Zadání soutěže

Abyste lépe rozuměli, co všechno takového mudlu identifikuje, je potřeba si pobyt v nekouzelnickém těle a s mudlovskou identitou nasimulovat.

Utíkejte na tuto stránku a nechte si vygenerovat mudlovskou identitu. Nezapomeňte pohlaví přizpůsobit vašemu reálnému pohlaví a pokud ne, alespoň si pro mudly vymyslete důvod, proč jste muž a vystupujete jako Anička Nováková. Národnost i původ jméno nechám na vás, záleží, v jakém prostředí se chcete následně pohybovat. Anglické jméno v České republice nejspíše vzbudí podezření a naopak - a o to vám přeci nejde!

Tip: Když kliknete na Advanced options, můžete generátor více ovlivnit a pžizpůsobit i vaší věkové kategorii, ať si nemusíte hrát na 80letou stařenku nebo 6leté přerostlé dítě.

Až se vám falešná identita vygeneruje, nezapomeňte mi sem překopírovat ty informace, které si z generátoru berete a budete s nimi pracovat.

Následně na sebe hodíte nějaké typické mudlovské oblečení. K tomu využijte dress up her. U těchto dress up her je vždy ikonka hrací kostky v levém horním rohu, na kterou můžete kliknout (přizpůsobila jsem kvůli tomu i hodnocení!) a jít jak hastroš. Pro dámy, pro pány a pro ty, kteří nemají rádi binární rozdělení. Obrázek přiložte k vypracování.

Všimli jste si, že vám generátor vygeneroval i adresu vašeho falešného bydliště? A ta je dohledatelná! Tedy ulice ne, ale město je reálné. Doufám tedy, že i v této lockdownové době máte obhajobu, proč třeba město opustíte a vydáte se sbírat data do jiného okresu!

Pak už zbývá si jen poctivě zapisovat, co se během infiltrace stalo. Opustili jste místo vašeho falešného bydliště? Přihodilo se vám něco zajímavého? Proč jste se vlastně do infiltrace pustili? Byly v tom peníze, body nebo se chcete jen pobavit nad mudly a jejich nesmysly? A jak jste vydrželi nekouzlit? Stalo se, že vaše identita byla málem prozrazena? Zastavila vás mudlovská policie? Řídili jste vaše mudlovské vozidlo nebo jste všem jen říkali, že ho máte ve své fiktivní garáži? Pamatovali jste si všechny údaje o vaší falešné identitě nebo jste několikrát zapomněli a museli si vymýšlet? Používali jste nějakou ochranu proti mudlovskému viru?

Vše si pochopitelně vymyslete a sepište formou příběhu. Kdo nemá inspiraci, může načerpat na tomto odkaze, který vám řekne, co se všechno může přihodit! Můžete využít i generátory, které najdete na levé straně v menu! :) Doporučuji například Random Plot Generator, Quick Plot Generator, Random Image, Random Dialogue... Jen poprosím, abyste uvedli, že čerpáte zápletku z generátoru!

Obrázek, vygenerovaná identita i příběh jsou povinné části, nelze odevzdat jen část!

Vypracování

Soutěž: Tvoříme si mudlu
Saiph Lacaille

Generování mudly:

 

Obrázek Antonie (jednou originál a jednou print ze sociálních sítí; každopádně si představte, že má o dost kilo víc):

 

 

Print ulice, v níž Antonie bydlí:

 

A jak má infiltrace probíhala?

Když jsem slyšela o možnosti prožít den v těle náhodně vygenerované mudlovské dívky,  byla jsem nadšená. Můj čistokrevný původ mi nikdy neumožnil pobyt mezi mudly na déle než pár minut, a to i tak pod bedlivým dohledem mých přehnaně ochranitelských francouzských rodičů, kteří neustále dbají na dodržování etikety a na to, abych jako... dědička rodu... měla úroveň. Mudlové mě však odjakživa fascinovali – a tak jsem do toho šla! Stavila jsem se na Ministerstvo, podepsala asi tisíc papírů... a pak mi bylo řečeno, že když vypiju určitý lektvar, po upadnutí do spánku se vzbudím jako mudla, přičemž budu jako mudla také myslet a sdílet mozek té dívky, v jejímž těle se objevím (včetně všech vzpomínek), zůstane mi však též moje vědomí (což mi znělo trochu... děsivě a schizofrenně, ale zkusit se má všechno!). Druhý den se probudím zase jako já. Večer jsem tedy nadšeně letěla do postele už ve dvanáct, ne až ve čtyři, jak je mým zvykem, abych se probudila brzy a měla na mudlovské poznávání celý den!

*

Probuzení bylo otřesné. Nejenže mi po obličeji skákala jakási chlupatá, šedivá kočka, ještě mě rušily fakt podivně hlasité zvuky, které mi skoro... udělaly díru v hlavě. Než jsem přišla na to, že se ten naprosto odporný řev ozývá z malé krabičky, na kterou nezabírá ťukání a ani hlazení, byla jsem plně vzhůru – nic to však neměnilo na tom, že ta malá věc řvala dál. Navíc různě blikala – ale ani za Salazara jsem nemohla přijít na to, co s ní. Nakonec mi pomohl trochu barbarský způsob řešení – třískla jsem s ní o zem – tak, že se rozletěla. Od té doby zavládlo ale nádherné, blahodárné ticho.

Jakmile byl klid, rozhlédla jsem se konečně kolem sebe. Vypadalo to, že jsem v malém bytě (ech, takový rozdíl oproti našemu obřímu francouzského sídlu s ještě rozlehlejšími zahradami), který měl jen dva pokoje. Jak v tomhle někdo promerlina může žít a nezbláznit se? A ještě tu mít kočku?!

Stejně jsem ale vstala, abych teda zakusila mudlovský život se vším všudy. Absence domácích skřítků mě přiměla v kuchyni s hrůzou zjistit, že zde není nic k jídlu (co tahleta mudla proboha jí, vozí jí snad jídlo přímo domů nebo co?) a ještě mě naprosto šokoval pohled do koupelny, kde byla jen vana a ne klasický malý bazének jako v Bradavicích, ale ani při tomhle zjištění jsem to nevzdala. Místo toho jsem (s obtížemi, protože tělo mudly bylo nějaké úplně jiné) zamířila ke skříni, abych se oblékla a šla se najíst ven.

Po otevření skříně jsem však zjistila, že veškeré oblečení je velké asi jako stan, což mě přimělo přemýšlet nad tím, jak je možné, že si připadám třikrát taková jako normálně a bolí mě záda i klouby. Přešla jsem tedy pár kroků (víc místa v místnosti stejně nebylo) k zrcadlu, abych zděšeně skoro dostala infarkt – musela jsem mít aspoň 150 kilo!!! Břicho mi přetékalo, neměla jsem kotníky a můj obličej byl kulatý jako rajče – když jsem na sebe se zděšením ale hleděla, probleskla mi hlavou myšlenka této mudly: "Já jsem tak krásná."

Odfrkla jsem si, protože tohle rozhodně nebylo ani krásné, ani zdravé. Připadala jsem si jako rozbředlý, rozkydlý sliz – a udělalo se mi z toho smutno. Je pro mudly normální žít na pokraji... všeho?

Zavřela jsem oči, raději ustoupila od zrcadla, otočila ho na druhou stranu, abych na sebe nemusela koukat, a následně se znovu podívala do skříně. Když už jsem věděla, jakou velikost tahle mudla má, s hrůzou jsem zjistila, že je všechno oblečení asi o číslo nebo dvě menší. Navíc byla většina naprosto nelichotivá – korzety, crop topy, krátké sukýnky... nejenže to bylo naprosto nevhodné (pro mou francouzskou elegantní náturu), ještě jsem bědovala, že nemá nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo kouzelnickou zahalující módu. Nakonec se mi podařilo vyštrachat nějaké dlouhé tričko (nejspíš na spaní, ale zahalovalo mě, což mi přišlo příhodné), jeansy, do kterých jsem se ale soukala asi deset minut a stejně jsem se bála, že mi na nějakém nevhodném místě prasknou, a kabát, který plnil stejnou funkci jako triko – zahaloval alespoň něco. Pak jsem si ještě skočila vyčistit zuby (a znechuceně plivala fakt odpornou mudlovskou pastu, která pálila – oproti kouzelnickým, které mají asi milion příjemných příchutí, fakt hrůza), vzala si peněženku a klíče od domu (další myšlenka podsunutá od té holky, jejíž tělo jsem si půjčila, jinak bych na to asi zapomněla – zlatá kouzla na odemykání a zamykání!) a vyrazila ven.

*

Posadila jsem se do nejbližší kavárny, popadla jídelní lístek a zvědavě hleděla střídavě na něj a střídavě kolem sebe, abych "nasála" co nejvíce mudlovské atmosféry. Bylo podivné být v podniku, kde musely být všechny stroje ovládány lidmi – žádná kouzla, žádné cinkající přístroje, jejichž hluk by byl tlumen – ne. Všechno hučelo, když mudlové ťukali do různých tlačítek... a veškeré objednávky byly ručně roznášeny. Přišlo mi to nesmírně pomalé a neefektivní, ale rozhodla jsem se to nekomentovat – to se nesluší, pokud si teda nepřeju... být prozrazena.

Majitelka tohoto těla, mudla, mi při pohledu na lístek našeptala, že si mám objednat jakési latté mačiáto, tak jsem to vyhrkla, když ke mně nějaká slečna přiskočila – žvýkala žvýkačku a zdála se velmi znuděná. Pak už jsem čekala na to, co mi přinesou – a mezitím zjistila, že pár vedle se potichu hádá ohledně nějakého instakrámu (vážně je normální se hádat na veřejnosti? Nemají páry ani trochu cit pro to, co by mělo zůstat mezi zavřenými dveřmi? Moje slušná nátura pláče...), jiná slečna o dva stoly dál se malovala a skoro si zapíchla řasenku do oka, kluk skoro vedle mě pak něco ťukal do stejného zrádného přístroje, jaký mi ráno dělal hluk a probudil mě, ale na rozdíl ode mě se tvářil velmi spokojeně – a ještě mu z uší trčely nějaké dráty, které tak nějak... divně bzučely. Připomínal mi tak trochu nějaký otravný poletující hmyz. Nehodlala jsem se nijak vzrušovat nebo utíkat, když ostatní vypadali, že je to normální, ale stejně jsem se o mudlech začínala myslet svoje – že jsou podivní, pomalí, se zálibou v opravdu nevšedních věcech... a ještě mají často nadváhu. Zjistila jsem totiž, že je to problém nejen mé mudlovské identity, ale více lidí – jen na tom nikdo nebyl tak zle jako Antonie, tedy já, při posezení u kávy jsem totiž musela sedět na dvou židlích. Potupa! U kouzelníků by se to ani s takovým tělem nikdy nestalo. A to kafe, co mi majitelka těla vybrala, bylo sladké jak cecek, takže jsem při jeho pití cítila, jak jdou kila nahoru.

Chtěla jsem odejít a nechat nějaké mince na stole, když tu se ozvalo otevírání dveří a zvonek, hlasité zvolání mého jména a událo se rychlé přisednutí nějaké holky.

První, čeho jsem si všimla – měla vytrhané a znovu namalované obočí. Podivné. Ještě podivnější ale bylo, že měla asi třicet kilo, lezly jí kosti, byla namalovaná za dva lidi a šáhle se na mě usmívala. Vedle ní jsem si připadala jako velryba. A obluda.

*

"Heeelllooou, Antonie! How are you dneska?" spustila anglickočesky a já na ni stihla jen vyvalit oči.

"Ech... cože? Ahoj?" zkusila jsem to.

"Ale darling, co je špatně? Ty nemáš make-up? Proč nejsi nalíčená? Jsi nemocná?" zaútočila na mě okamžitě.

"Cože?"

"Are you serious?" vyštěkla a zvedla obočí. Přesně v tu chvíli jsem z mozku vyhrabala jednu Antoniinu vzpomínku na to, jak s touhle slečnou byla na kafe – a alespoň si "vzpomněla" na její jméno.

"Kristy," usmála jsem se na ni a pokusila se hrát blbou, aby mě nechala být.

"Miláčku, čekala jsem na tebe před tvým bytem. Kdybych nevěděla, že jsi úplně obsessed with coffee, vůbec by mě nenapadlo tě sem jít hledat. Tak co je špatně? Tell me!"

"Eh... co je špatně?" zatvářila jsem se asi nechápavě. A vyděsila jsem se. Vážně bych s tímhle člověkem měla být celý den?

"Vážně ti nic není? Neutíkáš před žádným boyfriendem? A kde máš vůbec mobil? A proč vypadáš, jako bys na sobě měla stan?"

"Mobil? Stan?" opakovala jsem po ní a stále nechápala, kam tahle konverzace prosalazara i progofrika povede.

"No... telefon. Tvůj pracovní nástroj. Sportovní zboží Boise. Haló? Prodáváš ho!" zachmuřila se a poručila si od procházející servírky jedno kapučíno.

"Jo tohle... no... doma. Vždyť nepracuju pořád, nebo jo?"

"What the hell-" podívala se na mě jako na mimozemšťana, "what is wrong with you?!"

"Cítím se vystresovaná," přiznala jsem po pravdě a podívala se na ni a doufala, že třeba pochopí, že chci, aby mi dala pokoj, ale ona...

"Miláčku, jestli to souvisí s tvou váhou, tak nezapomeň, co jsme si říkaly – selflove. You are beautiful the way you are a nikdo ti nemá co říkat. Jasný?"

Zavrtěla jsem hlavou, protože ne, nechápala jsem to: "Jak bych se v tomhle těle mohla cítit dobře?"

"Antonie, miláčku, vždyť chlapi tě chtěj. Neříkala jsi, že na Tinderu sis včera psala s nějakým novým z Nigérie?" naklonila hlavu na stranu a znovu se zamračila.

"Asi... jo," přikývla jsem, protože jsem to nemohla popřít, ale byla jsem nesmírně zmatená. Z Nigérie? Kdo by si promerlina dobrovolně psal s někým z Nigérie? Existuje nějaká taková země vůbec? Jaktěživ jsem o ní neslyšela...

"Honey, you are so... divná. Nechceš si dát třeba ještě... kafe or something else?"

"Eh... ne, asi ne."

"Okay, tak já ti teda povim o tom, co jsem zažila včera, neuvěříš tomu. Byla jsem ve škole, literally, šla jsem do školy! Sice po mně chtěli roušku na roušku a ještě mě donutili si zajít na testy na covid a podepsat miliardu papírů, but..."

Přesně v ten moment jsem úplně vypnula, přestala poslouchat a zadumala se, co dál. Napadaly mě dvě řešení – vydržet, nebo utéct. Po půlhodině poslouchání slečny přede mnou jsem zvolila možnost utéct, zvedla se a bez rozloučení odběhla. Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy jsem odemykala dveře do toho kamrlíku – a pak až na růžovém gauči, který jsem zabrala celý, když jsem si na něj sedla.

Ten běh jsem vydýchávala ještě hodinu. Myslela jsem, že umřu a že mi puknou plíce. Tohle tělo nezvládá ani vyjít do schodů, sakra!

*

Byla jsem naprosto zoufalá a nenáviděla fakt, že jsem se dostala do mudlovského světa. Nejenže jsem měla hrozný hlad (a ve skříňkách jsem našla jen hromadu čokolády a v nějaké... chladicí věci... hromadu zmrzliny), ale taky jsem se cítila tak hrozně jako nikdy. Ležela jsem na gauči, cpala do sebe cukry, ačkoliv je normálně dost omezuju, a litovala svého rozhodnutí se vydat do mudlovského světa a vyzkoušet si život obyčejného mudly. Mudlové jsou divní, to už je jasné – nad čistou kouzelnickou krev prostě není. Mudlové nemají šarm, eleganci, schopnost se o sebe postarat... bylo mi z toho zle a smutno zároveň.

Během mého rozjímání se mi hlavou míhaly myšlenky majitelky tohoto těla – jak si to drandí na koloběžce v padesátikilometrové rychlosti v nevkusném oblečení, jak se líbá s nějakým černošským chlapcem, jak zběsile ťuká do té krabičky, kterou jsem jí ráno s takovým nadšením rozbila, jak si na rty (i všude kolem rtů) nanáší červenou, rudou rtěnku a pak sama sebe deset minut obdivuje ze všech úhlů v zrcadle, jak rozbaluje deset různých obrovských balíků a z každého vytahuje hromadu... podivných a jistě nepotřebných věcí, jak se hýkavě směje, když do toho přístroje, který jsem zničila, povídá, že si plete pračku s myčkou... dokonce mi blikla myšlenka i na její sportovní zboží, které sice prodává, ale neposílá zákazníkům, a viděla jsem i nějakou schůzku, kde sedí s advokátem a někým, komu říká "svůj manažer" a debatuje s nimi o tom, jak právně zažalovat slečnu, která jí řekla, že je tlustá. Taky jsem ji viděla, jak brečí nad svou váhou, jak se snaží cvičit, ale vždycky to vzdá, jak je zoufalá, že nemá chlapa, ačkoliv by ho chtěla... jediné plus, které jsem na tom všem našla, bylo to, že jí už bylo 21, a tak nebyla pod zákonem. Přesto mi vadilo, kolik opileckých alkoholických vzpomínek v hlavě měla.

Protože už jsem to nemohla vydržet (a z Antonie mi bylo čím dál víc zle), popadla jsem v lednici jakousi flašku, na níž bylo asi napsáno voda, vypila jsem jí polovinu (i když nebyla dobrá a štípala, asi byla zkažená) a pak jsem si šla lehnout – a doufala jsem, že až se příště probudím, budu zase zpátky ve své zmijozelské ložnici a budu šťastná.

Tady v tomhle životě bych totiž jakékoliv štěstí hledala marně.