Zadání domácího úkolu

Vyberte si (pouze) jedno ze zadání a to zpracujte.

Zadání č. 1 – pro skřítky, co rádi píší

Napište příběh, v němž bude mít hlavní roli strom víl a skřítků. (alespoň 3 palce)

Zadání č. 2 – pro hledače s dobrým okem a intuicí

Vyjděte do přírody a vyfoťte mi 3 kouzelné stromy (strom života, strom splněných přání atd.). Můžete zachytit různé typy, nebo tři stejné (tři různé stromy duchů apod.). Ke svým snímkům stručně připište, jak jste je objevili a poznali, o jaký strom jde.

Zadání č. 3 – pro ilustrátory

Nakreslete libovolnou technikou vaši představu, jak by mohl vypadat některý z těchto stromů (vyberte si pouze jeden):
a) Strom veškerých tajemství
b) Strom padlých hrdinů
c) Strom všeobjímající lásky
d) Strom pevného přátelství

Vypracování

Hudba k příběhu: https://www.youtube.com/watch?v=9TdF9RtGX-4&ab_channel=TheVaultofAmbience

 

Jindřiška Jahůdková se zadívala do hloubi tajemného lesa. Mírně nakrčila čelo a zakroutila hlavou, až jí z vlasů spadlo na tvář pár růžových třpytek.
"Jájo, co děláš?" vytrčil z husté větve hlavu Teodor Topol. Větvičky mu čouhaly z oříškově hnědé kadeře, která mu spadala přes jantarové oči.
"Koukám, jestli zahlédnu nějaké lidské obydlí, Teo" opáčila Jindřiška.
"Neblbni, to bys musela až na kraj lesa. Odtud nic neuvidíš. A stejně, už se stmívá. Pojď na večeři".

Teo a Jája se obrátili k obrovskému stromu, panujícímu celému kouzelnému lesu. Je to Domov, místo, kde žijí skřítci a víly. Obrovský kmen, jako kdyby se tyčil až k nebesům a větve jakoby dosahovaly až na konec světa. Kolem Domova poletovaly světlušky, třpytky i kouzelná aura, díky které strom vypadal jako jediná reálná věc na světě a zároveň jako kdyby neexistoval vůbec. Skřítci a víly pelášili hromadně na večerní kašičku a povídání od Moudrého Dědy Leknínka. Jindřiška roztáhla svá křidélka a ladným hopsnutím se vznesla do vzduchu. Teo natáhl ruku, za kterou Jája chytla a vytáhla ho do vzduchu. Společně letěli směrem ke společenské místnůstce, kde už u krbu seděl Děda Leknínek, houpal se na svém křesle a bafal ze svojí fajfky.

"Posaďte se, moji milí, hezky okolo ohníčku" usmál se na skřítky a víly, kteří se srocovali u vchodu. Každý si vzal misku večerní kašičky a usedl na polštář na zemi, okolo krbu.
"Jaký příběh byste chtěli slyšet dneska?" optal se Leknínek.
"O tom, jak jste jednou vlétl Lidem na zahradu!" vypískl Marcel Modravý.
"Nebo o tom, jak se Vás snažil chytit kocour!" nadšeně zavolala Amálka Pampelišková.
"A co o tom, jak za Vámi přišel kouzelník pro radu?" tiše hlesla Jindřiška.
Očička všech se obrátila směrem k Jindřišce a potom hned k Leknínkovi.
"Nu dobrá, o tom vám děti mohu povědět." kývl trochu nejistě Leknínek. "Kdy to ale bylo?" poškrábal se na bílých vlasech.
"Ano, už vím, to bylo...to bylo ještě před tím, než jste se vy všichni narodili!" pousmál se a rozhlédl se po mladých tvářičkách.
"Tak tedy. Ano. Jednoho dne se do kouzelného lesa vydal Kouzelník. Věděl jsem, že je to kouzelník, ještě než se vůbec přiblížil k naší skřítčí oblasti. On totiž mudla by samozřejmě nedošel až tak daleko."
"Jakto?" udivila se Pomněnka Ibišková.
"No protože by si najednou vzpomněl na hrozně důležitou věc, kterou musí neodkladně udělat. Otočil by se na místě a zamířil zpět domů." pravil Leknínek.
"Tento kouzelník byl ale zoufalý. Jeho dcerka onemocněla a ani ta nejlepší kouzelnická nemocnice nebyla schopná pomoci. Zkoušeli všemožná kouzla a lektvary, ale nic nepomohlo. Ten kouzelník se jmenoval Dobromysl Zvídavý. Dlouhé měsíce se pokoušel přijít sám na způsob, jak svou dceru zachránit a do noci byl každý den ponořený v knihách, až jednou narazil na knihu o nás."
"O nás je kniha?" žasly dětičky.
"No samozřejmě" zasmál se Leknínek. "A nejen jedna. Je jich spousta, ale většinou jsou utajené. To aby k nám lidi nechodili a nesnažili se nás chytít nebo nám sebrat naše místo. Dobromysl ale nechtěl udělat ani jedno z toho. Chtěl mluvit se mnou, protože jsem v té době byl hlavní zdravotník našeho Domova."
"A jak nás vůbec našel?" otázal se Teo.
"Nebylo to jednoduché" pokračoval Leknínek "Trvalo mu několik týdnů se dostat až k okraji lesa. Nejen cestování, ale přemožení veškerých kouzel, který náš les chrání. Zkrátka a dobře musel dokázat, že jeho návštěva je v míru a bez jakýchkoliv zlých úmyslů."
"Byl opravdu tak obří, jak se traduje" pískla Jindřiška. Místností se rozlehlo ticho, ani jediná lžička necinkala o stěnu misky a všichni skřítci a víly seděli s očima vykulenýma a pusama otevřenýma. V dáli byly slyšet zvuky lesa - houkající sovy, cvlikající broučci a nedaleký potůček.
"Ano, byl skutečně obří. Jeho dlaň byla velká skoro jako naše hřiště na Famfrpál." přitakal Leknínek.
Pár víl vyjeklo děsem a rychle si zakrylo pusu rukou.
"Nemusíte se ale bát" rychle pokračoval "já jsem na něj okamžitě seslal skřítkovský prach. To aby si to tady mohl lépe prohlédnout a aby nevyplašil všechny ostatní. Koneckonců, je nás tay několik tisíc!" hodil očkem z okna na propletené větve Domova, kde se rodiny skřítků a víl pomalu svolávaly k večeru. "Nakonec byl on sám vyděšený tím, jak se zmenšil. Ale já jsem ho hezky uvítal hned u brány Poznání."

"A co se stalo potom?" nedočkavě vydechl Teo.
"Ukázal jsem mu náš Domov. Provedl ho naší obrovskou knihovnou a vyslechl si jeho povídání. Nebylo to nakrátko. Ten nebožák už vyzkoušel úplně všechno možné. Se slzami v očích mě prosil, abych mu pomohl, dokonce mi nabízel i peníze. I když na ty my tady nemáme žádného užitku, což on nemohl vědět." pobaveně se zasmál Leknínek. "Já jsem mu ale řekl: "Pane Dobromysle. Já Vám nepomůžu. To náš Domov Vám pomůže." On to samozřejmě nechápal a chvíli na mě koukal jako na blázna. Ale já jsem mu vysvětlil, jak to funguje. Domov se o nás stará a my se staráme o něj. Proto jsem mu pravil "Běžte do lesa přivezte nám ze studánky křišťálovou vodu. Tou navlhčete kořeny Domova. A on se Vám odvděčí. Mezitím můžete žít tady mezi námi, mám volný pokoj na svojí větvi". Samozřejmě to mu trvalo týdny, vzhledem k tomu, jak široké a rozlehlé kořeny náš strom má. Ale vyplatilo se to. Domov poznal jeho odhodlání a jeho dobrý úmysl. A proto mu pomohl."
"Ale jak?" otázala se Pampeliška Bílá.
"Jednoduše. Jednoho dne se Dobromysl probudil a na stolku vedle jeho postele stála lahvička Univerzálního blaha. To je nápoj, který uleví každé bolesti, odežene každou nemoc a každé trápení." pravil "Domov tento nápoj vyrobil přímo pro něj. Za normálních okolností by to trvalo roky, ale Domov z jeho odhodlání zkrátka poznal, že nemá tolik času. Jeho dcerka potřebovala pomoc rychle."
"Fíha" pískl Teo. "To jsem nevěděl, že tu vůbec byl člověk tak dlouho! A jak jste zařídil, aby o nás neřekl ostatním?"
"Byla to součást dohody. Náš Domov mu dá lék a on za to nikdy neřekne živé duši, odkud ho získal, nebo kde se nacházíme. A od té doby tady taky žádný člověk nebyl."
"A pak už jste ho nikdy neviděl?" smutně se optala Jasněnka Skleněná.
"Nikdy. Ale nebojte, dopadlo to dobře. Jeho dcerce se daří skvěle" kývl hlavou na nástěnku nad krbem, na které bylo nalepených několik Vánočních pohlednic. "A vůbec, kde jste si mysleli, že bereme ty kokosy, které tak rádi mlsáte, když jsme v lese?" zasmál se Leknínek.