Zadání semináře

Stvořte pohádku podle zadání ve výkladu.  Délku nelimituji, ale za 3 palce šťastný nebudu.

Vypracování

Dobrý den,

moc děkuji za seminář :)

 

Kdesi za sedmero horami a sedmero řekami, pěti kopci a jednou trhlinou-

"To je moc daleko!"

"Tak jak mám asi začít, ty hlavo dubová?"

"Co já vim? Třeba... 'Hned za rohem', to je dobrý!"

Tak tedy, hned za rohem, tam, kam ani světlo slunce nedopadá, stál na kopci velký hrad. Byl to vlastně spíš zámek, protože měl uhlazený design, ale to odbočuji od tématu.

V tomhle zámku kdysi žila princezna, které se říkalo Růženka, ta ale byla hrozivě prokletá a když se v podvečer svých šestnáctých narozenin píchla do prstu, usnula na dlouhých sto let. V zámku ji ale chránil chrabrý obr, který, aby mohl ještě efektivněji plnit svou povinnost, přesunul zámek vysoko do oblak - tak mohl k Růžence jen opravdu odhodlaný rytíř, který by si zasloužil její lásku. Do zámku tedy vedla jen jediná cesta - rytíř musel najít kouzelnou fazoli, kterou obr věnoval čarodějce z budky na kuří nožce, a tu zasadit. Když vyčkal, než vyrostla, byl dost trpělivý a obr si mohl odškrtnout první položku v seznamu 'Chrabrý rytíř pro princeznu'. Dále musel rytíř prokízat svou vytrvalost tím, že po fazolovém stonku vylezl až do oblak a tam už by měl skoro hotovo.

Obr frustrovaně zamručel. Zbytek seznamu byl rozmazaný, asi bude muset hodnotit po paměti - kdyby jen nebyl tak zapomnětlivý.

 

Mezitím, za jiným rohem, postával chlapec jménem Ivan, byl mladý a hodně namyšlený, jednou, když se hnal za krásnou dívkou jménem Nastěnka, setkal se s prokletím - místo hlavy své měl hlavu medvědí.

Proto se vydal hledat nějakou pomoc - všichni v jeho okolí se ho buď báli, nebo se mu smáli a takový život se mu nelíbil. Až když zaslechl o léku na všechny kletby, vrátila se mu trocha naděje. Tak se Ivan vydal na dlouhou cestu až k bájnému zámku v oblacích.

"Ha! Ivan!" (Promiňte, já musela :D) Zaskřehotala babizna a ukázala na hocha s medvědí hlavou křivým prstem. "Že ti ujel záchrannej autobus, hm?" Ivan se pod vší tou medvědí srstí trochu začervenal a nesměle přikývl. "Tak, ty hledáš lék na všechny kletby, co?" Znovu kývl hlavou. "Jó, tak to tu pro tebe budu mít fazoličku. Jo, tady je!" Babizna z jednoho záhybu v hábitu vytáhla zaprášenou fazoli.

"To mám jako sníst?"

"Vypadá to snad jako nějaký jabko, ze který jdou jedovatý výpary? Jasně, že se to nejí, hlavo dubová!" Babizna se rozčertila. "Tohle hezky zasadíš, a počkáš, chlapče."

 

Ivan už u fazolového výhonku posedával celou noc. Nic se nedělo, ačkoli babizna slibovala, jak je fazole kouzelná. Už už se chystal jít fazoli babce reklamovat, když najednou na kopeček, pod kterým teď fazole byla, zazářilo slunce. A prásk, najednou ze země vyrašil obří stonek, který opravdu sahal až do nebe. Ivan se tedy dal do šplhání - v jednu chvíli si připadal skoro jako Tarzan, když málem spadl a zhoupl se na jakési liáně, která se stonku visela. Slunce už bylo vysoko na obzoru, když se Ivan konečně vyškrábal na nádvoří zámku. Tam se setkal tváří v tvář s obrem. Ten se na něj podíval a začal zuřivě listovat seznamem. Ivan si všiml, že většina stránek byla plná rozmazaného inkoustu.

"Jsem tady pro lék na všechny kletby..." začal Ivan nejistě. K dalšímu slovu už se nedostal - obr ho přerušil a mávnutím ruky mu nazančil, aby ho následoval do zámku.

Tohle nebude rytíř... pomyslel si obr, když procházeli dlouhými chodbami zámku. Ivan se překvapeně zadíval na lesknoucí se podlahy - ani jediné smítko prachu. Obr se na něj podíval a hromově se zasmál.

"Co, myslels, že to tu nikdo neudržuje?" Setřel slzu smíchu. "Skřítků tu je habaděj, jen se trochu stydí."

 

Ivan a obr došli do nejvyšší komnaty v nejvyšší věži, Ivan už byl celý zadýchaný - přeci jen, medvědí hlava něco váží a tahat se s ní do všech těch schodů, to jednomu vážně dalo zabrat.

"Ták, jsme tady," ohlásil obr. Ivan vedle něj jen lapal po dechu. "Říklas, že jsi tu pro... všelék, viď?" Ivan mohl jen kývat hlavou. "Tak vydrž, hned jsem zpátky." Obr se po chvíli vrátil s lahvičkou plnou pochybné tekutiny. Ivan sice chvíli váhal, ale když obr nic neříkal, usrkl si. Nakonec lahvičku odložil, až když byla prázdná.

Všiml si, že medvědí hlava mu už tak moc nevadí - přeci nemusí být krásný, aby si užíval života! Mohl být veselý jako blecha, i jako medvěd. Nebo jako Ivan-medvěd! Ale podle toho, co slyšel, měla být kletba sejmuta - jenže to se nedělo.

"Ta hlava... Ta nezmizí?"

"Hm... ne," odpověděl obr. "Chtěl jsi všelék, ne? Hlava by zmizela po léku na všechny kletby, ale to se nesmí konzumovat dohromady, to by byl horznej průšvih. Vůbec, pití náhodnejch lektvarů v kanceláři nějaký víly s hranatejma brejlema je špatnej nápad. Jeden zelenej zlobr s oslem by mohli vyprávět."

"Cože?"

"Ale nic. Jen příhoda starýho kámoše."

"Obre?" Z rohu síně se ozval slabý ženská hlas. "Ach, obre, to už bylo sto let?" Obr svou pozornost otočil na dívku v růžové, která se pomalu zvedala z postele. "A já jsem pořád tak unavená!"

"Růženko! No jo, sto let uteklo jak voda, co?" Obr se znovu zasmál-

 

"Počkat, počkat, počkat - neměl by Růženku budit polibek z pravé lásky?"

"A kde jsem to řekla? Tady jasně stojí 'stoletý spánek', žádný líbání! A kušuj, už je stejně skoro konec."

 

Obr se tedy zasmál a Růženku pevně objal. Jeho stará parťačka mu chyběla-

 

"Ale vždyť obr jí hledal chrabrého prince, tak proč-"

"Ještě nikdy jste nehráli dohazovače svým nejlepším kámošům? No, u Merlina, vy jste toho ještě nezkusili! A ticho! Ještě nekdo cekne a bude drhnout sovinec ještě do východu slunce."

 

Chyběla mu tolik, že mu po tváři stekla nenápadná slzička. Možná to ale bylo proto, že se mu za těch sto let nepovedlo najít nikoho, kdo by si mohl padnout do oka zrovna s Růžou.

 

Nakonec tedy Ivan-medvěd, obr, Růženka a jejich skřítčí personál zůstali bydlet na zámku v oblacích. Babizna z budky na kuří nožce je občas létala navštívit - sama byla v lesích osamělá. Každý týden se tedy naše čtveřice sešla a pořádně něco oslavili - někdy to byly skřítčí narozeniny, jindy Vánoce, občas se slavilo jen tak. Z oblohy se pod zámkem občas ozývá hlasitá hudba a smích, vesničané už sepsali nejednu legendu o zdroji toho randálu. Ale oni se mohou jen domnívat, na soukromou párty je nikdo nezval. Věřte mi, sehnat si tam pozvánku je vážně fuška, ale jako vypravěč jsem ji dostala, takže šupaj pryč, já si jdu pro disco brejle a mizim. A ani muk ostatním - četla jsem vám pohádku a pak jste šli spát, jasný?

 

S pozdravem,

Mira Jay Michaels