Zadání domácího úkolu
1. Vyberte si jednoho z dnes probraných a namalujte mi, jak si myslíte, že vypadá.2. Napište mi příběh o Jitřence
3. Máte svojí představu pekla? Vypadá podle vás či funguje jinak? Napište mi o tom.
4. Zpracujte mi anděly. Napište mi něco o nich. Kdo jsou, co chtějí, co mají za popis práce. Ve výkladu jsem se o nich jen zmínila. Nebo mi nakreslete vaši představu o andělu.
Pokud by to, z jakéhokoliv přesvědčení, byl pro vás problém, kontaktujte mě a můžeme se domluvit na jiné variantě.
Vypracování
Zadání 2 - Jitřenka
Jitřenka, nejzářivější ze všech archandělů, hleděl na zem překypující zelení a na rtech mu hrál lehký úsměv, kdykoliv se mezi tou přemírou rostlin mihlo nějaké větší stvoření. Byl hrdý na to, jak krásný, bohatý a rozmanitý svět byl a vydržel by se dívat celé hodiny, jak na něm bují život. Řeky a moře plné ryb, vzdušné tance ptáků a hmyzu tolika barev, tvarů a velikostí, a pak suchozemská stvoření, které lezou, běhají, plazí se a skáčou. Velcí i malí, pomalí i rychlí, rozvážní i draví. Byli tak činorodí, vytrvalí, neohrožení a vynalézaví. Je snad velkolepější podívaná?
Jeho výraz lehce zvážněl, když se mu ve výhledu objevil člověk. Bůh je považoval za to nejlepší, co tam dole bylo a Jitřenka si nebyl jist, jestli tomu rozumí. Bylo zvláštní, jak byli lidé vzhledem podobní andělům, a přitom byli tak moc zvířečtí a pozemští. Připomínali mu křížence, kterého nedávno pozoroval pít z potoka. Jeho rodiče byli z různých smeček a podobní si byli tak málo, jak jen jedinci stejného druhu mohou být. Jejich mládě zdědilo rysy jich obou, mísily se v něm a mladé zvíře se podobalo jednomu i druhému z rodičů, a současně se od obou propastně lišilo. Lidé byli stejně zvláštní jako to mládě a dráždili Jitřenkovu zvědavost. Když pochopí, co je na nich, že je má pán tolik rád, mohl by je tak milovat i on. Zatím pro něj zkrátka byli jen dalším kouskem té nádherné pozemské scenérie. Byli hodni jeho lásky, ale o nic víc ani míň než antilopy nebo orli.
Když si bůh Jitřenku povolal a řekl mu, aby shromáždil dvě stovky andělů a v jejich čelil sestoupil na zem strážit lidstvo, překvapilo ho to, ale byl potěšen. Byla velká výsada stanout v čele strážců pánova nejoblíbenějšího díla a Jitřenka se toho hodlal ujmout se ctí. Těšil se pak, že bude mít možnost poznat lidi blíž.
Zdálo se, že čas na zemi plyne jiným tempem, než jaké byl Jitřenka zvyklý. Nebylo to však nepříjemné. Cítil se trochu jako by se ocitl uprostřed mraveniště a to, co byl zvyklý sledovat shora, ho pohltilo a zblízka to bylo všechno mnohem divočejší. Nekonečný mumraj, tisíce a tisíce životních příběhů se odehrávaly před jeho očima, kam jen se podíval. Každé mrknutí znamenalo smrt tuctů živých bytostí a zrození nových.
Andělé pod jeho velením byli možná z počátku trochu nesví, ale brzy si na svou novou úlohu zvykli. Jeden po druhém, Jitřenku nevyjímaje, je lidé uchvacovali. Nešlo jen o to, jak vypadali, ono v nich opravdu něco bylo. Byli divocí, špinaví a od zvířat se lišilo jen pramálo, ale dřímal v nich potenciál. Jitřenka to vnímal jako nezměrnou sílu tepající kdesi pod povrchem. A tak začal lidi učit, aby v nich tu sílu probudil a pomohl jim být tím, čím se mohou stát. Jeho andělé mu ochotně a rádi asistovali.
Nešlo to rychle, ale nebylo kam pospíchat. Andělé se lidem zjevovali, kráčeli mezi nimi a nechávali lidi, aby si na ně zvykli. Pak k nim začali promlouvat a radit jim, co dělat, aby žili lépe. Nebudou se muset krčit v houští, když si postaví dům, díky zemědělství bude jídlo na dosah ruky a tak dále. Když se andělů přestali bát, byli jako děti, tak dychtiví se učit, tak nadšení, kdykoliv něco pochopili, nebo si osvojili nějakou dovednost. Jitřenkovo srdce plesalo, když sledoval, s jakou vervou se z těch polodivokých tvorečků utvářela skutečná civilizace.
Stejnou měrou pak byl Jitřenka zdrcený, když se bůh dozvěděl, co andělé na zemi s lidmi provádějí, a zachvátil ho na Jitřenku hněv. Jitřenka už viděl boha naštvaného, viděl ho i zuřit, ale nikdy ne tolik a ještě nikdy se nezlobil na něho. Nechápal důvod té zloby. Chtěl boha tím vším překvapit a těšil se, že ten se bude radovat, až uvidí, co všechno jeho milovaní lidé dokáží. Jitřenka upřímně věřil, že bůh bude jeho nadšení sdílet a nikdy by ho nenapadlo, že jeho reakce bude právě opačná.
Bůh se hněval proto, že v jeho očích Jitřenka lidstvo pošpinil, zničil na nich to, co se bohu líbilo nejvíc. Byli jako děti, v tom se na ně díval stejně jako Jitřenka, jenže bůh na nich obdivoval jejich nevinnost a prostotou, líbilo se mu, jak jsou bezstarostní a celé dny tráví jednou nekonečnou hrou. To ale bylo pryč, když jim andělé dali vědomosti. Vinu pak za to nemohl nikdo jiný, než jejich velitel, Jitřenka. Bůh věděl, že se lidstvo bude učit a postupně se to, co dnes umí, naučí, ale chtěl, aby se to všechno lidé naučili sami a pomalu. Chtěl jim nechat volnost, aby sami postupně objevovali vědomosti a přizpůsobovali se jim. Bál se totiž, že když se budou lidé učit příliš rychle, vědění je zkazí a mezi lidmi začne vznikat zloba, závist, žárlivost, budou se rodit spory a jeho milovaní lidé se nakonec budou vraždit navzájem a budou je ničit války.
Jitřenka rozvoj lidí urychlil, naučil je víc, než podle bohova mínění mohli zvládnout. A to bylo něco, co nejde vzít zpátky. Můžete dítěti sebrat hračku, ale ne vzpomínku na ni a to, co dítěti seberete, bude dítě chtít o to usilovněji. Vědomosti jsou velice mocné a pokud na ně není člověk dost moudrý, mohou vést ke katastrofě. Nebo by to snad šlo ještě napravit? Bůh věděl, že naděje umírá poslední.
S těžkým srdcem srazil Jitřenku z nebes a jeho i všechny anděly, kteří lidi učili, uvrhl do vyhnanství, ať se stáhnout do stínů a temnoty k mrzkým potomkům Lilith. Možná, že ještě není pozdě a lidi půjde zachránit, aby nezničili sami. Bůh věděl, že strachu ze tmy se lidé ještě nestačili zbavit, a když k nim zavržení andělé budou smět promlouvat leda ze stínů noci, budou se lidé bát i jejich slov a učení. Poslal další z řad svých věrných andělů, aby mezi lidmi rozhlásili, že laskavá boží náruč plná všeobjímající lásky čeká na ty, kdo nebudou poslouchat Jitřenkovo učení. Ti z lidí, kteří by ale raději dál kráčeli cestou, kterou jim svržení andělé ukázali, budou rovněž zavrženi do temnot. Bůh z toho byl velmi zarmoucený, litoval bolesti, kterou musel způsobit nejjasnějšímu z archandělů, ale pro vyšší dobro je někdy třeba přinášet oběti. Občas je zkrátka třeba bez milosti spláchnout zemi velkou vodou, aby mohl být svět lepší, o tom bůh přece jen věděl své.
Lidé se vyděsili, když se doslechli, co se stalo. Nebyli si jistí, co se vlastně stalo, ale chápali, že když může bůh takhle ztrestat Jitřenku, nebude váhat s trestem i pro ně. Snažili se proto držet od učení padlých andělů co nejdál, ale věci už se daly do pohybu. Lidé nemohli přestat myslet a stát se zase bezstarostnými, polodivokými stvořeními. Báli se božího hněvu a strašili neposlušné děti, že když nebudou hezky spát, přijde k nim Jitřenka a bude jim šeptat věci, kvůli kterým je bůh nebude mít rád. Ale jak šel čas dál, jedněm se vedlo lépe, jiným hůř, mezi lidmi rostla závist a rodily se neshody. A z nich se dříve či později stanou války, lidé se budou vraždit navzájem a nevinní budou trpět, přesně jak se bůh obával.
S pozdravem,
Vilja C. Dechant
Havraspár
