Zadání domácího úkolu

Vaše téma pro esej bude trochu temné, ale o to nosnější a zábavnější.

PODSVĚTÍ

Ráda bych se dozvěděla, jak bylo podsvětí členěno, kdo jej obýval, jak probíhala cesta zemřelé duše podsvětím, atd. Jestli to pojmete formou příběhu či naučného textu, to nechám čistě na vás.

Stanovená délka je 9 palců. Bude-li esej obsahovat přílohy, můžete si text mírně zkrátit.

Bavte se! 

Vypracování

Byl jednou jeden člověk, který se jmenoval Okvadius. Tenhle týpek jednoho dne zemřel a co se nestalo. Najednou stál před temnými branami, ověnčenými různými hlavami démonů a jiných potvor. Kolem brány stály i dva stromy, ale ty stromy byly dočista mrtvé, černé a odporně páchly. Okvadius se chtěl otočit a utéct z toho hrozného místa, ale zjistil, že za nim je NIC. Mohl a nemohl tam stoupnout ani sáhnout, prostě nebylo cesty nikam. „Neměl...“ Hned po prvním slovu se div neudusil. Vyplivl si do dlaně minci a pro jistotu si jazykem zkontroloval ústa, zda tam nemá ještě něco dalšího. Překvapeně onu minci převracel v prstech. Nikdy podobnou ještě neviděl, ale moc dobře věděl, jak s ní naložit - najde první trh a koupí si pořádnou zbroj a ten nejlepší meč! Pak se zamračil. Nebyl si jist, jestli by někde v těhle končinách dokázal najít trh, vypadalo to tam tak strašidelně... Uvědomil si, že poslední na co si vzpomíná byla nepěkná rána rohem někam do oblasti žeber. Rukou ono místo nahmatal a zjistil, že tam má díru. Přestal si být tak docela jistý, že to přežil. Doposud se domníval, že byl díky nějakému bohu přemístěn na lepší místo a stačí se pustit do dalších dobrodružství. „Neměl jsem se pouštět do toho souboje s Minotaurem...“ zamumlal si pro sebe rozčileně a začalo mu pomalu docházet, že je v místě, které asi není úplně pro živé. „Nebyl bych teď byl v téhle... Díře!“ Poslední slovo zakřičel na zavřenou bránu a ta se k jeho úžasu, nebo možná úděsu, otevřela. Uhodl jsem tajné heslo? pomyslel si zmateně a udělal dva tři opatrné kroky vpřed. 

„Jen pojď dál, už tu na tebe čekáme,“ ozvalo se ze všech stran jedním hlasem a Okvadius si musel zacpat uši. Nezbývalo mu nic jiného, než jít vpřed a tak vykročil jistějším krokem. Jen co byl za branou, křídla sebou mocně práskla a zmizela. „U Diových vousů!“ zlekl se a nadskočil. „Jestli se budeš pořád takhle lekat, trefí tě šlak dřív, než dojdeš k vedoucímu,“ zahlaholil hlas, který jej uvítal. Okvadius se rozhlédl. Rozhodně nebyl žádný strašpytel. Napjal děravou hruď a vyprsil se, aby dokázal, že on rozhodně není žádná řecká bábovka! „Přestaň se tu naparovat a koukej pokračovat v chůzi. Nemám tu na starosti jen tebe!“ Ten hlas začal Okvadiovi už teď lézt pěkně na nervy. 

Před ním byla dlouhá klikatá cesta. Všude okolo bylo temno a tma. Tu a tam mrkaly žluté, bílé ale i červené oči, které jej bedlivě pozorovaly. Okvadius zapomněl, že se mu v souboji rozbil sandál a tak na cestě dost škobrtal. Doufal, že se nepřerazí, nerad by totiž skončil v některé z těch smradlavých tůní nevábné barvy, které místy lemovaly onu cestu. Byl si jist, že zahlédl odporného obrovského chlupatého pavouka, když procházel kolem dalšího zčernalého stromu, který jako mnohé další stály někde mezi tůněmi a zřejmě měly ukazovat cestu. Cosi jej píchlo do zadku a Okvadius vyskočil a vykvikl. Hned si chytil rukama půlky a začal si je masírovat. Také se při tom otočil, aby viděl, co to nepříjemné bodnutí způsobilo.

Za ním stálo hrbaté malé stvoření, které ze všeho nejvíc připomínalo asi dvouleté dítě avšak s obličejem, rukama a nohama dospělého, na hlavě malé zatočené beraní růžky a mezi nimi přesně tři vlasy, držící rezaté kovové vidle s nabroušenými třemi hroty. „Říkal jsem ti, že na tebe nemám čas celý den,“ zamumlalo stvoření. „To, že jsem tvůj průvodce neznamená, že se budeme kochat nádhernou krajinou.“ Máchl prackou do temna s mrkajícíma očima všeho druhu. Jestli tohle má být krajina a ještě ke všemu nádherná, tak jsem kentaur! pomyslel si Okvadius. Neuvědomil si ironii, která přímo čišela ze sdělení, kterého se mu dostalo. Znovu vykročil, a přidal do kroku, aby byl jeho průvodce spokojen. Chtěl se ale dozvědět více a tak si neodpustil otázky, na které měl cestou čas se ptát. Nezapomněl dávat pozor na svůj sandál a sledování cesty, kterou určovala nepatrná záře kamínků, jimiž byla vysypána a všechny kontrolující oči schované v temnotě kolem.

„Kdo vlastně jsi?“ začal s dotazy ve snaze neznít příliš zvědavě, spíš znuděně a jako by řeč nestála. Mužíček za ním pohrozil vidlemi a Okvadius přidal do kroku, jak jen mu to sandál dovoloval. „Jak jsem řekl, jsem průvodce.“
„A kudy mě to vlastně provázíš? Víš, v Thébách jsme měli také průvodce. Nosil velký natažený kus látky na tyči, která ho chránila před slunečními paprsky a horkem a zároveň také ukazoval návštěvníkům z cizího města, kudy mají jít. A taky si za to nechával zaplatit.“ Vzápětí litoval, že vyslovil onu informaci o placení. Co když ten mužík bude chtít zaplatit jeho zlatou mincí? Kde by si pak koupil novou zbroj a lepší meč?

„Ha ha ha,“ zachechtal se chraplavě průvodce. „Vy lidi máte opravdu divné způsoby. Ale tady tě nic takovýho nečeká! Až se potkáš s nejvyšším, přidělí ti práci. Zapomněli ti před vstupem dát leták s pokyny, co? To tu máme pořád. Harpyje si z nich dělají vlaštovky a já abych pak všechno oddřel!“ Odplivl si na zem a z plivance to na zemi řádně zasyčelo. „Budu si na ně muset stěžovat zase vedoucímu směny. Takže, abych to dal dopořádku. Jsi mrtvej. Prostě si umřel. A teď si tady, tvoje duše je tady. Tělo si nechal nahoře ať si s ním smrtelníci dělají, co uznají za vhodné.“ Okvadius se zarazil. „Jak... Jak mrtvý?“ zeptal se hloupě, byť něco takového tušil. „Copak já vim, jak si umřel? To si musíš pamatovat ty. Vlastně jestli to nevíš, měl bys mít někde zastrčený papyr, tvou průvodní listinu pro šéfa. Nehledej to, není to pro tebe podstatné. Teď.“ konstatoval trpaslík, když Okvadius začal hledat, kde najde nějaký svitek.„Dostal ses do podsvětí, a musíš k našemu velkému šéfovi, to víš, Hádes chce mít pořádek ve všem. A proto se nemůžeme takhle courat!“ Postrčil bojovníka vidlemi, který se před nimi snažil uskočit, ale místo toho zakopl o rozbitý sandál, při pokusu udržet balanc se nakonec rozplácl jak široký, tak dlouhý přes cestu. Nohou padl do páchnoucí tůně. Průvodce zakoulel očima. Takové nemehlo jsem tu snad ještě neměl... Počkal ž se Okvadius zvedne a pobídl ho k další cestě. Ten si zas uvědomil, že noha v sandálu mu podivně lepká  a že mu tůně sežrala  snad všechny chlupy na lýtku. A ke všemu teď byl onen nesnesitelný puch ještě víc cítit, protože si jej nesl sebou. Průvodce už nechtěl ztrácet čas žvaněním a tak jen nerudně popostrkoval Okvadia, když náhodou zpomalil, nebo se chtěl ptát na něco dalšího. 

Cesta se začala rozestupovat. Místo stromů se začaly objevovat temně šedé balvany. Průvodce jej dovedl až na slizké molo, na němž bylo mnoho odporně vypadajících černých chaluch. U mola se houpala malá loďka. „Jsme tady, přestaň si dělat legraci,“ zvolal průvodce a Okvadius nechápal, na koho mluví. Ozvalo se sípavé zachechtání a na molu se zjevil vysoký asi muž - to si myslel Okvadius. „Zdravím, jsem Cháron a budu se s tebou plavit,“ zasípal směrem k bojovníkovi a podával mu ruku. Okvadius mírně rozklepaně zvedl svou avšak Cháron tou svou rychle ucukl. „Uplavala!“ Znovu se sípavě zachechtal. Průvodce zakoulel očima. Okvadius nechápavě zíral. Vyhublý Cháron se zamračil, že jeho vtipu opět nikdo neporozuměl, nasadil pracovní výraz ve tváři a roztáhl odporná blanitá křídla. „Vypadá jako smrtka...“ zašeptal Okvadius směrem k průvodci. Ten se zašklebil. „Počkej až uvidíš nejvyššího, jestli se s nim potkáš. No nic, užij si cestu, já musim za dalším nešťastníkem dřív, než ho harpyje uklovají,“ mávl rukou průvodce a zmizel. Okvadius vytřeštil oči a nezmohl se na slovo.

„Nuže, duše člověčí. Máš čím zaplatit?“ vybafl na něj Cháron tentokrát nebylo po šprýmech v jeho hlasu ani památky. „C...Cože?“ zakoktal bojovník a nechápavě zíral do vyzáblé části obličeje Chárona, kterou neskrývala hluboká kápě. Má vskutku dlouhý nos! uvědomil si Okvadius. „Minci, měl si mít sebou minci. Jestli ji nemáš, tak se neprojedeme. Takže koukej hledat, už sem se dlouho nesvezl,“ prohlásil Cháron. Bojovník začal usilovně hledat. Ani za živa u sebe neměl nikdy žádné peníze, nebo minimum, aby jej někdo neokradl - většinou vše propil a projedl. Nahmatal zlatou minci, kterou se málem zadusil. Že by myslel tuhle? zeptal se sám sebe v duchu. „Ano, samozřejmě, že jsem myslel tu zlatou minci, kterou každý, kdo sem vejde a dostane ji, málem spolkne. Dokonce jsem tu měl jednoho Athénského bojovníka, který se tou mincí zadusil hned u vrat,“ zabručel převozník. „Copak se duše může zadusit?“ udiveně se zeptal Okvadius. „Jistěže může. Jenže pak se už k vedoucímu nedostane, to dá rozum. Já mám zakázáno převážet, když maj duše prázdný kapsy,“ vysvětlil Cháron. „Tak mi ji dej a nastup si konečně.“ Natáhl vyzáblou ruku s dlouhými bělostnými prsty. Okvadius se zdráhal mu minci dát, nakonec mu ji musel převozník vzít. Uschoval si ji do váčku u opasku a rukou vybídl muže, aby nastoupila do malé bárky. „Hlavně nespadni do vody. Tam bych ti byl prd platnej.“ Cháron vskočil do loďky a ta se ani nepohnula. Popadl dlouhou tyč a začal jí odstrkovat loďku po vodě pryč. Okvadius mlčel a díval se okolo sebe. Vody se neodvážil dotknout. Uviděl v ní rozmazané obličeje a rozhodně nechtěl mít ani jeden takový na své ruce. Cesta trvala poměrně dlouho a bojovník už začal zívat znaven nudnou plavbou. Cháron byl ale nadšen. Usmíval se a rozhlížel se, sem tam ukazoval Okvadiovi zajímavosti kolem a jaká se k nim váže historie. Když zmínil hradby rozpadlého hradu podruhé, bojovník se probral. „O těch hradbách si mi už říkal, copak jsou tu dvoje stejné?“ zeptal se znuděně. „Ale kdepak, jedeme druhé kolo. Říkal jsem ti, že jsem dlouho nebyl na lodi, nechci riskovat, že mi Průvodce přivede další zástupy neplatičů a já se na tahle krásná místa podívám zase až za bůhví jak dlouho.“ Okvadius zakoulel očima a složil hlavu do dlaní. Kdy tenhle den skončí? 

Po druhé projížďce jej Cháron svezl ještě poslední kolo a pak konečně přistáli na druhé straně řeky Styx. Okvadia málem trefil šlak, když zjistil, že na molo, ze kterého vyjížděli z druhé strany vidí, a že rozhodně není daleko. Avšak poděkoval Cháronovi za svezení, odpověď na otázku, kam má jít dál, už ale nedostal. Cháron si začal pískat nějakou písničku a pomalu se s bárkou odstrkoval na své stanoviště. Okvadius si všiml dřevěné tabulky, z níž vyčetl, podle šipky, kudy by měl nejspíš pokračovat a tak se tudy vydal. Objevil se na jakési louce, jejíž tráva byla černá a každý list, jak kdyby měl na sobě napsaný text. Muž se k jednomu takovému sklonil a pokusil se přečíst, co na něm je. Text byl tak ponurý a smutný, že se rozhodl, uvidí-li toto místo ještě někdy, nazve jej sám pro sebe Nešťastná louka. Neměl tušení, že se nachází na Poli smutku a louka už své jméno má. 

Na konci oné louky narazil na bytelný a vysoký plot. V šeru si přečetl nápis na vrátkách, která by udržela uvnitř i rozzuřeného Minotaura: „VEDOUCÍ“ stálo na tabulce ve starořečtině. Ach tak, to musí být ten, o kterém mluvili pánové, pomyslel si. Zaklepal na ně a vyčkával. Doufal, že jej zde už nic dalšího nepřekvapí. „Vstupte!“ vyzval jej přísný hlas a dveře cvakly a umožnily Okvadiovi vejít. Stanul před obrovským stolem, byl dlouhý na obou stranách tak, že nedohlédl jeho konce. Všude byly listiny, brky a mnohé další. „Hezký den přeji,“ vymáčkl ze sebe Okvadius, i když si byl zcela jist, že něco takového se tady v Podsvětí určitě nepřeje. Muž za dlouhým stolem zdvihl zrak od lejster a posunul si okuláry na nose, aby si mohl příchozího řádně prohlédnout. Okvadiovi se zdálo, jako kdyby ten muž za stolem na něco čekal a tak nesměle dodal: „Tak jsem tady.“ A pousmál se. 

„Co se křeníš? Copak jsi nedostal leták od harpyjí? To nevíš s kym mluvíš, že si tu ze mě děláš šprťouchlata? Okamžitě mi předlož vstupní listinu!“ Bylo to jasné, tohle musel být ten velký šéf. Nejen, že vypadal snad ještě hůř než Cháron, ale byl řádně nepříjemný. Okvadius by raději přetrpěl dalších deset okruhů po Styxu, než by se měl znovu setkat s tímto vedoucím. Začal hledat nějaký svitek, o kterém neměl tušení, že jej u sebe vůbec má. Nahmatal cosi u opasku kalhot. Rozvinul svitek a chtěl si přečíst, co v něm stojí, avšak Vedoucí mu jej už vytrhl z ruky a mumlal si pro sebe cosi o hlupácích, které mu sem ze světa smrtelníků posílají. Zaznamenal si údaje do ohromné knihy, na jejímž hřbetu stálo „Svazek 915 247“ (samozřejmě římskými číslicemi) a svitek uschoval na jednu z hromad na stole. „Vítej, Okvadie, v říši mrtvých. Protože jsi byl průměrným smrtelníkem, jenž v životě nedosáhl ničehož, co by se dalo brát v potaz a tvůj prospěch, budeš přidělen do sekce Asfodelských luk. Tam budeš vykonávat práci přebírání semínek, aby naše louka krásně kvetla.“ Okvadius nechápal a začal koktat: „Jak.. Jaktože ničeho sem nedosáhl? Co můj boj s Minotaurem?“ Vedoucí zdvihl oči od lejster a jen jeho povyskočené obočí dávalo najevo, že není zvyklý, aby někdo protestoval. „Boj s Minotaurem? A proč myslíš, že jsi teď tady? Jestli chceš, můžeš si skočit do Tartarosu, myslíš-li si, že za své činy zasluhuješ spíš trest a věčné zatracení. Nabízím ti Asfodelské louky s lukrativním zaměstnáním.“ Okvadius chtěl už už něco namítnout, ale Vedoucí zdvihl ruku, aby jej zastavil. „Na Elysium nemáš ani nehtem u malíčku. Ber, nebo nech být. Necháš-li být, tvoje místo bude v Tartarosu. Takže? Tvé rozhodnutí? Trest nebo semínka?“ zaznělo to až posměšně. Okvidius tušil, že ať si vybere, jak vybere, obojí bude trest. „Takže jak jsem řekl. Asfodelské louky. Tady máš jmenovku a nezapomeň se hlásit u vedoucího směny.“ Okvidius pípl na pozdrav a nechal se odvést dvěma mužíky, kteří byli velmi podobní jeho Průvodci od brány. Když se naposledy ohlédl, spatřil Vedoucího jmenovku na košili. Stálo tam „HÁDES“.