Zadání domácího úkolu

Vypracování

Jel, tak rychle, že zvířený prach z cesty vystupoval vysoko do vzduchu a nechával za ním clonu neviditelnosti. Projel kolem opuštěného ranče. Z rozbitého okna povlávala záclona, jako by mu mávala na rozloučenou. Jel, nemilosrdně pobízel koně k ještě větší rychlosti.  Věděl, že musí jet a musí někam dorazit včas. Jen nevěděl kam…

Probudil se zbrocený potem a těžce dýchal. Za okny byla ještě tma, ale nemělo smysl pokoušet se znovu usnout. Věděl, že to nepůjde. Tenhle sen ho budil noc co noc už měsíc. Postupně mu odhaloval víc a on věděl, že přijde čas a on se dozví všechno.

Když se probudil poprvé, pamatoval si jen, že jel na koni. Rychlost jakou jel, však byla neuvěřitelná. Vůbec nechápal, proč se probudil s křikem a k smrti vystrašený, vždyť na té scéně nic hrozivého nebylo. Jako v každém westernu, když kovboj uhání stepí. Jen tady byl tím kovbojem on.

Podíval se na hodiny. Na displeji poblikávalo 4:20 AM. Vstal a vstoupil do sprchy. Nechal na sebe téct horkou vodu nejméně deset minut a pak si uvařil obří hrnec kávy. Věděl, že ji bude potřebovat, aby vůbec fungoval. Ten sen jako by z něj odčerpával všechnu energii.  Vstával unavenější, než večer uléhal.

„No, ty zase vypadáš?“ uvítala ho v práci kolegyně a zamračeným pohledem si ho změřila.

„Blbě spím.“

„Nějak často, ne?“

Pokrčil rameny a vsoukal se za svůj stůl. Nechtělo se mu vykládat, že trpí noční můrou, v které vidí sám sebe jako kovboje. Byl by všem jen pro smích. Navíc, když se nedělo nic jiného, než že jel.  Nechápal, z čeho pramení děs, s kterým se probouzí. Sám, když nad tím přemýšlel za denního světla, si připadal divně a přesvědčoval se, že se nezbláznil.

Den se vlekl a byl úmorný, ale naštěstí beze snů. Rozhodl se, že na dnešek spát nebude. Víc unavený stejně být nemůže, a pokud to přispěje k jeho klidu, pak to vydrží, jak nejdéle to půjde.

Prach ho dusil, ale stejně jel a nezastavoval. Horko jej spalovalo a obloha bez mráčku ho doháněla k šílenství. Minul ranč s vlající záclonou, a přestože věděl, byl si tím dokonale jist, že ranč má studnu s čistou vodou, přestože on skoro umíral žízní, nezastavil a hnal koně dál. Dopředu.  Na kopec, který se před ním tyčil.  Až bude nahoře, uvidí víc…

Probudil ho výkřik. Nejdřív si neuvědomoval, kdo to křičí, ale pak pochopil a zmlknul. Ležel stočený v křesle, kniha, kterou četl, se válela na zemi.  Jeho předsevzetí neusnout dopadlo neslavně. Ani si nevzpomínal, že by byl tolik unavený.  Rozhodně ne víc, než jindy. Když si sedal do křesla a bral si knihu, byl přesvědčený, že vydrží.

Podíval se na hodiny… 4:35 AM. Povzdechl si a odešel do sprchy.

„Máš jít k šéfovi,“ vítala ho kolegyně a on v jejím pohledu zahlédl záblesk účasti. Dřív nebo později to muselo přijít. Věděl, že nestíhá.

„Posaďte se,“ vyzval ho vedoucí a mávl rukou k židli. „Co se to s vámi poslední měsíc děje, člověče? Cigaretu?“ nabídl mu. Sice už roky nekouřil, ale automaticky se natáhl a jednu strčil mezi rty.

„Mám potíže se spaním,“ přiznal a nechal si připálit.  Okamžitě se rozkašlal a cigaretu zase típl. „Už vím, proč jsem s tím sekl,“ uchechtl se.

„Nějaké problémy doma?  Nebo jaké potíže se spaním?“

„Nemůžu spát,“ byla to lež, naopak, spal, i když nechtěl, ale to bylo vedlejší, účinek to na něj mělo stejný.

„Podívejte, jste jedením z našich nejlepších zaměstnanců.  Být to kdokoliv jiný, letěl by, ale u vás udělám výjimku. Dojděte si k lékaři, třeba je to jen nějaká banalita.  Nervy nebo špatné zažívání. Můj švagr…“ začal mu obsáhle vyprávět příběh z kterého nic nevnímal. Přemýšlel, co mu asi řekne lékař, až mu poví, že v noci jako kovboj jezdí prérií a ačkoliv zatím nikdy nikam nedojel, pokaždé ho to vystraší téměř k smrti.

„… poslechl ho a podívejte se. Dnes je úplně v pořádku a spí jak dudek,“ končil vedoucí své vyprávění a vstal. Zvedl se ze židle a zmateně zamrkal. Šéf k němu přešel, povzbudivě ho poplácal po rameni a postrčil ke dveřím.

„Jděte tam ještě dnes, ať to zbytečně neprodlužujeme.“

„A-ano,“ zakoktal, přestože netušil, kam by měl jít.

„Mějte se,“ popřál mu šéf a zavřel dveře.

„Dobrej psychiatr je kousek odtud,“ ozvala se kolegyně. „Moje máti k němu chodí už roky a je spokojená.“

„Psychiatr?“

„No jasně.“

„Ale já…přeci nejsem cvok,“ zarazil se a trochu zapochyboval. Co když ano?

Kolegyně se rozesmála. „Tam přeci nechodí jen cvoci, cvoku. Chodí k němu lidi s depkama i ti, co mají potíže se spaním.  Kdyby ti náhodou nechtěl nic napsat, tak se vrať, mám skvělý prášky. Po těch budeš spát jako mimino.“

Nechal si napsat adresu lékaře a odešel. Domů se vrátil pozdě odpoledne.  Spokojený a přesvědčený, že všechno bude v pořádku. Lékař si s ním popovídal, ujistil ho, že není žádný blázen a dokonce není sám, kdo má podobné problémy.  Opakující se sny se u lidí vyskytují celkem často.  A strach?  Ten plyne právě z toho, že neví, kam dojede.  Je to prý strach z neznáma.

Souhlasil s ním, vyzvedl si léky na spaní a vyrazil domů.  Ten večer uléhal s vědomím, že ráno bude všechno v pořádku a on bude konečně vyspalý.

Jazyk se mu lepil na patro, ale věděl, že nesmí zastavit.  Jeho cesta vede dál, přes kopec. Ranč tu pořád byl a záclona šedými prsty někomu kynula.  Tentokrát se mu zdálo, jako by za oknem někdo stál, ale když se ohlédl, nic neviděl.  Navíc byl už o hodný kus dál.  Koně tentokrát nemusel pobízet. Jako by věděl, že do cíle je třeba dojet co nejrychleji.

Obdivoval ho. V tom vedru musel mít kůň stejnou ne-li větší žízeň než on a přesto jel naplno. Možná snoví koně žízeň nemají, to jen snoví kovbojové.  Napadlo ho maně.

Vystoupali na vrchol a na chvíli zastavili. Před nimi se rozprostíralo město. Kam až dohlédl, stál dům vedle domu a on si byl najednou jistý, že jsou stejně opuštěné a němé jako ranč.

Kůň sám začal sestupovat po nejschůdnější cestě. I on věděl, že jsou na správném místě.

Netrvalo dlouho a projížděli prázdnými ulicemi. Všudypřítomný prach vířil vítr a hnal mu ho do očí.  Napůl oslepený nevnímal, kudy jeho kůň jede a bylo mu to jedno.  Teď už věděl, že tohle je město mrtvých. Nemohlo to být nic jiného.  Ale co tu dělá on?

Kůň zastavil u hospody a on seskočil. Uvázal ho k vazadlu, jako by to dělal léta. Zkontroloval, jestli má opasek pořádně utažený a kolty připravené (k čemu? Vždyť nikdy nestřílel.) Bez rozmýšlení vešek dovnitř.

Ozvala se tichá hudba a za barem se na něj usmívala půvabná dívka.

„No, konečně, to ti to trvalo,“ zašvitořila a on s údivem poznal kolegyni z práce. „Co koukáš? Já ti přeci říkala, že nejsi cvok.“

„Co tu děláš?“

Zasmála se. „Žiju.  Jako všichni.“

„Kdo všichni?“

„My všichni,“ ozvalo se za ním.  Prudce se otočil.  U stolu seděl jeho šéf, psychiatr a neznámá starší žena.

„Co to má znamenat?“ pořád nic nechápal.

„Tohle všechno,“ máchl psychiatr rukou, „je můj svět.  Potřebuje znovu ožít, tak jej osídlujeme.  Jako za starých časů.“

Díval se na ně a byl čím dál víc zmatený. Dívka za barem se znovu rozesmála.

„Říkala jsem vám, že je to truhlík, ale když mně by se po něm stýskalo. Pojď se napít,“ vyzvala ho a nalila mu plnou sklenku whisky.

„Co znamená, že to tu osidlujete?“

Starší paní zavrtěla hlavou. „Osidlujeme znamená, že osidlujeme. Že brzy přijedou další.“

V tu chvíli vzduch rozťal zděšený křik spáče, který se probral z noční můry.