Zadání domácího úkolu

Nezapomeňte na úkol z hodiny, vysvětlení stačí opravdu krátké, pár slovy.

Zadání č. 1 – pro viktoriánské dámy a džentlmeny

Vymyslete příběh, v kterém budou květiny, byliny a jejich symbolika tajemným prostředkem komunikace mezi kouzelníky. (alespoň 3 palce)

Zadání č. 2 – pro dekoratéry

Navrhněte nějaký pěkný květinový vzor, který by symbolizoval spletitost symboliky květů a rostlin. Můžete kreslit, malovat nebo pracovat v grafickém programu, popř. si zvolit jiný postup.

Zadání č. 3 – pro floristy

Podle informací z výkladu mi navrhněte:
a) Kombinaci květin, kterými bych druhému řekla, že jsem jeho věrný přítel, že mám upřímné myšlenky a budu při něm stát i ve zlých časech, že se na mě může vždy spolehnout a že mu přeji jen to dobré.
b) Obsah škapulíře, který by měl ochraňovat přítele před špatným počasím a temnou magií na cestách a přinést mu štěstí, bohatství, sílu a klid.

Vyberte si jen jedno z toho, buď květiny, nebo škapulíř. Svou volbu složení odůvodněte. (alespoň 3 palce)

Vypracování

Dobrý den!

 

1.

 

Zadívala se na růžové květy rododendronu a po zádech jí přejel mráz. V opuštěném domě slyšela jen cupitání myších nohou, ale stejně se rozhlédla kolem, než ke květině přistoupila a pohladila ji po okvětních lístcích. Růžová se proti opadající omítce zvláštně vyjímala, ale i kdyby sem přišel někdo nepovolaný, stejně by nejspíš nepoznal, co tu jediná větvička keře dělá.

Ještě se naposledy rozhlédla a s hůlkou v ruce zamumlala několik rychlých kouzel, která by jí napověděla, kdyby tu s ní byl ještě někdo. Nic. Ani to tu nikdo nesledoval. Mezi obočím se jí objevila vráska, ale rozhodla se dál nezdržovat. Poklepala na cihlu o tři doprava a dvě nahoru od rododendronu. Ta zajela do zdi a odhalila skrýš, ve které byl kousek papíru.

 

Uteč.

 

Nic jiného na něm nestálo. Vráska na čele se ještě prohloubila a zlá předtucha byla stále silnější, ale nezareagovala hned. To jediné slovo mohlo znamenat tolik věcí, že by okamžitá akce mohla spíš uškodit než pomoct.

Nebezpečí jí nejspíš nehrozilo přímo tady. Ne, tahle zapadlá část Londýna nebyla pro osamělou ženu zrovna ideální, ale neočekávala, že by ji v bývalé ubikaci, či co to bylo, někdo přepadl. Větší nebezpečí jí nejspíš bude hrozit až tak za hodinu, kdy se vrátí domů.

Nesmí se vrátit.

Možná se provalilo její utajení. Už půl roku se snažila proniknout do spolku smrtijedů, kteří se čas od času stále objevovali a zabíjeli mudly i kouzelníky, i teď, třicet let po smrti jejich pána. Možná někdo z nich přišel na to, že používá falešné jméno a ve skutečnosti pracuje pro ministerstvo. To se jí její parťák, který jí tímhle způsobem předával zprávy, možná snažil povědět.

Možná ji ale nevaroval on. Poslední tři týdny od něj na místě setkání žádnou květinu nenašla. I dnes sem šla s tím, že najde zase jen prázdný dům. Neměla teď moc informací o tom, na čem pracuje, ale to, že na tak dlouho o sobě nedal vědět, bylo nanejvýš podezřelé. Každý má svou cenu. Možná ji prozradil; možná tohle se jí snažil povědět ještě někdo další. O tomhle místě nevěděli jen oni dva.

A růžová nebyla jeho barva.

Znovu se zadívala na písmo. Zvláštní kudrlinka na U nepřipomínala písmo roztržitého bystrozora, jehož písmo se podobalo spíše malému dítěti než krasopisnému kaligrafovi. Ne, tohle nebylo jeho písmo.

Byl tu někdo jiný.

Odříkala několik dalších rychlých kouzel, která ji měla chránit v dalších minutách, a zkusila se rozpomenout, kdo další o tomhle místě věděl. Minimálně další tři členové týmu. Šéf. Ta mladá stážistka, kterou sem jednou vzala spíš omylem. Bylo jich příliš. Nemá cenu se snažit zjistit, kdo z nich to mohl být – ale tipovala tu mladou stážistku, alespoň podle toho písma.

Jenomže proč by ji ta dívka varovala? A před čím?

Zavrtěla hlavou a rychlým, přesto tichým krokem prošla zbytek domu. Hledala cokoli jiného – zdálo se však, že jediná změna je množství trusu na zemi. Teprve když došla na půdu, na kterou skrz rozbitou střechu prosvítalo několik posledních slunečních paprsků dne, uviděla něco, co bylo jinak.

Jediný sytě růžový květ připomínající mnohacípou hvězdu.

Jiřina.

Rychle zapátrala v paměti, a když si uvědomila význam květiny, krve by se v ní nedořezal.

Falešnost.

Stále si nebyla jistá, kdo přesně ji zradil, ale ve chvíli, kdy uslyšela tiché broukání, jí to už bylo jedno. Otočila se na patě a zadívala se do zelených očí cizího muže. Někdo mu prozradil, že tu bude.

„Zvláštní metoda komunikace,“ pronesl muž tichým hlasem a pohledem sklouzl ke květině na zemi. Využila té chviličky, aby seslala první kouzlo, ale muž pozvedl pravačku a obranným kouzlem její útok odrazil, jako by odháněl otravnou mouchu.

Byl dobrý. Možná až příliš.

Udělala několik nejistých kroků dozadu a snažila se vybavit si, jak přesně půda vypadá. Ano, dva metry za ní vlevo je díra, kterou by snad mohla uniknout, pokud využije chvilkové nepozornosti muže.

„Očividně nedostačující,“ odpověděla na jeho poznámku a zkusila po něm vrhnout další kouzlo, které zase bez námahy odrazil.

„Ano. Jinak bys tu už nebyla,“ usmál se způsobem, ze kterého se jí zježily všechny chloupky na těle.

Měla utéct ve chvíli, kdy viděla ten papírek.

„Říkal jsem si, jestli utečeš, když do té skrýše schovám vzkaz. Naštěstí ne,“ usmál se znovu.

Celé to byla past.

Rododendron ji měl rozhodit. Netušila, jak si mohl být jistý, že odsud neuteče, když uvidí ten vzkaz, ale musel to vědět, jinak by ho tam přece nedával. Hrál si s ní. Chtěl, aby se bála, ale zůstala tu. Líbilo se mu, že jí po zádech stéká studený pot a hůlka jí ze zpocené ruky div nevyklouzla už asi třikrát.

„Kdo to byl?“ zeptala se tiše a udělala další krok k díře. Na noze ucítila teplo slunečního svitu. Dobře. Díra tam pořád je, ačkoli se na ni nemůže podívat, aby k ní nepřilákala jeho pozornost.

„Nevím, jak se jmenovala. Měla zrzavé vlasy. Na tuhle práci docela výrazné,“ odpověděl, jako by mu na tom, co jí prozradí, nezáleželo. Ta stážistka. Možná se nechala uplatit, možná ji mučili. To zjistí později.

Zkusila použít další kouzlo, tentokrát ale nemířila na něj.

Země kus před ním se rozdělila a do vzduchu vyletěly třísky, jak se prkna rozlámala. To už přebíhala poslední metr a vyskočila na střechu, po které se vyloženě skutálela. Než mohla dopadnout na zem, přeměnila se v jestřába, máchla párkrát křídly a pokračovala mezi domy dál.

O pár vteřin později protrhl vzduch divoký výkřik, jak jestřába zasáhla smrtící kletba. Na zem dopadlo tělo asi třicetileté ženy. Vytřeštěné oči už ale nikdy nic neviděly.

 

 

 

Přeji pěkný den,

Maya