Zadání domácího úkolu

Na stole před vámi leží flakónek lektvaru Felis felicis. Nepleťte si ho prosím s lektvarem Felix felicis, tzv. tekutým štěstím; Felis felicis má úplně jiné účinky! Po požití lektvaru, který zde máte k dispozici, se totiž proměníte v kočku. Nemějte strach, změní se pouze váš vzhled a vaše smysly; vaše myšlení zůstane i nadále lidské, takže se není prakticky čeho bát. Navíc se po dvou hodinách proměníte zpátky v kouzelníka, při troše štěstí i bez trvalých následků.

Než lektvar vypijete, vyberte si prosím právě jeden z úkolů níže, který ve svém kočičím těle splníte, a připravte si pro to vhodnou strategii. Samozřejmě je zcela na vás, jestli Felis felicis požijete jednorázově, nebo zda jej budete upíjet postupně, po menších částech. Vězte však, že máte k dispozici právě dvě hodiny strávené jako kočka, ani o minutu více!

Prostřednictvím závěrečné eseje mě posléze seznamte s tím, jak se vám vybraný úkol podařilo splnit. Rozsah práce je stanoven školním řádem, ale forma jejího vypracování je zcela na vás. Můžete tedy zvolit i jiné zpracování než text; v takovém případě se pokuste nutný rozsah odvedené práce co nejlépe odhadnout sami.

 

Úkoly:

A) Zmapovat aktuální vztahy mezi hradními kočičími mazlíčky. Kdo s kým vychází, kdo naopak vůbec ne? Mají mezi sebou kočky na hradě nějakou hierarchii? A kdo od koho dostal naposledy košem? Čekám, že se dopátráte pořádných pikantností!

B) Zúčastnit se marketingového šetření Kouzelného zvěřince, které si klade za cíl zmapovat, jaké pamlsky a oblečky z jejich nabídky (případně i z nabídky jejich konkurence mimo Příčnou ulici) mají kočky v největší oblibě.

C) Zjistit od mé kočky, kam mi zakutálela obraceč času. To její koulení si s ním vypadalo tak nevinně, ale teď už ho pár dní nemůžu najít. Není ani v jejím pelíšku, ani pod komodou v kabinetu, dokonce ani za její taburetkou ve sborovně! Tak kde tedy? A proč právě tam?

D) Splnit libovolný jiný úkol dle vašeho vlastního výběru, jehož téma si zavčasu (tj. nejpozději do konce 7. termínu) necháte schválit u mě v kabinetu.

Mnoho zdaru!

Vypracování

Dobrý den,

pro vypracování závěrečné práce jsem si zvolila třetí možnost zadání. Text jsem doplnila obrázkem sebe samé s Neznámou.

 

A je to tu. Nervózně jsem svírala lahvičku lektvaru Felis felici ve své ruce a doufala, že tahle mise dopadne dobře. Nejenom, že bych ráda od Neznámé zjistila, kam se zatoulal obraceč času, ale hlavně bych chtěla dotáhnout studium předmětu do úspěšného konce. Každopádně, není čas ztrácet čas! Tak teď! Vypila jsem lahvičku lektvaru na jeden doušek a čekala. Po pár vteřinách jsem cítila zvláštní pnutí a chvění po celém těle. Nemůžu tvrdit, že by to bylo nepříjemné, ale hitparáda to taky nebyla. Naštěstí to netrvalo dlouho a než jsem se nadála, byla jsem proměněná. Obdivně jsem se na sebe podívala do zrcadla a konečně si mohla říct, že jsem vážně kočka. Protože ale času nebylo nazbyt, musela jsem přestat obdivovat samu sebe a vydat se za Neznámou, která právě pobývala ve sborovně.

Musím říct, že ke sborovně jsem v kočičím těle doběhla v mžiku a ani se nezadýchala. Protože jsem byla malá roztomilá čičina, prosebně jsem mňoukla u dveří sborovny a zrovna procházející madam Any mě ochotně pustila dovnitř (kočky vážně vždycky dostanou, co chtějí…). Ve sborovně jste zrovna měli poradu a řešili něco moc důležitého, ale já samozřejmě neposlouchala! Ehm, opravdu máte tak nízké platy? No nic, když jsem uviděla Neznámou, přešla jsem rovnou k věci, protože vím, že kočce nemá smysl nic nalhávat. Jakmile jsem začala o obraceči času, hned věděla, kolik uhodilo a znuděně prohodila poznámku o tom, kolik nás ještě dneska přijde otravovat. Protože mě ale chtěla mít asi co nejdříve z krku a dopřát si odpolední siestu, vydaly jsme se do útrob našeho hradu. Překvapilo mě, že Neznámá šla téměř na jistotu a rovnou zamířila ke Komnatě nejvyšší potřeby.

Když jsme vstoupily dovnitř, místnost byla cítit vůní starého dřeva a ve vzduchu vířily miliony prachových částeček, až mě to nepříjemně dráždilo v čumáku. Celá místnost byla doslova přecpaná všemožným haraburdím, které tu zřejmě leželo již dlouhé roky. Všem těm dávno nepotřebným a zašlým věcem kralovala obrovská starobylá černá skříň s ozdobným vyřezáváním. V první chvíli jsem myslela, že je to krásná leč obyčejná stará komoda, ale Neznámá mě rychle vyvedla z omylu. „Obraceč času jsem si schovala do skříně, protože mi přišla taková elegantní a pěkně majestátní, stejně jako jsem já. Ale když jsem se pro obraceč potom vrátila, už v ní nebyl.“ Ještě nestačila ani doříct větu a už mi došlo, že tohle není obyčejný kus nábytku, měly jsme tu čest s rozplývavou skříní.

„Musíme dovnitř,“ zavelela jsem a ani nevím, kde se ve mně to odhodlání vzalo, protože jak jsem si ráčila všimnout, ocas jsem instinktivně svěsila mezi zadní nohy. Neznámá měla více kuráže než já, okamžitě vykročila vstříc rozplývavé skříni a ladným pohybem vklouzla dovnitř. Než jsem se nadála, zmizela neznámo kde. Výborně, tak nejenom, že nemám obraceč času, teď nemám ani profesorovu kočku! Jak já tuhle zkoušku udělám, to tedy opravdu nevím. Nezbylo mi tedy nic jiného než vlézt do skříně a vydat se do neznáma. Než jsem se stačila vzpamatovat, i já se pomocí rozplývavé skříně přemístila.

Vylezla jsem v malé ponuré místnosti, která byla jen stroze vybavená pár starými stoly a židlemi. Z venku do místnosti skrz dvě zašpiněná okna dopadalo jen nepatrně denního světla a místnost působila ponuře a nuzně. Možná to byl v minulosti nějaký hostinec, ale teď už se zřejmě nevyužíval. Ulevilo se mi, když jsem spatřila Neznámou, jak šmejdí po místnosti a hledá obraceč času. Když jsme prolezly místnost skrz na skrz a obraceč nikde nenašly, bylo jasné, že jej musel někdo najít a vzít. Nezbylo nám, než se vydat do ulic, ale kde začít hledat, to jsme netušily.

Vyšly jsme před hostinec a octly se na menším náměstíčku, kde uprostřed posedávalo pár stařenek, které se snažily prodat všemožnou veteš. Náměstíčko bylo vcelku nuzné, špinavé, a tak jsem byla docela ráda, když jsme se vydaly do ulic. Jak jsem vzápětí zjistila, ulice byly ještě horší, úzké, špinavé a plné pochybně vyhlížejících individuí, opravdu nic příjemného. Vzduchem se navíc táhl pach zkažených ryb, což nebylo nic vábného. Po nějaké době bloudění v úzkých uličkách jsme uslyšely nářek a křik několika lidí. Na nic jsme nečekaly a obezřetně zamířily za zmíněným povykem, abychom zjistily, co se děje.

Došly jsme opět k jakémusi náměstí, tentokrát ale mnohem většímu než bylo to předchozí. Zde byl dobře oblečený muž, nicméně už od pohledu pyšný a marnivý, který křičel na mladou ženu a veřejně ji obviňoval z krádeže. Žena plakala a naříkala, že to není pravda a v životě prý nic neukradla. Kolem této dvojice se shlukoval dav lidí, kteří stáli na straně majetného mladíka a na prostě oděnou dívku, z které čišela chudoba, znechucené hleděli, měli ji za jasnou zlodějku. Pouze jediný muž z davu se dívky zastával a dožadoval se přímých důkazů, bez kterých přeci nelze jen tak někoho obvinit. Mužova moudrá slova však zanikla v křiku ostatních přihlížejících. Ukázalo se, že žena měla mladíkovi zcizit měšec s penězi, kde bylo celých 10 zlatek a … u Merlinových vousů, vedle peněz byl i obraceč času! „Musíme obraceč zachránit a tu dívku taky, moje kočičí intuice mi říká, že je obviněna neprávem,“ zavelela Neznámá. Vzhledem k tomu, že má lidská intuice má do té kočičí daleko, nezbylo mi nic jiného než Neznámé důvěřovat a vydat se dívce na pomoc.

Na mou otázku, jak chce Neznámá dívku a obraceč zachránit, se mi dostalo odpovědi, že prostě musíme improvizovat. Úplně nevím, zda jsem tohle chtěla slyšet, každopádně než jsem se vzpamatovala, Neznámá vyběhla a skočila na záda jednoho muže z davu, ten se pochopitelně lekl (ostatně já také) a snažil se jí ze zad shodit, tento nenadálý povyk si okamžitě získal pozornost celého davu. Došlo mi, že Neznámá se snaží získat pozornost davu, aby se dívka mohla dát nepozorovaně na útěk, ta nešťastnice tam ale pořád stála jako socha a přihlížela tomu náhlému divadlu. V tu chvíli jsem věděla, že se musím postarat o větší rozruch. Štěstí stálo na mé straně a všimla jsem si starého dřevěného žebříku, který byl opřen o dům. Vyrazila jsem k němu a vší silou do něj strčila, žebřík začal padat přímo na postávající hlouček osob, což nám zajistilo přesně takový rozruch, jaký byl potřeba. Dav se s pokřikem rozprchnul na všechny strany, dívka konečně využila situace a dala se na úprk. Neznámá ještě zaseknutá drápy do zad jednoho muže z davu, seskočila a tlapkou vytrhla obraceč času z rukou nadutého zbohatlého mladíka a dala se na úprk. Společně jsme běžely za dívkou a společně se ukryly v postranní úzké uličce, kde to neskutečně silně páchlo rybinou. Běsnící dav naštěstí běžel po hlavní ulici a nevšiml si nás.

Když jsme se všechny trochu uklidnily, dívka nám vypověděla, že se jí mladý muž už nějakou dobu dvoří, ale protože je nevychovaný, sobecký a je přesvědčen, že všechno a všechny si může koupit, dívka ho odmítá. Když se nyní potkali a mladík se jí znovu dvořil, neunesl již několikáté odmítnutí a dívce se pomstil tím, že jí strčil svůj váček s penězi a začal křičet, že mu ho dívka ukradla. Křikem přilákal dav, který se přiklonil na mladíkovu stranu, protože všichni ve městě o dívce ví, že je chudá, je tedy snadné uvěřit, že je zlodějkou. Obraceč času nicméně našla dívka, když poklízela v místnosti s rozplývavou skříní. Obraceč si chtěla nechat a později jej prodat.

Bylo nám jasné, že abychom napravily situaci a očistily dívčinu pověst, musíme použít obraceč času. Neznámá nás ujistila, že svého dvojnožce nejméně stokrát viděla obraceč používat, tudíž naprosto přesně ví, jak jej použít. Neznámá vysvětlila dívce, že se bude muset držet stranou a být nenápadná, ta si přes sebe proto přehodila starý plášť a zakryla si tvář. „My jsme kočky, umíme procházet časoprostorem, takže se nemusíme držet zpátky,“ informovala mě Neznámá. „Budeme muset nějak prokázat tvou nevinnu,“ obrátila jsem se na dívku, „kdo byl ten starší muž, co se Tě zastával?“ Jednalo se o staršího pána, který znal dívku od malička a v městečku platil za slušného a vzdělaného člověka. Nebylo pochyb, že toho muže musíme dostat na místo jako svědka celé události, aby mohl prokázat dívčinu nevinu. Jak to ale udělat, musíme vymyslet až na místě, teď není času nazbyt. Přes krk jsme si přehodily řetízek od obraceče, Neznámá tlapkou nastavila dvě otočky nazpět a kolem nás se vše rozmazalo, vracely jsme se v čase…

Když se obraz kolem nás zase rozjasnil, vydaly jsme se na náměstí, kde jsme dívku uviděly prvně a kde se setkala s mládencem. Skryly jsme se za nedalekou kašnu, odkud jsme měly dobrý výhled. Dívka pomalu kráčela náměstím a nedaleko od ní postával mládenec a zálibně si jí měřil pohledem. „Musíme najít toho starého pána a přivést ho sem, kde by mohl být?“ Dívka mě nasměrovala do pánova ochodu, který se nacházel hned ve vedlejší ulici. „Výborně, jdu ho najít,“ zvolala jsem a vydala se do krámku, zatímco dívka s Neznámou hlídaly dění na náměstí.

Starého pána jsem viděla, jak postával před svým krámkem a v poklidu bafal ze své dýmky. Nenapadlo mě nic jiného než postupovat jako ve filmech, když se zvíře snaží, aby jej člověk následoval. Zamířila jsem ke staříkovi a mňoukáním upoutala jeho pozornost. Starý pán se na mě usmál a pohladil mě. Aby mě následoval, začala jsem nepřetržitě mňoukat a pobíhat kolem staříka. Pokaždé, když mě chtěl chytit, popoběhla jsem kupředu, podívala se na něj a zamňoukala. Starý pán naštěstí rychle pochopil a začal mě následovat. Dovedla jsem ho na náměstí, kde se zrovna mládenec dvořil mladé dívce. Na dívce bylo hned patrné, že je pro ni mladíkovo dvoření nepříjemné, proto mladíka rázně okřikla, čímž si získala staříkovu pozornost. Po chvilce pozorování, nastal osudový moment. Mladík se rozhlédl po náměstí, zda jej někdo nevidí, v zápalu vzteku naštěstí nebyl příliš pozorný a nevšiml si staříka, který vše pozoroval přikrčený u zdi starého domu. V mladíkově obličeji se zračil vztek a ukřivděnost z odmítnutí, kterého se mu dostalo, Sáhl do své náprsní kapsy a vytáhl váček s penězi a strčil je dívce násilím do kapsáře. Dívka se bránila, ale mladík jí chytil za zápěstí a se zlostným pohledem a pohrdavým tónem jí řekl, že když jej nechce, postará se o to, aby skončila v šatlavě jako zlodějka. Kdo uvěří jejím slovům o nevinně, když všichni vědí, že je chudá jak kostelní myš? Mládenec poté začal jak smyslů zbavený křičet, že jej ta špinavá zlodějka okradla. Stařík, který všemu přihlížel, na nic nečekal, vystoupil ze stínu, kde se skrýval a vydal se za mladíkem.

Když mladík zjistil, že stařík byl všeho svědkem, krve by se v něm nedořezal. Celý zrudnul a začal zmateně koktat, věděl však, že stařík všechno viděl a zapírání nemá smysl. Mezitím se k místu seběhl dav lidí a všichni čekali, co se bude dít. Starý pán přiměl mladíka poníženě přiznat pravdu, čímž si mládenec vysloužil opovržení a posměch davu. Mládenci nakonec nezbylo nic jiného než poníženě vzít svůj měšec s penězi a s ostudou odejít pryč. Dívka byla staříkovi vděčná za pomoc a se slzami v očích mu děkovala, věděla, že bez jeho pomoci by byla v koncích. Stařík dojatý dívčinou vděčností, nabídl jí, že pokud bude chtít, může mu vypomáhat v obchodě a trochu si tak přilepšit. Po rozloučení se starý pán vrátil do svého krámku. Dívka se s nadšením vydala k domu, ušla jen pár kroků, když se všechno kolem nás opět rozmazalo, věděly jsme, že se tok času vrátil do přítomnosti.

Dívka byla natolik šťastná, že jsme jí pomohly, že se naštěstí ani nevyptávala na to, co se vlastně přesně stalo ani co je ta zvláštní věcička, která si hraje s plynutím času.  Dívku jsme tedy doprovodily domů, popřály jí štěstí a pomocí rozplývavé skříně se vrátily nazpět do Bradavic. Když jsme se objevily ve Vašem kabinetu, do mé přeměny zpět zbývalo posledních pět minut. Obraceč času jsme Vám položily na stolek, Neznámá trvala na tom, ať do eseje napíšu, že jsme prohledali celou školu a pak obraceč našli pod Vaší postelí, kam jste si ho prý zašantročil sám. Obávám se, že takový závěrečný úkol by ale neprošel, takže jsem napsala náš skutečný příběh.

Ruby É. Day