Soutěže 1463
Výuka 1505
Semináře 492
Havraspár

Autor: Barush Talandie
Práce odevzdána: 14. 1. 2010 12:37
Soutěž: Den mouchy
Zadavatel soutěže: George McBrave

Zadání soutěže

Představte si, že jste moucha. Převtělte se ve své fantazii a prožijte den, který zřejmě tento tvor prožívá. Po dni se převtělte zpět a vše pečlivě vypracujte.
Minimální délka je 3 palce

Vypracování

Ráno jsem se probudila jako okřídlený malý černý tvor. Probudila jsem se již k ránu na parapetu kuchyně jedné domácnosti. Tato domácnost je moje oblíbená, protože je zde spousta užitečného. Nejprve jsem si dala ranní rozcvičku. Poletovala jsem sem a tam po obýváku a užívala jsem si to. Bylo to fajn, nikdo mě neotravoval a sama jsem si jen tak létala. Potom, přišla na řadu snídaně. Člověčí matka začala dělat nějaké jídlo a tak jsem se nenápadně motala kolem, a když se nedívala, ochutnala jsem. Bylo to sladké, snad nějaká marmeláda, zřejmě malinová řekla bych. Párkrát se mě snažila zastrašit svojí rukou, ale jelikož každé ráno cvičím, hbitě jsem uhnula. Pak jsem to zapila teplým čajem, který dětem připravila. Na můj vkus ho ale mohla více osladit. Po vydatné snídani jsem si dala odpočinek na květině. Jen tak jsem se válela na listech a cítila se fajn. Pak už vstali všichni ostatní. Ty dvě děcka měli hrozně vysoké tóny hlasů. Lezlo mi to na nervy. Odlétla jsem tedy do jejich pokoje, bylo tam příjemně teplo a vonělo to tam. Chvilku jsem se válela a potom jsem si zase poletovala. Au, prudce jsem narazila. No, jo, tahle ta neviditelná zábrana, zapomněla jsem na ni. Svět za ní byl ale teď zmrzlý a tu je to fajn, ale mám plán do budoucna, až tam za tou bariérou bude tepleji, vydám se tam. Chvilku jsem si zase létala, než jsem viděla obrovské monstrum blížící se ke mně. Těsně u mě scvakly čelisti. Vylétla jsem výš až na zdroj sluníčka co v pokoji měli a zhluboka jsem dýchala. Tyhlety domácí hafani mě štvou. Neustále proti nám něco mají. Nestačí, že se po vás občas oženou lidé nějakýma novinami či čím co mají po ruce, ještě se vás snaží sežrat pes. Náhle jsem ucítila vůni z kuchyně. Aha, bude zase jídlo. Letěla jsem, co mi křídla stačila a přistála si přímo na talíř. Bylo nandáno pár brambor, ochutnala jsem. Trochu horké, ale dá se to. Po prvním máchnutí ruky jsem to vzdala, však oni něco nechají. A taky že jo, všichni si šli sednout a koukat na televizi a já. Já jsem si dojedla, co zbylo na talířích. To jsem si pošmákla. Nenápadně jsem prolétla do obýváku, usadila se na rostlině a pozorovala s nimi televizi. Byla to nuda, ale aspoň jsem si odpočinula. Večer už se nic moc nedělo, párkrát jsem se proletěla a přežila máchání rukou. Poté jsem zas potkala tu štěkací obludu a nakonec jsem se uvelebila na vysoké poličce vedle nějaké knihy. Pořádně jsem se rozhlédla. Říkala jsem si, že je fajn být tu. Paní domu dobře vaří a také uklízí, takže tu nemám žádné pavouky, před kterými bych se musela schovávat, jediné co mi otravuje život je ten pes a občas nevrlost lidí, ale dá se to zvládnout, když jste tak dobře trénovaní jako já. Jsem skvělá moucha si myslím. Sice je brzo, ale už padla tma a na mě únava, zítra to nesmím tolik přehánět s tím létáním. Upravila jsem si křídla, položila hlavu na poličku a pomalu usínala. Snad se mi bude něco pěkného zdát…