Zadání domácího úkolu

Zadání závěrečné eseje zní: Z deníku pečovatele.

Pro starší a odvážnější z vás je tu možnost vyzkoušet si v rámci eseje péči o malé kouzelníky v praxi a potom sepsat, jak se vám dařilo - jakým výzvám jste čelili a jakým způsobem jste je vyřešili (můžete porovnat pracnost a úspěšnost řešení kouzelnických a mudlovských).

Nebo můžete vyzpovídat kouzelníky ve vašem okolí a z jejich výpovědí sestavit, jak by takový deník pečovatele o malého kouzelníka (či kouzelnici) mohl vypadat.

U čistě písemných vypracování je doporučený rozsah min. 9 palců, pokud zadání pojmete víc tvořivě (např. ho doplníte o obrázkovou dokumentaci), může být samotný text vypracování kratší.

Vypracování

Péče o malé kouzelníky v praxi

Jak to tak bývá, člověk stárne a se stářím přichází rozum... Tedy v tomto případě s postupujícím věkem přichází spíše malá čarodítka. Tak nějak se stalo, že se jich v mém okolí v poslední době objevilo hned několik. A zatímco některá jsou čarodítka, která člověk vidí jenom sporadicky, jiná čarodítka se mu do života zapletou více. A tak se stalo, že i já jsem na chvilku dostala do péče svěřené malé čarodítko.

Až tohle čarodítko bude mluvit, bude mi říkat teto. Dokonce jsem pro něj opravdová teta a on je můj synovec. A jako správná teta jsem chtěla pomoci jeho mamince, takže když přišlo na procházku, ve které mělo být ani ne čtyřměsíční čarodítko v kočárku a za chvilku mělo usnout jako andílek, nabídla jsem se, že se ujmu role tlačitele kočárku.

Tedy, nejenom role tlačitele kočárku, ale dokonce, že s ním na tu procházku vyrazím úplně sama. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že kočárek očaruju, ať ho nemusím tlačit, ale nakonec jsem si řekla, že to zkusím pomudlovsku, abych viděla, proč u toho kočárkování někteří tak funí.

Na svůj experiment jsem merlinužel neměla příliš možnost se soustředit, takže vám ani nedokážu říct, jak dopadl. Důvod je ten, že jenom co jsme vyrazili, synoveček spustil árii a nebyl příliš k utišení. V kočárku jsem dokonce našla dudlík (rodiče čarodítka asi také rádi experimentují s mudlovskými tentononci) a tak jsem mu ho zkusila dát. A představte si, že ho začal opravdu dudlat a byl najednou potichu. Nicméně pocit vítězství vydržel přesně dvě vteřiny, než mu dudlík z pusy vypadl. A tak jsem zastavila a dala mu ho zpátky, aby ho za dvě vteřiny opět vyplivl. Po chvilce se z toho stala taková naše hra, kterou jsem zopakovala asi ještě čtyřicetkrát. Viděla jsem ale, že má dudlík rád, protože vždycky, když mu znovu přistál v puse, přivřel slastně oči. No nevím, já takový fanoušek plastu na cucání nejsem, ale každému to své...

Když křik pokračoval dále skrze naše sousedství, začala jsem přemýšlet, jestli své uspávací pokusy nevzdám. Pak jsem ale zahlédla, že se drobečkovi začínají klížit oči. Prolétlo mi hlavou, jestli mu trošičku nepomoct slabým uspávacím kouzlem, ale řekla jsem si, že ještě chvilku počkám a uvidím, co bude.

Netrvalo dlouho a to malé čarodítko opravdu usnulo! Pocit vítězství, který mě zalil byl opravdu silný. Došla jsem do parku, kde jsem vítězoslavně zaparkovala kočárek, sedla si na lavičku a vytáhla Denního věštce. Nicméně jsem si nestihla doprohlédnout, natož pak přečíst ani titulky na titulní straně a ten malý piškvorek se v kočárku začal znovu hýbat a kňučet.

Dala jsem tedy Denního věštce zpátky do kočárku a vydala se na další pochod. Po chvilce jsem zjistila, že se malému docela zamlouvá, když to s ním v kočárku hází a houpe. Já vám tedy nevím - mně by se asi v něčem takovém moc dobře neusínalo, ale v tuto chvíli jsem už byla ochotná zkusit ledasco. Naštěstí byla v parku alej se stromy a kořeny, které prorůstaly až na povrch. Vydala jsem se tedy na kočárkovou rally. Trvalo to dalších deset až patnáct minut než čarodítko znovu usnulo. A tentokrát to vypadalo, že usnulo docela tvrdě. 

Zahájila jsem tedy další pokus s lavičkou. A představte si, že tentokrát jsem stihla prolétnout celého Denního věštce a do několika článků se dokonce i začíst! Čarodítko spinkalo skoro hodinu. Od maminky jsem věděla, že o moc více než hodinu spíše nevydrží, a tak jsem se po hodině vydala pomalu zpátky domů.

Po cestě zpět se chvilku probudil, trochu si pokňoural, ale za chvilku znovu usnul. Řekla jsem si tedy, že s ním zkusím obejít ještě jeden blok. Merlinužel jsem ale nezvolila strategickou trasu. Když jsem byla v půlce ulice, přiběhl k plotu velký pes, který spustil štěkot. Nejenom, že jsem se lekla já, ale samozřejmě mi vzbudil to malé škvrně! A jak miluju pejsky, tak tohohle jsem v tu chvíli proklínala až do pátého kolene. 

No nic, vypadalo to, že spánek se už znovu nestane, a tak jsem vyrazila definitivně domů. Tam jsem předala probuzené, ale vyspinkané a poměrně dobře naladěné miminko a pomyslela jsem si, že starat se o čarodítko dnem i nocí, není opravdu žádná legrace. Zároveň jsem ale na sebe byla pyšná, že mu se mnou bylo docela hezky.

Jean Molliacová