za velkou část z nich vděčíme manželům Prachtelovým. Petr a Zorka Prachtelovi jsou Jizerské legendy. A také důvod, proč mají Jizerky zcela jinou stupnici obtížnosti než bývá. Obecně platí pravidlo že oproti obtížnosti UIAA musíte přidat 1-3 body. Záleží kdo cestu poprvé přelezl a v jakém roce. U Petra Prachtla je to spíš k těm třem bodům." pokračuje Adrian Collet ve svém výkladu, "Jizerky toho opravdu nabízí hrozně moc, ale nic vám nedají zadarmo. Jizerská žula je velice drsný, hrubý a bolestivý kámen. Lezení v Jizerských horách bolí. Často se říká, že pokud sejdete ze skal a neteče z vás krev, vůbec jste nelezli. Tady je stůl se stříškou. Chvíli si tady odpočineme. Za chvíli uvidíte typicky Jizerský přístup." 

Skupinka posedává na rovném placu pod balvanem. Když se všichni postaví, Adrian ukáže prstem na vyšlapanou cestičku za balvanem, která vede přímo do strmého kopce po kluzkém listí. "To jsi nás nemohl vzít tím přenášedlem přímo k té skále? Bylo by to daleko bezpečnější!" pronese při pohledu na strmou kluzkou cestu Calla. "Nemohl! Přišli bychom o všechnu srandu. A navíc jsem vám chtěl ukázat Hejnickou katedrálu. Ještě zkuste někdo říct že se vám nelíbila! Ale nebojte, za chvíli tam budem."

Jak se skupinka přibližuje k cíli jejich cesty, začíná déšť ustávat a dokonce mezi stromy vykoukne i slunce. Skupina najednou dorazí ke konci cesty, kde už není nic, jen skála. Místo ale vypadá trochu pošlapaně, skoro jako by se sem chodili místní kouzelníci přemisťovat, aby je nikdo neviděl.
"Tak a sme ztracený." pronese mezi rychlými nádechy Alex. Adrian se jenom ušklíbne, sundá batoh ze zad a otočí se na profesorku. "Madam, potřebuji abyste tady dole zůstala jako poslední, Alex půjde předposlední a pomůže vám nahoru podat batohy." Niane z Libelusie jen pokývne hlavou na znamení souhlasu a také sundavá batoh, všichni studenti následují její vzor, kromě Klotyldy. "Když já to nechápu! Jak sundat batoh? K čemu nám to pomůže? Vždyť tady je jasný konec cesty." Adrian jen přistoupí ke stěně, chytne roztáhne ruce a rozporem se souká nahoru.

Poté co je bezpečně nahoře se zazubí na skupinku pod ním se slovy: "Sliboval jsem Jizerský přístup, ne?!"

Po chvíli je celá skupinka nad překážkou kde se z malého paloučku nad nimi tyčí Jeskynní věž. "Jeskynní věž, nadmořská výška 695 metrů. Celkem 16 cest s obtížností od Jizerských tři, přes pětky, šestky a pár sedmiček. Ale nebojte. Začneme z lehka a půjdeme jen na normálku za tři. Myslím, že ta vám bude stačit. Jedna z hrozně důležitých věcí, kterou musíte mít na paměti je ta, že velká většina cest není zajištěná. A to nemluvím jenom o Jizerkách, to samé je v Adršpachu, Broumově nebo v Českém ráji. Jištění musíte mít vlastní. Většinou bývají na vrcholcích alespoň slaňáky, což je i případ této skály. Naneštěstí nemáme úplně čas vysvětlovat čím se jistí, tak jen velice zkráceně, k jištění prvolezce můžete použít buď tzv. friendy, vklíněnce, smyčky nebo opičí pěsti. Když cokoliv z toho budete hledat, určitě to najdete velice rychle." Zatím, co Adrian mluvil si stihl nandat sedák, lezecké boty, přivázat se k lanu a nacvakat na sedák některé z jistítek, o kterých mluvil. "Madam, můžu vás poprosit o zajištění? Kýbl i osmu máte v batohu, nevím co přesně preferujete. Až budu nahoře a než vyrobím stand poprosím vás, abyste všechny zaškolila ohledně slaňování na osmě. Dolů zase pojedu první já a všechny budu cestou dolů hlídat, ale chci mít jistotu že nemám nahoře nikoho, kdo neví co s tím." Profesorka na znamení souhlasu přikývne a cvakne si studenta ke svému sedáku. Student se už, už chystá rozeběhnout nahoru, v tom ho ale madam Niane zastaví. "No počkat! Počkat studente! Jste správně přivázaný! Pojďte sem! Já si vás zkontroluju! (...) A. V pořádku. Opatrnosti není nikdy dost."

Adrian vyleze prvních pár metrů a zakládá jištění. Profesorka na zemi popisuje studentům co se na skále právě děje. Student dolezl na vrcholek skály a přicvaknul se ke slaňáku, současně na to křičí na skupinku pod sebou: "Zajištěno! Zrušte si mě a pošlete mi na lano prvního!" Studenti se jeden po druhém dostávají na vrcholek skály, kde jim už ale začíná být dost těsno. Asi dva metry od skály se tyčí druhý vrcholek, pod kterým je přibližně pětimetrová díra. Není na výběr, někteří ze studentů musí přepadem na druhou stranu. Po chvíli přemlouvání a tahání kratšího klacíku bylo rozhodnuto. Na zemi čekají dva studenti a profesorka. Los padl na Lily a Beteramis. Po přepadu a poté co se obě dostali do bezpečí na druhou stranu se na vrchol vyškrábe i zbytek studentů i s profesorkou. Celé skupince se naskýtá pohled do údoli i na skálu nad nimi.

Obloha začíná opět šednout, je čas se dostat zpátky do bezpečí na zem. Celá skupinka urychleně slaní na zem, sbalí si své věci zpět do batohů a s prvními kapkami nového deště sestupují zpátky do údolí, kde na ně čeká přenášedlo ve formě rozdělané konzervy od lanšmýtu.