Zadání domácího úkolu

Dobrý den a kvalitní kávu přeji.

 

Máte na výběr ze dvou možností.

1) Ke každému kontinentu (počítáme jich osm) najděte místo, které jsme nenavštívili, a které je podle vás rovněž zajímavé. Možná i zajímavější, než mnou vybraná.

2) Vyberte si obecně jedno místo na světě, které podle vás stojí za návštěvu, a rozepište se o něm.

 

Délka zpracování min. 9 palců, pokud přiložíte (vlastnoručně nakreslíte) kvalitní obrazovou dokumentaci, stačí palců 7.

 

Přeji hodně štěstí při vypracování eseje. Hlavně, ať vás to baví.

 

 

Vypracování

Beteramis Athenodoros

Kouzelnický zeměpis (1.A)

Závěrečná esej

 

Dobrý den, madam, vybrala jsem si druhé zadání. Napíšu vám o místu zvaném La Noria.

A když mě to má bavit, zvolila jsem formu dopisu, který jsem sepsala pro kamaráda z koleje, Nebelbracha Mechachu, t.č. obyvatele mrazáku.

 

 

Ahoj Nebí,

píšu zase obvyklé novinky, snad tě zastihnou a v chladu mrazáku trochu potěší... =)

 

Je už vlastně začátek prázdnin, ale povedlo se nám přemluvit naši úžasnou profesorku Kouzelnického zeměpisu, madam Kešu, abychom podnikli společně s celou třídou ještě poslední koncorokový výlet. Nakonec, každá správná třída má na konci června vyrazit někam na třídní výlet, no ne?

 

Na tenhle jsme se všichni moc těšili, Jižní Amerika je země plná magie a madam Keše se povedlo sehnat unikátní přenášedlo na místo zvané La Noria. Znáš ho? Já o něm už párkrát slyšela, ani nevím kde. Každopádně věděla jsem o něm jen to, že je to opuštěné místo kdesi v Chile, v poušti Atacama. Ale to, co jsme nakonec viděli, bych nečekala ani v nejdivočejších snech!

Přemístili jsme se časně ráno, to na tom všem bylo trochu nepříjemné – znáš to, já a ranní vstávání - ale celý den rozhodně stál za to. První dobrou věcí bylo, že jsme nepřistáli v dunách písku až po kolena (jak jsem se dost obávala, přeci jen, poušť je poušť). Ale jak se ukázalo, Atacama je sice suchá, ale hlavně kamenitá poušť, dost kopcovitá a skalnatá. Jasně, je tam i dost hrubého písku, ale jinak tam jsou spíš skály a skalky, kameny a štěrkovité kamínky... prakticky žádné rostliny, určitě žádné stromy. A taky jedna vesnice. La Noria.

Přistáli jsme poměrně daleko od ní. Madam Keša nám vysvětlila, že je to kvůli místní magii – kdybychom se pokusili přenést blíže, nejspíš by nám to zmátlo přenášedlo a to by nás vyhodilo někde jinde, těžko říct kde. Asi nejspíš v poušti, pár desítek kilometrů od vesnice. Takhle byla vesnice na dohled, ale stáli jsme v „bezpečné zóně“.

Pomalu jsme se vydali k prvním domkům, snažili jsme se moc nešoupat nohama, abychom kolem sebe nevířili moc prachu. Po chvíli jsme dorazili až k vyježděné cestě, o které jsem netušila, že je před námi, dokud jsme na ní nestáli. Představ si to! U nás ji vidíš na dálku podle trávy, která někde roste a pak někde evidentně ne, ale tady, v poušti, se nemáš čeho chytit. Cesta to byla překvapivě široká, zbavená kamenů a vedla přímo do vesnice. Madam Keša nám vysvětlila, že městečko vzniklo ve 20. letech 19. století kvůli těžbě ledku, proto je ta silnice tak velká – odjížděly odsud opravdu velké povozy, které táhly ledek do větších měst. V 70. letech 19. století sem byla položena železniční trať a potom už všechno podzemní bohatství odjíždělo po kolejích. Cesty ale zůstaly. Navíc po nich dodnes jezdí občasní návštěvníci od mudlů, pro které to je nyní jediný bezpečný způsob, jak se do Norie dostat. Trať se už samozřejmě aspoň 70 let nepoužívá, koleje jsou zrezlé a zpola zasypané, navíc všude jinde mimo cestu je hromada děr od těžby, kudy žádný člověk jít určitě nechce.

Nejdřív jsem nevěděla, o čem madam mluví, jaké díry od těžby? Sama jsem čekala, že někde za vesnicí uvidím nějaký pořádný lom, něco jako když se u nás těží vápenec - ale to tu vůbec nebylo. Pak jsem si teprve všimla malých kopečků, které byly všude za cestou až k vzdáleným kopcům. Vypadalo to jak kupky od velkého (dobře, hodně velkého) krtka. Byla to ústí štol! Valila jsem oči. Madam nás ujistila, že dnes jsou už sice z poloviny zafoukané pískem, štěrkem a prachem, ale přitom jsou pořád hrozně hluboké – pro člověka rozhodně smrtelně hluboké.

Ze strany, ze které jsme se k městečku blížili, vypadala La Noria jako skutečné město duchů: kráčeli jsme k obvodové zdi s bránou, za ní byly vidět zděné domky se střechami, uprostřed „hlavní třídy“ pár stožárů... Okna sice byla prázdná nebo zatlučená, ale ve své podstatě bych čekala, že uvidím nějakého snědého domorodce vycházet ze dveří.

Když jsme ale vstoupili dovnitř za obvodovou zeď, viděli jsme, že je to jen iluze. Vzaději v ulici byly domky hodně rozpadlé, řadě z nich chyběla střecha, zeď nebo byly tvořeny rovnou jen samotnými základy a vše ostatní, co bývalo domkem, leželo na zemi. Madam nám vysvětlila, že se není čemu divit – město bylo definitivně opuštěno před 60 lety, ale už od druhé světové války, kdy mudlové vymysleli, jak vyrábět ledek synteticky, to tu hodně upadalo. Na druhou stranu v dobách největší slávy, na konci 19. století, tu žilo 3000 obyvatel, takže je jasné, že tu byla spousta opuštěných domů už i v době, kdy tu ještě někdo žil.

Trochu nám vrtalo hlavou, kam místní odešli. Podle madam pravděpodobně prostě odjeli po železnici zpět do nějakého jiného, většího města. Calla mi ale pošeptala, že už o tomhle místě slyšela – a že tu řádí temná magie (ne černá, ale temná!) a že tu lidi hrozně umírali, hlavně děti, proto se nakonec jejich rodiče horníci rozhodli odstěhovat.

Brala jsem to dost s rezervou, znáš Callu a její nadšení pro záhady. Když jsme ale prošli městečkem, vzadu ležel obrovský hřbitov. Vážně, byl snad větší než samotná vesnice. Obehnaný zdí, za kterou se tyčily lesy a lesy křížů. Madam nás varovala, abychom nechodili dovnitř. Když jsme se ptali proč, dozvěděli jsme se, že jednak je tam sousta hrobů otevřených a snadno bychom tak do nějakého spadli a zlomili si nohu, jednak je to místo prokleté, a to magií, se kterou madam nechce nic mít. Calla na mě vrhala pohledy typu já-ti-to-říkala a mně z toho místa začal běhat mráz po zádech. Jakoby se tam nějak setmělo, ač slunce samozřejmě nezakryl ani mráček...

Naštěstí jsme v blízkosti hřbitova dlouho neprodlévali a vydali jsme se zpět do městečka, k západní straně, kde byl asi nejvelkolepější výhled na „krtčí nory“ horníků, na kopce v pozadí a na nezměrnou pustinu pouště. Madam nám vysvětlovala, že v okolí hřbitova dokonce i mudlové zaznamenali podivné úkazy a „jevy“. Trochu jsem se děsila, co že se to tam zjevuje, ale nakonec jsem pochopila, že mudlům hlavně vadí, že jim tam „cosi“ ruší jejich techniku. Silná magická pole ale mudlovské technologie ruší, to je jasné, hlavně jejich „signál“ - ale může je to odrovnat klidně celkově. Potom se ale ujala slova Calla a začala vykládat cosi o mumii, která tam byla nalezena a která, ač evidentně šlo o ostatky lidské bytosti, neměla s tvarem těla člověka mnoho společného, takže mudlové dlouho nevěřili, že se vůbec mohlo o člověka jednat. Myslela jsem si, že přehání, ale víš co? Madam Keša to potvrdila a řekla, že „to holt temná magie s dětmi dělá“. Chápeš to?? Doteď z toho mám husí kůži.

No, pak jsme se naštěstí už pomalu vydali městem zpět, abychom se dostali na protilehlý kopeček, ze kterého jsme se mohli přemístit zpět do školy - což byla asi nejlepší zpráva dne.

Respektive ano, líbilo se mi tam, jsem hrozně ráda, že jsem to tam navštívila a věřím, že to za to stojí – ale že jsme se vrátili pár hodin po poledni bylo skvělé, být tam do soumraku, asi bych musela po návratu navštívit ošetřovnu.

 

No a budu končit, něco dalšího ti napíšu zase někdy příště.

Pá

Bete

 

P.S. Madam, moc bych vám chtěla poděkovat za pěkný školní rok, bavil mě a moc doufám, že se vám budu moci příští rok zase zapsat do dalšího ročníku. Mějte hezké prázdniny!