Zadání domácího úkolu
Vítejte u zadání ročníkové eseje z předmětu Péče o kouzelné tvory. Úspěšné složení eseje je podmínkou pro ukončení prvního a postup do druhého ročníku. Ročníková esej se skládá ze dvou částí, vypracovat musíte každou z nich.
1. Prostorový model vybraného tvora
Někdy je užitečné mít po ruce model určitého tvora. Ať pro výukové účely, ať jako morální pomoc zraněnému zvířeti. Vyberte si jednoho z tvorů, o kterých jsme se letos učili, a jakoukoli technikou vytvořte jeho model. Můžete použít modelovací hmoty, plyšové drátky, papír, lepidlo, vlnu, cokoliv, co uznáte za vhodné. Ve vypracování musí být 1 snímek materiálu na výrobu, alespoň 2 snímky z postupu výroby, alespoň 1 snímek výsledného modelu.
2. Jak jsem pečoval/a o…
Z letos probíraných tvorů si vyberte dva, kterým se budete během druhého pololetí v rámci samostudia věnovat. Pokud jste chovatelé, můžete si vybrat jednoho vlastního mazlíčka bez ohledu na druh a jednoho dalšího kouzelného tvora. O své volbě mě, prosím, včas informujte (ideálně během 5. výukového termínu) v mém kabinetě, abych mohla vyřídit patřičné formality a byl vám přiřazen jedinec vámi zvoleného druhu. Zbytek už bude čistě na vás a na tom, co jste se v hodinách naučili a co z magizoologa ve vás dřímá.
Výstupem z vaší pečovatelské praxe bude text o tom, jak se vám vedlo, co jste se naučili, čím vás daný tvor překvapil, s čím jste měli problém a jak jste ho vyřešili atd. Forma je zcela na vás, zda půjde o souhrn poznatků, deníkové zápisky, příběh nebo něco jiného. Pro ilustraci můžete přiložit až 2 vámi nakreslené/namalované obrázky.
Vaše ročníková esej by neměla být kratší než 10 palců. Poctivě vyrobený model tvora s veškerou fotodokumentací vydá za 4 palce textu. Vlastnoruční obrázek ilustrativního charakteru v druhé části eseje vydá za 1 palec, maximálně můžete přiložit 2 obrázky.
Přeji mnoho sil, tvořivé inspirace a pečovatelských radostí!
Vypracování
Dobrý den,
níže můžete najít moji esej.
S pozdravem,
Noah Limbani
- - - - - - - - -
Prostorový model
Rozhodla jsem se pro spojení první a druhé části dohromady. Dala jsem se proto na tvorbu kluběnky.
Na začátku všeho byla hromada vlny, nůžky a vidlička. A těžký úkol přede mnou!
Musím říct, že výběr barvy mi dal překvapivě zabrat. Nakonec jsem se ale rozhodla pro modrou a dala se do práce. Nejprve bylo potřeba vlnu omotat kolem vidličky, tolikrát, kolikrát se tam jen vešla. Pak přišel na řadu další kousek vlny, který se měl provléknout "zuby" vidličky a namotanou vlnu přichytit.
Následovalo to nejtěžší. Dostat vlnu z vidličky a předtím, než se všechna rozpadne, to pořádně přidaným kouskem vlny zavázat. Tady mi chvíli trvalo, než jsem přišla jak na to, musela jsem proto proces párkrát opakovat. Nakonec se ale zadařilo a já měla krásnou kuličku!
A teď byla na řadě ta nejzábavnější část. Vzít nůžky a vlnu po stranách rozstřihnout. Tak měly vzniknout jednotlivé chloupky kluběnky.
A kluběnka byla hotová! Vypadala ale velmi osamoceně, nezaváhala jsem proto a vytvořila jí partičku kamarádu. Přišly tak na řadu i další barvy, dokonce jsem jednou zkusila experimentovat s propojením dvou barev. A rodinka kluběnek byla hotova! (obr 1, obr 2)
Jak jsem pečovala o kluběnku
Celé to začalo mým vyzvednutím kluběnky. Přišla jsem si připravená. Měla jsem načtené knihy, zápisky z hodiny, dokonce jsem se podívala na jakýsi pochybný dukument o kluběnkách. O tom jsem ale zašala pochybovat v moment, kdy se ukázalo, že všechny jejich kluběnky byly jen posprejované kousky alobalu.
I tak jsem vyzbrojena různým hmyzem v krabičce kluběnku vyzvedla. Dostala jsem krásnou narůžovělou, se jménem Alfons. Okamžitě jsme si padli do oka! Alfons s radostí pojídal mé brouky, já ho zase naopak ráda hladila po jeho hebkém kožíšku. Oba jsme proto byli spokojení.
Naše spokojené soužití takto trvalo zhruba týden, než jsem narazila na fatální chybu v mém studiu. Neuvědomila jsem si totiž, jak dlouhý jazýček kluběnky doopravdy může být. Už mu totiž nestačil přísun broučků z mé krabičky, byl rozdováděný a uhlazený, že toužil po akci. Nebo aspoň tak jsem si to vyložila.
Začal totiž lovit svou potravu sám. Když jsem nechala pootevřené okno, už byl jazyk venku a snažil se chytat mouchy. Ráno mě probouzel jazyk v uchu. Když jsem někam šla, musela jsem dávat pozor, jestli mu omylem nešlápnu na všudy přítomný jazyk. Můj oběd vždy po kouscích někam záhadně mizel. Bylo to proto jasné. Musela jsem s tím něco dělat!
Napadl mě proto způsob, jak by se na něj dalo vyzrát. Nakoupila jsem hromadu sladkých mušek v polevě, uzavřela je do sáčku a do místnosti, kam se nemohl nikdy dostat. A pak, vždycky, když byl zaměstnaný hraním si s hrabákem nebo pojídáním slizu po mé žábě, schovala vytáhla jsem pár mušek a poskládala je na skříň. Alfons si tak rychle zvykl, že na skříni mušky jsou, zároveň si ale myslel, že je chytá sám, než aby mu byly servírovány.
Díky tomu přestal zbloudile hledat co kde sežrat a v nenápadné chvíle se uchyloval ke skříni. Mé problémy tak byly vyřešeny a my jsme se mohli vrátit k pohodovému mazlení a hraní si. Jeden z velkých přínosů vidím, že jsem se konečně naučila házet na koš!
Jak jsem pečovala o hrabáka
Hrabáka Alexandra jsem si vyzvedávala pár dní po kluběnce. O pár dní se totiž prodloužily přípravy pro jeho pelíšek, tedy překopávání celé zahrady. Ještě všechny šperky jsem radši poslala domů k rodičům a byla konečně připravena přivítat dalšího člena do rodiny. Nejvíce jsem se bála, že spolu s Alfonsem nebudou vycházet, o péči jako takovou jsem se moc nebála, jelikož spolu s Alfonsem jsme do té doby zvládli vyřešit všechno.
Konečně to přišlo a malá, hnědá hromádka se ukázala. Alexandr byl zpočátku velmi nervózní, ze začátku jsem ho několik dní vůbec neviděla vylézt ze své skrýše. Dávala jsem mu pouze jídlo a vodu ke vchodu a doufala, že tam ještě je.
Nijak jsem ho ale nechtěla uspěchat, bylo mi jasné, že takové stěhování je náročné. Navíc jsem měla plné ruce práce s jistým pátravým jazýčkem.
Musím říct, že jsem byla v šoku, když Alexandr po pár dnech vylezl z úkrytu. Myslela jsem si, že tam spí a skrývá se před pozorností, věděla jsem, že téměř nic nesnědl. Když ale vylezl, vypadal tak dvojnásobný než když jsem jej dostala. Bylo mi to v ten moment jasné. Vůbec se v úkrytu netrápil v depresích. Podařilo se mu najít malou skulinku v plátěné ohradě kolem vykopaného doupěte a skrz zem se musel dostat někam k sousedům a ukrást jim cennosti.
Dostala jsem to ale potížisty! Nastalo proto období velkého smlouvání, kdy jsem musela získat cennosti zpět a vrátit je sousedům dřív, než se po nich začnou shánět. Trvalo mi to sice pár dní, kdy jsem ho uplácela vlastními drobnosti a využívala i Alfonse, abych hrabáka dostala na svou stranu. Nakonec se ale povedlo a z kapsy povypadaly prsteny, náhrdelníky, náušnice, příbory a pozlacené skleničky. Rychle, než to zase stihl čmajznout, tak jsem je donesla k sousedům a dlouze se omlouvala.
Naštěstí to pochopili a mě zbývalo jediné. Vlézt do jeho úkrytu a zjistit kudy se probojoval. Vzala jsem proto baterku do jedné ruky, hůlku do druhé a po dlouhém hledání se mi podařilo najít doopravdy malou skulinku v hradbě. Hůlkou jsem to proto zacelila a divila se, jak se mu to podařilo najít tak rychle.
Tím momentem už byly všechny největší pohromy za mnou. Jednou za čas ještě někde našel nějakou tu minci a ač jsem nepřišla na to, kde je bere, aspoň toho už nebylo tolik.
Celý zbytek našeho soužití s tvory už byl poměrně poklidný. Alfons si rychle zvykl na Alexanda, spoustu času jsme trávili společným ňuchňáním.
Po čase jsem pro Alexandra i vymyslela hru, kde měl na zahradě překážkovou dráhu, která měla všude poschovávané svrčky jako motivaci pro splnění. Alfons si do toho chytal mouchy, takže jsme měli krásně strávené odpoledne.
Dny ale rychle míjely, přeměnily se v týdny a najednou byl konec školního roku. Loučení to bylo bolestivé, ale nakonec jsme to zvládli. Alfons s Alexandrem mi ale budou už navždy chybět. Slíbila jsem jim proto, že je budu chodit navštěvovat kdykoliv to půjde. Uvidíme, jestli si mě budou pamatovat.
