Zadání domácího úkolu

Vítám vás u zadání závěrečné eseje!

Letos máte na výběr ze dvou témat:

1) Moje poslání (aneb v čem vidím smysl a čemu bych chtěl věnovat svůj čas a energii; můžete se věnovat i tomu, jak jste se k vašemu poslání dopracovali)

2) Jak se šťastnějším státi? (aneb co bych poradil někomu, kdo se chce stát šťastnějším)

Hodně štěstí při výběru!

9 palců min.

Vypracování

Dobrý den,

 

své poslání jsem již dobře popsala v domácím úkolu. Domnívám se, že od té doby se nic významně nezměnilo.  Proto si vyberu téma druhé - Jak se šťastnějším státi.

 

Jak se šťastnějším státi? To je poměrně zapeklitá otázka, protože si musíme uvědomit, že neexistuje jedna univerzální rada nebo jedna univerzální cesta, která by postihla situaci všech lidí nebo kouzelníků. 

Každého činí šťastným něco jiného. Někomu přináší štěstí starat se v útulku o opuštěná zvířata a někoho jiného těší kupovat si nové boty. Tady je dle mě už klíčový bod celého problému - ujasnit si, co mě dělá šťastným.

Vlastně poznat sebe sama. To by mohlo být onou univerzální radou. Každý máme několik masek, které nasazujeme různě podle potřeby. Mám pocit, že toto se učíme již od dětství. Chovat se tak, jak se od nás očekává, i když to tak třeba necítíme. A časem už ani nevnímáme, jak se cítíme. Co vlastně chceme a co nás činí šťastnými.

Jsme ve vleku událostí a přehazování vhodných masek, že nakonec nosíme masku i sami před sebou. A tady je dle mého názoru ten problém. Proto mnoho z nás zjistí, že vlastně nejsou šťastní, ale nevědí, co změnit. Je potřeba jít hluboko. Hluboko do sebe pod všechny ty nanesené vrstvy. Až úplně ke svému nitru.A tam začne být nad slunce jasné, jaký člověk je, co ho těší a co mu schází. 

Ale dojít takhle hluboko vyžaduje velkou sílu, obrovské úsilí a také odvahu. Mnoho lidí tuto cestu v průběhu vzdá. Není lehká. Je to jako podívat se do zrcadla. Hodně lidí by řeklo do krutého zrcadla. Ale není to pravda. Je to zrcadlo, které ukazuje bez příkras. Nepomůžou vám hezké šaty nebo sebelepší líčidla. Toto zrcadlo ukazuje pravdu - syrovou a mnohdy bolestivou.

Ne každý člověk je schopen pravdě pohlédnout do očí. Protože tam nevidí to, co by rád. Vidí se ve své nahotě. Vidí tu "ubohou" dušičku, která se schovává v nitru. Tu, které něco schází. A pouze člověk, který je schopný se podívat na svou duši, je schopen jí někam povznést a stát se šťastnější.

Dává to smysl. Pokud máte rozbité auto, tak ho také musíte rozebrat a odhalit, kde je něco špatně. Jenom u šroubků je to jednodušší. Nemusíte se vyrovnat s rozdílem reality a svého očekávání. A většinou je toto ten nejtěžší krok.

Když člověk prozkoumá svou duší, zjistí, kde na ní má rány. A pokud to zjistí, může je začít léčit. Pokud je vyléčí, může duše začít růst a prospívat. A pokud duše roste, je člověk spokojenější. A najednou je celý svět krásnější.

Nedá mi to nezmínit ještě jednu věc. Člověk je spokojenější, když ho okolí uznává. Když ho má někdo rád. Když s ním souzní. Ale jak mohou duše souznít, když je neukazujeme? Když nosíme masky, abychom svoje duše skryli?

Točíme se v kruzích přetvářky a faleše. Stavíme Potěmkinovy vesnice. A doufáme, že se na to nepřijde. Ale problém je ten, že čas od času naše duše probleskne i přes danou masku. A v tu chvíli se najednou náš iluzorní svět zboří.

A nakonec si uvědomíme, že nelžeme jenom okolí ale i sami sobě. Sami sebe ujišťujeme, že tak je to v pořádku. Sami sebe svazujeme konvencemi a pravidly, která vymyslel někdo jiný a už nejsou aktuální. Některá z nich jsou již dávno přežitá. A my se jich držíme zuby nehty.

Proč si to sami děláme? Proč chceme uznání od lidí, které nezajímá, jací doopravdy jsme? Které zajímá pouze, zda nosíme správnou masku? To opravdu chceme? To nám opravdu stačí?

Mně to asi nestačí. Před nějakou dobou jsem masky odložila. Rány na své duši jsem zahojila a rostu. Nebo pro to alespoň dělám maximum. Poslouchám svou duši a snažím se dělat to, co mě dělá šťastnější. A já se opravdu cítím šťastnější. Není to zadarmo. Stojí mě to mnoho sil, ale vidím v tom smysl. 

A ve svém životě chci lidi, kteří se neschovávají za masky. Lidi, kteří rostou a posouvají se dále. A tím mě motivují k vlastnímu postupu. Takových lidí si vážím a zajímá mě jejich názor. To jsou lidé, kteří ví, jak se šťastnějším státi.

 

Shaien Deaver