Zadání domácího úkolu

Ráda bych, abyste fantazii použili jako ústřední motiv vaší povídky ... a kdyby to někomu velmi nesedělo, tak tedy i okrajově, ale ... Délka jako vždy, ale nezabijte mne.

Vypracování

Krásný den přeji! Tak myslím, že se mi dneska povedlo to trošku zkrátit... Je to takové feel-good vyprávění, snad se vám bude líbit.

 

Tatínku, co je to fantazína?

Jakmile dveře zaskřípaly, neodolal jsem úsměvu. Petra by mě nikdy nerušila při psaní, ale Barunka? Její zvědavosti se nedalo uniknout. Dělal jsem, že nic neslyším a naoko pokračoval v psaní. Klávesy klapaly, ale písmenka nedávala smysl. Naštěstí Barunka ještě neuměla číst.

Připlížila se až ke stolu a zatahala mě za konec trička.

"Tatí?" dožadovala se o moji pozornost. Podíval jsem se na ni, jak se opírá o židli a v tvářích má stíny jemných dolíčků.

"Ano, holčičko?" Vysadil jsem si ji na klín. Okamžitě se pustila do klávesnice. Milovala ten zvuk, a ještě víc zbožňovala fakt, že v editoru přibívají písmenka, a možná ještě o trošku víc se jí líbilo následné klapání psacího stroje, které jsem měl nastavené jako efekt. Umožňovalo mi třídit si myšlenky, pomáhalo podobně jako hudebníkovi metronom, abych zůstal soustředěný a v rytmu.

"Tatínku, co je to fantazína?" podívala se na mě najednou, její oči zamračené soustředěním mě málem rozesmály.

"Fantazína? To ti řekla maminka?" Bára začala přikyvovat a culík jí lítal nahoru a dolů.

"To maminka určitě myslela fantazii, viď?" Další přikyvování.

"Tak co je to?" Nemohla se dočkat odpovědi.

Musel jsem se na chvíli zamyslet. Bylo až s podivem, jak rychle dokázala Barunka pochopit významy abstraktních slov, třeba lásku nebo přátelství. Ale fantazie, to byl těžší oříšek.

"To má každý jinak," začal jsem vyprávět. "Pro mě je fantazie takový pocit, víš? Je to něco uvnitř mě, co mi říká, jak bych měl o věcech přemýšlet. A vymýšlí věci nové. Pamatuješ si, jak jsem ti minulý týden četl Pohádky ovčí babičky?" Bára začala znovu přikyvovat a obličejík se jí rozzářil.

"Ano, to si pamatuju. Ty mám ráda," culila se.

"Ale víš, že zvířátka obyčejně nemluví, že ano?"

Na chvíli jako by se rozesmutnila, sklonila hlavu a já si teprve teď všiml, že muchlá v rukou malého oslíka Oskara, kterého dostala minulý měsíc k narozeninám.

"No, a to že beránek mluví, to je proto, že někdo měl hodně fantazie," snažil jsem se ji zase rozveselit. "Fantazie znamená, že někdo dokáže vymyslet věc, která by se nikdy nemohla stát, věc, která doopravdy neexistuje. Třeba duchy, draky a podobně."

Tentokrát se smutek změnil v uraženost.

"Nemám ráda fantazii," zabrblala mi v odpověď.

"Ale ne, to tak nemůžeš brát," začal jsem se usmívat a pořádně ji objal. Jedna pusa ještě nepomohla, ale jakmile jsem jí vlepil na tvářičky další dvě, začala se chichotat.

"Tati, ty pícháš!"

"Ne, to není možné!" hrál jsem s ní dál a dělal, že nemůžu na svých tvářích žádné vousy najít. Smáli jsme se tak chvíli spolu, dokud nebyla pohroma zažehnána.

"Víš, Barů, fantazie je krásná. Dává nám sny a naději. Díky ní věříme, že se budou dít dobré věci. Kdyby nebylo fantazie, tak nemáme žádné pohádky o princeznách a dracích, možná by nebyl ani Maxipes Fík. Fantazie je vlastně takové kouzlo." Očka se jí zase rozzářily.

"Takže ty jsi kouzelník, tati?"

"No, dalo by se to tak říct," váhal jsem. "Vlastně každý spisovatel je takový kouzelník. Kouzelník se slovy. A sportovci jsou zase kouzelníci s míčem. A zpěváci se svým hlasem. A jednou, jednou budeš taky taková kouzelnice... čarodějka," opravil jsem se. "A víš, co ještě?"

"Co ještě?" Visela na mě očima, ručkama mě držela za tričko a trpělivě čekala, až budu pokračovat.

"Bez fantazie bych se možná nikdy nezamiloval do tvé maminky, zlatíčko. Když jsem ji poprvé uviděl, moc se mi líbila," vzpomínal jsem. "Kamarádi mě vytáhli na karaoke a ona tam zrovna zpívala na pódiu. Moc, moc krásně zpívala. A tehdy se objevila fantazie."

Dal jsem si tajemnou pauzu. Bára kulila oči. Byla mi jasné, že pořád ještě nechápe, co přesně si má pod fantazií představit. Chvíli jsem se sám bavil představou, že Barunka myslí na nějakého človíčka, který mi začal šeptat do ucha. I když by to nebylo zas tak daleko od pravdy.

"Začal jsem fantazírovat, to znamená přemýšlet s fantazií," povídal jsem dál. "Myslel jsem na to, jak za ní půjdu a řeknu jí, že moc hezky zpívá. A pak ji pozvu na drink, ehm... na limonádu. Přímo jsem viděl, jako ve snu, jak se budeme mít rádi, jak budeme jezdit na výlety, jak jednou budeme mít malou holčičku jako jsi ty," cinkl jsem ji do nosu. "A tak, ještě než jsem s ní poprvé promuvil, fantazie za to mohla, že jsem se do ní až po uši zamiloval."

"A pak? Co bylo pak?"

Usmál jsem se.

"Pak se to všechno vyplnilo." Dal jsem jí pusu na čelo. "A teď už bys měla jít spát, mladá dámo. Je pozdě."

Vzal jsem ji za ruku a spolu jsme se přesunuli do jejího pokojíku, uložil jsem ji do postele a upravil přikrývku.

"Mám ráda fantazii," zamumlala, už skoro v polospánku. "Určitě budeme dobré kamarádky."

Už jsem jí ani nestačil popřát dobrou noc a spala jako mrtvolka.

Kužel světla u dveří se na chvíli rozšířil, jak Petra vstoupila do pokoje a opřela se o zeď.

"Copak jsi jí vyprávěl?" šeptala. Přišel jsem k ní a zlehka ji políbil.

"O tom, jak mě fantazie dovedla k tobě," šeptal jsem v odpověď. Potichu se rozesmála.

"A to, že to tvoje fantazírování trvalo skoro dva měsíce, než jsi mě pozval na rande, to jsi jí říkal taky?"

"Ale kušuj!"

 

S pozdravem,
Alex Blake.