Zadání soutěže

Na tomto odkaze (nebo když si rozkliknete mapy.cz a vyberete mapu Česko za 100 let) můžete nahlédnout pod pokličkou kutících mudlů, copak je čeká v budoucnosti. Celkem bizarní věci, že? Nebo vás to vůbec nepřekvapuje?

Mě tato problematika zajímá víc! Vyberte si libovolnou klikatelnou věc - vpravo se vám pak zobrazí s ní spojená událost. Tu mi překopírujte do zadání, nejlépe i s názvem. A pak už se pusťte do vyšetřování!

Můžete si vybrat ze dvou scénářů:

A) jste zaměstnanec Ministerstva kouzel, bystrozor, který má stanovit prognózu pro vývoj mudlovských událostí v České republice. Ze své "návštěvy" sepíšete řádný protokol, který by měl obsahovat co nejvíce faktických (avšak pochopitelně vymyšlených) informací. Nepotřebujete žádné bulvární žvásty, musíte být seriózní, závisí na tom celý jeden odbor Ministerstva kouzel!

- např. vybrali jste si Teleportační dopravu → v protokolu by měly být obsaženy faktické informace jako, jak přístroj funguje? Kolik jím může cestovat lidí? Je to bezpečné? Přišli mudlové na kouzelnické způsoby přepravy? Těší se tyto způsoby přepravy i oblibě kouzelníků? Představují nějaký risk pro kouzelnickou společnost? A byli jste do terénu posláni sami? Stal se vám nějaký úraz? Všechno musí být zevidované, přece nechcete přijít o práci!

NEBO

B) jste investigativní novinář nebo jen příliš do novinařiny zažraný student (periodikum si vymyslete nebo využijte našich kouzelnických/školních), který jde z vlastní/šéfredaktorovy iniciativy zkoumat, co se tak mudlům za 100 let přihodí.

- např. vybrali jste si Růst Plzně na světovou úroveň → provedete interview majitele holdingu Plzeň, pak vyzpovídáte zaměstnance a nakonec vydlabete všechnu špínu, kterou nikdo z firmy nechce vypustit ven. Do toho si navymýšlíte spoustu bulvárních žvástů, protože to přece prodává, a článek zakončíte pesimistickou tečkou. Anebo budete svědomitý novinář a budete smýšlet pozitivně? Vyzdvihnete, že pan majitel charitativně přispívá do rezervace pro vyhynulé druhy? Anebo interview vůbec neproběhně, protože nepotřebujete cizí názory ve svém plátku? Je na vás, co chcete svým článkem sdělit světu! Třeba si vás majitel nakonec i uplatil!

 

Vypracování

Soutěž: Česko za 100 let
Saiph Lacaille

 

Krásný den, madam Williamsová!

Jednoduše... díky za skvělou soutěž. Vybrala jsem si pochopitelně místo, které dobře znám, a sepsala reportáž pro Hadího krále. Okořenila jsem to printem z Hadího krále, kde je vidět návrh článku včetně ikonky redaktorky. Přišlo mi to příhodné.

 

Zadání:

 

Vypracování:

Klik na VĚTŠÍ náhled článku v Hadím králi.

 

Město bez jména a muška jedna zlatá

Když se šéfredaktorka Hadího krále dozvěděla, že na Ministerstvu kouzel mají program, který vás může přenést do mudlovského světa o sto let později, rozhodla se, že je to výborná možnost, jak získat zajímavou sérii článků. Po poradě, o které nikomu neřekla, se hlasovalo o jejím možném uskutečnění. V zápisech se odvážní mohou dočíst, že jedním hlasem Saiph Lacaille rozhodla, že své redaktory vyšle na výzvědy. Ti k tomu přišli jako slepí k houslím. Vím to, protože patřím mezi ně.

Když došlo na další setkání redakce, Saiph si mě vzala na kobereček a naprosto vážně se na mě podívala. "Vím, že máš rodinu z Moravy, a tak půjdeš prozkoumat to město s ložiskem minerálu, o kterém včera psali v Denním věštci. Chci lepší reportáž. Na Ministerstvu se hlaš zítra," řekla. A přesně tak to bylo.

Neodvážila jsem se jí odporovat. Pochopte mě – o Saiph se šušká, že uzavřela dohodu s Ďáblem. Má oči i uši všude, je vždycky o krok napřed a dokáže vám odrecitovat veškeré vaše záznamy – i ty, o kterých nevíte, že je máte. A tak jsem tedy druhý den vyrazila na cestu do budoucnosti, abych vám ji, drazí čtenáři, mohla předat.

Na Ministerstvu vše naštěstí proběhlo bez jediného zádrhelu, jen jsem musela podepsat tucet papírů, na kterých doufám nebyly žádné pochybné podmínky psané malým písmem. Pak už jsem nastoupila do jakéhosi přístroje a... objevila se přímo na náměstí Míru ve Zlíně. Když jsem se ale rozhlédla, skoro jsem město nepoznávala – obchodní centrum zelo prázdnotou, u radnice postávalo deset ozbrojených vojáků a v parku Komenského stály jakési podivné stany, kolem kterých se táhly dlouhé fronty podivně, snad až křečovitě se usmívajících lidí.

První úkol na mém seznamu zněl zdánlivě jednoduše: zjistit, jak se jmenuje místo, na kterém se nacházím, a ideálně i jeho jednotlivé části. Úplně nejlepší by bylo se samozřejmě dostat k nějaké mapě a odnést si ji zpátky do své současnosti, ale... po desetiminutové návštěvě na radnici, kde si mě přeměřovali dost podivným pohledem a nic jako mapy tam neměli, mi došlo, že mudlové žijí pokrokově. Technologicky pokrokově. A tak mám... prostě... smůlu... protože mají na všechno ty malé i velké obrazovečky, na kterých se míhají různé výjevy stejně jako v myslánce, které ale já neumím ovládat.

Vydala jsem se tedy zpátky na náměstí, abych obhlídla cedule. K mé smůle však všude byly další obří obrazovky, ze kterých mě hned rozbolely oči, protože blikaly a měnily se častěji než pozice zlatonky ve famfrpálovém utkání. Naštěstí – nebo naneštěstí – se zrovna v tu chvíli ke mně nachomýtl cizí pán – a dokonce mi spadl rovnou do náruče. Měl takovou smůlu, že při tom oběma rukama vrazil do mých kapes – a povalil nás oba – ale když zklamaně podotkl, že mám nějaké moc prázdné kapsy (co v nich ti mudlové proboha nosí, svůj majetek? Vždyť je to jen módní záležitost!), nahodila jsem svůj vražedný výraz (který jsem se naučila od Lacaillové) a okamžitě se začala ptát.

*

"Takže pane... ehm... neznámý... jsem z novin Hadí- ehm... prostě z novin... můžete mi říct, kde to zrovna jsem?"

"Holka, copak vy nevíte, kde jste? Snad jste se neztratila?"

"Ne, já vás jenom... zkouším! Jestli to jako víte vy!"

"Tož jasně že vím, kde su. Toto místo už nemá jméno. Kdysi dávno jich mělo spoustu. Toto má být nějaký youtuberský kvíz?"

"Youtu- cože?"

"No jasně, takže tu někde určitě máte skrytou kameru a pak to hodíte na net, to mám fakt radost. Tak aby si o mně všeci nemysleli, jak su blbej, tak vám to povím."

"Skrytou... co?"

"Vás asi nejvíc zajímá to, jak se jmenoval Zlín předtím, než se jmenoval Zlín. Ale to je chyták! To já moc dobře vím. Gottwaldov jsme sice byli, ale Zlín jsme byli předtim i potom! A dokonce ještě před Zlínem tomu tady říkali Zlaté japko!"

"Aha, dobře, a pak už se nejmenoval nijak...?"

"Další chyták? Vy youtubeři máte pořád horší a horší obsah, to vám povim. Ne, Zlín prostě přestal bejt Zlín a hotovo."

"A prozradíte mi, jak se jmenuje... tohle náměstí?"

"Tož to fakt není těžký, děvčico, když to máte tuto nad hlavou. Náměstí Jiřího Ovčáčka... tu!"

*

Přiznávám, že obří cedule nad svou hlavou jsem si všimnout mohla. Alespoň písmenka v názvech ulic a míst se nehýbaly, a tak jsem otrhaného pána propustila (vypadal, že se mu velmi ulevilo) a začala jsem se procházet kolem. Narazila jsem na Putinovu ulici, park Dominika Feriho, ulici vítězné demokracie, Babišův vězeňský komplex a sanatorium Miloše Zemana. Třída Tomáše Bati jako jedna z mála kupodivu zůstala nepřejmenována. Alespoň na Moravě zůstala úcta k botám a řemeslu.

Dokonce zde zůstal i památník Tomáše Bati, který jsem si pamatovala z jedné návštěvy tohoto městečka v mé současnosti, navíc byl i otevřený, jak jsem zjistila, když jsem nahlédla dovnitř, letadlo však hlídali čtyři vojáci, snad aby se toho ďábelského a děsivého létajícího stroje nikdo nedotkl. Raději jsem znovu vycouvala, protože mi jejich přítomnost vůbec nedělala dobře (na hůlku v rukávu jsem zapomněla, když jsem spatřila zbraně – bystrozorové takovou hrůzu nepouští!), a zamyslela se nad tím, co dalšího po mně Saiph chtěla.

Po chvíli jsem si vzpomněla: šéfredaktorka mě sem poslala především proto, abych zjistila, jaký to minerál tady vlastně našli a jak přesně ovlivňuje lidi. A protože jsem nechtěla hned běžet k ložisku, které určitě hlídali další vojáci, zamířila jsem zpět do centra, konkrétně ke kostelu svatého Filipa a Jakuba (který nepřejmenovali na žádnou politickou zrůdnost 21. století, díky Merlinovi za to), abych si popovídala s obyčejnými, neozbrojenými lidmi.

Jako první jsem narazila na starší paní, která měla nad hlavou slušivý deštník a zrovna smrkala, takže neviděla kolem sebe a neutekla přede mnou stejně jako jiná stařenka před ní – nestihla to. Nejprve se na mě koukala trochu vyděšeně, ale když zjistila, že ji nechci okrást, nenabízím jí předražené hrnce, předplatné časopisu o geologii a ani jí nenabízím koblihu výměnou za hlas ve volbách, ulevilo se jí a byla svolná mi odpovědět na pár otázek.

*

"Takže, paní, jsem z novin a jenom bych na vás teda měla pár otázek, jak jsem... ehm... říkala... první se teda chci zeptat, jak se dneska máte?"

"Dobrý den, slečno. Vypadáte velmi mladě, to je úžasné, že už pracujete v novinách. Asi nějaký školní projekt, že? Vás na těch základních školách učí samé užitečné věci – snad tedy ne bulvár, ten je totiž dávno zakázaný! A k otázce... mám se nádherně. Sluníčko svítí, Bůh nás miluje... a je krásný letní den."

"A jak jste se měla včera?"

"Měla jsem se nádherně, slečno, to je mi podivná otázka. Tady se mají všichni nádherně a všichni jsou šťastní. Aby taky ne, když má Bůh naši krajinu a lidi v ní tak rád!"

"Takže... se budete mít... i zítra... pěkně?"

"No samozřejmě. Štěstí není muška jedna zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá! Štěstí je nastavení mysli, je všude, ale my pochopili, slečno... že každý den je nádherný a Bůh nás miluje. Proto se máme na světě krásně."

"Tak... děkuju."

*

S odpověďmi jsem vlastně vůbec nebyla spokojená. Paní mi připomínala nucenost a strojenost severokorejských občanů, o kterých nám vyprávěli na Dějinách mudlovského světa, a tak jsem se rozhodla si popovídat ještě s někým. Ideálně s nějakým dítětem, protože děti jsou z mé zkušenosti nejupřímnější. A úplatné.

Jedno takové jsem našla před místním kostelem – chlapce, kterému nebylo víc než 10 let a který si pusu nadšeně nacpal Bertíkovýma fazolkama, ačkoliv nezapomněl podotknout, že "Reese's by byly o něco lepší".

*

"Ahoj, tak až dožvýkám, chci se zeptat... jak se máš?"

"No fuj, blé, to chutná divně, jako bych měl v puse mejdlo. Cos mi to vlastně dala?

"Fazolky. Mají všechny možné příchutě."

"Dobré nejsou, teda, no. Ale dneska je hezkej den, vidíš to nebe? Takže mi to náladu nezkazí."

"Máš se tedy dobře?"

"Ano, super. Copak ty ses někdy měla blbě?"

"Ehm, jo, třeba když jsem dostala špatnou známku-"

"Blbou známku? Z kama jsi? Tady jsem to nikdy neviděl. Všichni se máme prostě fajn."

"Vlastně nejsem odtud..."

"To sem si moh myslet, že jsi cizí. Tak to já se s cizíma bavit nemůžu, sorry."

*

Přiznávám, že jsem byla ještě nespokojenější a ještě zmatenější než předtím, ale z pozorování množství lidí v kostele, jejich zřejmě upřímných úsměvů a naprosté víry v to, že se mají dobře, mi vyplynuly dva možné závěry: buď jsem se ocitla ve fakt, fakt špatné verzi komunistické utopie, nebo tady všichni něco hromadně... berou. Nebo jsou pravdivé ty šílené konspirační teorie o chemtrails. (To by s ohledem na děti bylo pro čtenáře asi schůdnější.)

Protože se na mě už dívalo hodně lidí, že tady jen tak postávám, nemám žádný směr nebo cíl a ještě okukuju okolí, jako bych ho viděla poprvé v životě, raději jsem se otočila a zmizela za nejbližším rohem, kde jsem na sebe seslala zastírací kouzlo, abych nebyla vidět, a konečně zamířila k ložisku minerálu, které se nacházelo na místě, kde dříve poklidně bublala Kudlovská přehrada. Opatrně jsem přeběhla cestu a podívala se dolů z mostu, kde se celá ta těžební nádhera vyskytovala – a kde nebylo ani stopy po vodě, kterou zřejmě dávno vypustili nebo odčerpali. Když jsem těžké stroje a další hromadu vojáků s ještě děsivějšími zbraněmi spatřila, uvědomila jsem si hned tři věci.

Zaprvé, že jestli je vevnitř opravdu nějaký minerál, který má vliv na chování lidí, tak je umístěn takřka v centru města, má tedy ideální pozici na to všechny krásně ovlivňovat.

Zadruhé, že se celý těžební komplex zřejmě táhne hluboko do podzemí, město se tedy pravděpodobně stalo další Ostravou, která měla své město pod městem již v době mé současnosti.

A zatřetí, že přes stráže nikdy nebudu schopná se dostat dovnitř, a to ani kdybych měla na sobě neviditelný plášť, který funguje lépe než zastírací kouzlo. Mezi vojáky totiž bylo hned několik kouzelníků, které jsem poznala okamžitě, protože na mě na rozdíl od obyčejných mudlů upřeli pohled – vnímali změněnou hladinu magie v místě, kde jsem stála.

Rozhodla jsem se tedy nenápadně rozhlížet kolem tak dlouho, jak dlouho budou v klidu stát, a pak se pokusit Saiph v klidu vysvětlit, že nasazení vlastního života pro získání materiálu, který chrání takhle ostražitě, nikdy nebylo v podmínkách vstupu do redakce.

Při svém pozorování jsem však nezjistila vůbec nic. Nikdo se totiž nehýbal – dokonce to vypadalo, že vojáci nemají potřebu ani si přešlápnout nebo mrkat! Jediné momenty, kdy natáčeli hlavu, byly ty, kdy jsem udělala nějaký pohyb já. Když jsem se naklonila nad zábradlí, abych se podívala přímo pod sebe, dokonce dva kouzelníci vypadali, že co chvíli udělají směrem ke mně krok, dva nebo deset, ale nakonec si to rozmysleli. Za celou dobu, co jsem tam stála, nikdo nevešel dovnitř těžebního komplexu, ale ani ven, a navíc kolem neprošel žádný pouliční chodec, což mi přišlo vůbec nejzvláštnější – zřejmě ale obyvatelé města, které už neneslo žádné jméno, dobře věděli, proč se vyhýbat podivným místům. Nakonec jsem se tedy otočila a s povzdechem se vrátila zpět do centra, abych se přenesla zpátky do kouzelnické současnosti, kdy mi svět ještě dával smysl.

Jaké je tedy shrnutí celého mého výletu do Zlína, města, které se za sto let změní skoro k nepoznání?

1. Jména se mění. Většinou s tím, jak se mění politická situace. Taky záleží na tom, komu se ti, kdo jsou zrovna u moci, snaží vlichotit do přízně.

2. Z obrovských mudlovských displejů bolí hlava.

3. Bulvár zakázali, Rita Holoubková by byla bez práce.

4. Štěstí je nastavení mysli. A Heyduka se vyplatí číst v jakémkoliv století.

5. Některá tajemství je lepší neobjevovat. Obzvlášť v případě, že vlastně nezpůsobují nic špatného než přehnanou dobrotu. A taky v případě, kdy je střeží až příliš mnoho lidí.

6. Je dobré naučit se nebát Saiph. Sice umí sarkasticky syčet, komandovat a vyhrožovat, je však drsná asi jako cukrová vata. A za každý článek je vděčná. (I za tento.)

Pro Hadího krále
Veronica Arrakis