Zadání domácího úkolu

Během celého školního roku jsme prošli Ministerstvo kouzel pěkně odbor po odboru, patro po patře.
A já bych teď chtěla, abyste vyžili jak nově nabyté znalosti, tak svoji fantazii, a abyste vytvořili příběh.

Hlavním hrdinou onoho příběhu budete vy. Představte si sami sebe za několik let. Úspěšně jste složili zkoušky OVCE a jste dospělým kouzelníkem, který už má svou kariéru. Pracujete na Ministerstvu kouzel. Kde?

Jako bystrozor? Recepční? Pracovník odboru záhad? Samotný ministr kouzel? To už nechávám na vás. Také je na vás, zda místo na Ministerstvu získali i nějací vaši spolužáci a kamarádi z Hogwarts, jestli jste úspěšní nebo naopak packalové… do těchto kulis prostě zasaďte nějaký příběh, jehož minimální délka bude deset palců, maximum záleží na vás.

Kdo by měl s dodržením minimální délky problém nebo komu by se prostě „chtělo“ (Ach, jak jsem naivní), může připojit i ilustraci.

Vypracování

Dobrý den, tak tady to je:

 

 

Dnešek se vleče takovým způsobem, že jsem to dlouho nezažila. Do oken nám ještě k tomu pustili bílé cosi pod mrakem, Elis z Magické údržby říkala něco o tom, že to má posilovat soustředěnost na práci. Hm, nepovedlo se. Ono totiž když člověk žádnou práci nemá, tak se mu na ni soustředí špatně. Asi je škoda, že nejsem cvok do famfrpálu – mnozí kolegové by mi mé dnešní poflakování jistě záviděli, když se odpoledne bude konat ten slavný zápas. Tolik volného času na přemýšlení, kdo má jaké koště, který tým zvolí jakou taktiku, jaká skandovat hesla… Mně osobně bohatě stačí, že na chodbách není poslední dva týdny slyšet pomalu nic jiného. Tahat si to ještě do kanclu, to tak.

Jediné štěstí je, že si Kirk vzal na celý týden volno. Jeho babička přesazuje mandragory, tak jí jel pomoci. To je stejně ta nejdebilnější výmluva, co jsem kdy slyšela. A že jsem jich už slyšela kvanta. Ale aspoň mě v pondělí nebude zavalovat neúnavným vyprávěním o svých nejnovějších dobrodružstvích, když jsou tak tajná. Měla bych si užívat to ticho! Ticho je na našem patře samozřejmě relativní pojem, když vám ve vedlejší kanceláři sídlí Útvar pro nápravu nevydařených kouzel. Člověk by neřekl, co všechno někteří jedinci dokážou zpackat. Tuhle jsem neodolala a zalétla se tam podívat, když jsem zaslechla Heduši, jak vzdychá, že nechápe, jak se dotyčnému povedlo zkazit lumos. Představovala jsem si ledacos, ale –

„Ninuš?“ ozve se klepání na dveře. Napadne mě předstírat, že tu nejsem, ale tón Pitrysova hlasu tu myšlenku zažene.

„No?“ zavolám a Pitrys Monty vstoupí do dveří. Jeho oči už se mě ani nesnaží najít, jde přímo k mému pracovnímu stolu u okna. Vida, mraky se krapet rozpustily, světlo ale zůstává mdlé a nicneříkající. Pitrys rozprostře dlouhý pergamen a ukáže prstem na řádek evidentně psaný ve velkém spěchu. Připluji blíž a čtu nahlas.

„… zřejmě nedopatřením seslal zatím neidentifikované dotykové množící kouzlo na mudlovský automobil Opel Corsa červené barvy. Do příchodu zásahové jednotky se na místě namnožilo cca 1500 kusů, z nichž některé přepadly do místní řeky a zahradily proud, což způsobilo její vylití z břehů a zaplavení okolních…“ zalapám po dechu. No to si děláš…

„Jel tam Igor s Alicí, množící kouzlo zastavili, ale nevím, jak jsou na tom s mudlama.“

„Pitrysi, tohle ale nepatří k nám. Jak chceš asi vysvětlit zatracených 1500 aut v řece?! Stovka by se ještě možná dala, konvoj náklaďáků, hromadná nehoda, dobrý, dobrý. Ale ‚vylití z břehů a zaplavení okolních domů a ulic‘?“ čtu dál a sleduju, jak Pitrys tiskne své úzké rty a hluboce se nadechuje nosem.

„Vím, co mi řekneš,“ spustí.

„No jistě, že to víš. Jdi s tím na výmaz,“ přeruším ho. Tohle je situace, ve které si úplně nemůžeme dovolit ztrácet čas. A je to jasný případ pro Ústřednu pro výmaz paměti. Kolik tam ve středu dopoledne mohlo být lidí? Desítky? Je to pro Merlinovy vousy Mnichovo Hradiště, jestli tam žije víc jak 5 tisíc lidí, tak si pořídím tělo.

„Nino, čti dál,“ Pitrys ukáže prstem na místo, kde jsem skončila, a já neochotně pokračuji.

„Do příchodu zásahové, jo, to už jsem četla… tady… způsobilo její vylití z břehů a zaplavení okolních domů a ulic, kde zrovna v tu dobu probíhal středověký festival na oslavu útěku královny Kunhuty, jehož se účastnilo odhadem pět set účastníků. Přítomna byla samozřejmě i regionální mudlovská média.“

Zpráva pokračuje dál, ale já už ji nedokážu předčítat. Jako by mi kamsi zmizel hlas. V hlavě mi zní jediné: to je průser jak jelito. Dosud nejzávažnější případ, který jsem za dobu svého působení v Komisi pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv řešila, bylo hromadné seslání kouzla mdloby na tebe na mudly v baru při zásahu bystrozorů. Tam jsem si nakonec vystačila s únikem plynu. Tohle je přešlap naprosto jiných rozměrů.

Svým způsobem jsem asi i ráda, že tu Kirk není. Jeho schopnosti vymýšlet výmluvy se blíží bodu mrazu, což ostatně potvrdil i teď s těmi mandragorami. Zbytečně by panikařil a nepomohl by s ničím. Tohle zvládnu sama. Pitrysova kreativnost také nikdy nedosahovala žádných závratných výšin, ale ten se aspoň netváří, že na to má kvalifikaci. Asistentovi stačí, aby měl ruce a rychlé nohy.

„Vytoč mi Igora,“ řeknu rychle a sleduji, jak Pitrys loví mobil po kapsách. To byl stejně skvělý lobbing s těmi mobily, nechápu, proč se tomu na jedničce tak bránili. To jsou ty jejich strachy z ohrožení tradičních hodnot kouzelnictva… jojo, teď nám tyhle mudlovské hrozby zachraňují zadele před odhalením.

Pitrys vytočí číslo z kontaktů a zmáčkne tlačítko hlasitého odposlechu. Tůt. Tůt. Tůt. Tůt.

„Igor,“ zakřičí hlas z druhé strany. Ne, ještě pořád se nenaučili, že do toho nemusí hulákat jako hovada.

„Nina,“ řeknu klidným hlasem, nejen abych mu ukázala, jak se mobil používá, ale taky abych mu dala najevo, že je to pod kontrolou. Situace je náročná pro všechny zúčastněné, ale pro pracovníky v terénu to platí dvojnásob. „Tak jak jste na tom – chci čísla.“

Z mobilu se linou zvuky, které napovídají, že na druhé straně probíhá chaos. Křik, hasičské sirény, pláč a šplouchání vody. Možná měl Igor přeci jen dobrý důvod do sluchátka křičet. „Máme zajištěnou skupinu asi padesáti osob, který vyložině koukaly na to, jak ty auta skákaj ze vzduchu. Ale nedá se zajistit zbytek, celý město, to prostě nejde. Všichni viděj ty stovky aut, vodu všude tady, to prostě neuděláš jinak. Nejde to, nejde to.“

„Tu padesátku nepouštějte, tam bude potřeba výmaz, i kdyby nevim co bylo potřeba–“

„Už se na tom dělá, Koppnerová s týmem jsou na místě, to se zvládne. Ale nemáme šanci pochytat ty, co to viděli, až jak to teďkonc prostě je. Mohli bejt i na druhym břehu. Ta řeka se vylila do ulic, brodíme se po kolena ve vodě.“

„Jo, já vím. Prý tam byli i mudlovští novináři.“

„Dopr****, cože?! To mi nikdo neřek.“

„Tak to dělej ale,“ počkám, až to Igor sám zavěsí. Začínám pociťovat rostoucí paniku. Proč nežijeme v době před sto lety? Co sto let, stačilo by dvacet. Internet je zlo.

Pitrys má světlé chvilky a tohle je jedna z nich. Sám se chopí mobilu a začne googlit o sto šest. Po chvíli zbrklého kmitání prsty úlevně zavrtí hlavou. Aspoň že tak. Není času nazbyt, pouštím se do práce. Je zvláštní vědět, že na mé schopnosti důmyslně lhát dost možná závisí osud celého kouzelnictva.

 

Nina Yozhinski