Zadání soutěže

Máte jedinečnou možnost stát u zrodu vlastního státu! Postupujte dle instrukcí, vše si pečlivě zaznamenávejte a nechte náhodu a štěstí, aby rozhodly!

Nezapomeňte mít po ruce generátor náhodných čísel nebo kostku!

Většina generátorů je v angličtině, názvy můžete i nemusíte překládat.

 

I. Každý správný stát má jméno: (1 sr)

Klikněte na odkaz a vygenerujte si číslo 1-5. Následně na stránce klikněte na Name/Type a k odpovídajícímu vygenerovanému číslu přiřaďte název. Ten zapište do vypracování.

 

II. Každý správný stát má vlajku: (1 sr)

Klikněte na odkaz a na stránce si buď vlajku vymodelujte podle vašich představ nebo klikněte na Generate Random Flag. Do vypracování nezapomeňte obrázek vlaky přiložit a připsat, zda jste modelovali nebo generovali.

 

III. Každý správný stát má svou politickou ideologii: (2 sr)

Klikněte na odkaz. První vygenerovaná ideologie, co se vám po načtení stránky obnoví, je ta, která před X [vygenerujte si zde číslo od 1-100 a doplňte] lety ve státě byla. Klikem na hrací kostku si vygenerujte tu ideologii, která ve státě nyní je. Vše do vypracování zapište.

 

IV. Každý správný stát má nějakou nejvýraznější, nejmocnější či vedoucí stranu, která se jmenuje: (1 sr)

Vygenerujte si číslo 1-2, pokud:

• vám padne 1, má váš stát jednu stranu u moci, která se jmenuje:
  • Klikněte na odkaz a dále na Name a Party!!, výsledek přiložte k vypracování.
• vám padne 2, má váš stát dvě strany u moci, které se jmenují:
  • Klikněte na odkaz, dále na vlaječku a následně na Create a znovu tak, aby se vám v menu Names ukazovaly právě dvě politické strany (respektive jejich jména).

 

V. Každý správný stát tvoří národ: (0,5 sr)

Vygenerujte si číslo 1-5, které značí, kolik národů ve vašem státě žije. Následně klikněte na odkaz a vygenerujte si tolik jmen národů, kolik máte.

 

VI. Každý správný stát má své hlavní město: (2 sr)

Klikněte na odkaz, kde si vygenerujete popis tohoto města. Následně se klikem zde přesuňte na generátor, který dá vašemu městu název. V Quantity zvolte 1 a klepněte na Rerun. Nezapomeňte vše přiložit k vypracování.

 

VII. Každý správný stát má svého hlavního představitele: (1 sr)

Klikněte na odkaz, gender ponechte na random, nevymezujte ani age range a klepněte na Generate.  Vše, co vám v tabulce vyjede, přepište do vypracování.

 

VIII. Každý správný stát udržuje nějaké vztahy se svými sousedy: (0,5 sr)

Vygenerujte si číslo 1-5, kde:

1) napjaté

2) diplomatické

3) nepřátelské

4) přátelské

5) ošemetné

 

IX. Každý správný stát se na veřejnosti nějak prezentuje: (0,5 sr)

Vygenerujte si číslo 1-10, kde:

1) charitativně

2) militantně

3) usiluje o světový mír

4) uzavřeně

5) až příliš otevřeně

6) zkouší, co si na své sousedy může dovolit

7) utopisticky

8) tajemně

9) je mu všechno jedno

10) motá se do úplně do všeho, i do toho, po čem mu nic není

 

X. Uvnitř každého správného státu působí nějaká organizace, které není možné se zbavit: (0,5 sr)

Vygenerujte si číslo 1-10, kde:

1) tajná policie

2) rasistické hnutí

3) hnutí za zelenější svět

4) náboženská sekta

5) teroristická organizace

6) mafie

7) naštvané dělnické odbory

8) furry komunita

9) spolek přátel filatelie

10) něčí kult osobnosti

 

Pochopitelně můžete sepsat i povídku či doplňující text - máte základní informace o vašem státě, ale jak je teď poskládáte dohromady? Dává v něm vůbec něco smysl? Stala se snad ve státě nějaká kauza nebo veselá/tragická příhoda, o které by měl člověk vědět?  Působí vygenerovaná organizace ve státě problémy? Jak se reprezentuje hlavní představitel státu? Jak stát funguje na základě vygenerované politické ideologie? Apod.

Vypracování

Dobrý den,

 

jsem opravdu moc ráda, že se i povedlo si na tuhle soutěž najít čas, protože je opravdu super. Líbila se mi, už když jsem si četla zadání a dala si ji na pomyslný seznam soutěží, které chci stihnout, ale její vypracování mě bavilo mnohem víc, než jsem čekala.  Moc vám za tuto zábavu děkuji.

 

Zde je mé vypracování:

 

I. Každý správný stát má jméno:

Anturein

 

II. Každý správný stát má vlajku:

 

Vlajku jsem vymodelovala, ty generované se mi zdály až moc přeplácané. Antureinští věří, že v jednoduchosti je krása.

 

III. Každý správný stát má svou politickou ideologii: Před 12 lety převládala v zemi kacířská globalistika. Prošli jsme ale vývojem a dnes zde panuje liberální stalinismus.

 

IV. Každý správný stát má nějakou nejvýraznější, nejmocnější či vedoucí stranu, která se jmenuje: Strana moderní prohibice

 

V. Každý správný stát tvoří národ:

Atlashath

 

VIII. Každý správný stát udržuje nějaké vztahy se svými sousedy:

3) nepřátelské

 

IX. Každý správný stát se na veřejnosti nějak prezentuje:

7) utopisticky

 

X. Uvnitř každého správného státu působí nějaká organizace, které není možné se zbavit:

1) tajná policie

 

 

 

Výměnný pobyt Antureinu

 

Do Antureinu jsem přijela hodně nadšená a zvědavá a pochopitelně také nervózní. Ale to víte, byla jsem studentka vysoké školy, která se v rámci výměnných studijních programů dostala do zahraničí. Cítila bych nadšení a strach, ať by cílovou zemí byl jakýkoliv stát na této planetě. Ovšem Anturein jako takový mě vlastně neděsil. Když jsem se bavila s lidmi o tom, že tam pojedu studovat, dost často se mě ptali, jestli jako musím, nebo jestli nemám obavy, že budu zrovna v téhle zemi. Bylo jedno, jestli to byli spolužáci a kamarádi nebo rodina, všichni se na mě dívali divně, když jsem se jen bezstarostně usmála a zavrtěla hlavou.

Věděla jsem, že velkou část dne mi bude zaplňovat studium a práce s laboratoři. Jedu tam přece studovat mikrobiologii a není to žádný předpotopní a zaostalý stát, mají dobrou úroveň výzkumu a já se zde mohu opravdu hodně naučit. O Antureinu jako takovém jsem měla jen takové ty základní vědomosti ještě z hodin zeměpisu, takže jsem věděla, kdy leží, jak zhruba velký, jestli je to hornatá či spíše rovinatá země a věděla jsem, které velké řeky tudy protékají. Věděla jsem, že se hlavní město jmenuje Myrch a vybavila si jména pár dalších velkých měst a pamatovala jsem si, že se tam docela hojně jezdilo a dovolenou, když jsem byla malá. My jsme tam nikdy nebyli, ale člověk prostě věděl, že tam cestovky nabízí hodně zájezdů. Nebyla jsem nikdy ani na Mallorce a přesto vím, že je to turisty vyhledávané místo. Potom ale moc převzala nějaká jiná politická strana a země se docela izolovala. Ne, že by uzavřeli hranice a přestali cizincům dovolovat vstup do země, nic tak divokého, jen přestali tolik podporovat turistický ruch a lidé si začali hledat pro dovolenou destinace, kde je čekala bohatší nabídka. Ale jak jsem říkala, já se rozhodla studovat mikrobiologii, politika a tyhle věci šly hodně mimo mě, nikdy jsem se o ně nezajímala ani okrajově, i když jsem měla hodně kamarádů, kteří se mě snažili přesvědčit, že se o takové věci zajímat musím a snažit se ve mně zájem probudit. Bylo mi proto jasné, že v tomhle směru mám jen hodně málo informací. Ale abych neodbíhala od tématu, o Antureinu jsem toho nevěděla moc a schválně jsem se snažila nezjišťovat si předem o moc víc informací, než kolik budu pro cestu potřebovat. Chtěla jsem se totiž o této zemi učit z první ruky, až budu tam. Přišlo mi to tak mnohem dobrodružnější a určitě tak zažije hodně věcí, které pak budu moci vyprávět jako velmi veselé historky.

Můj příjezd se obešel bez jakýchkoliv komplikací. Jen co jsem vystoupila z letadla na letišti J. V. Stalina, čekal tam na mě člověk s cedulkou s mým jménem, aby mi pomohl se zavazadly a odvezl mě do komplexu Stalinovy univerzity. Tam už se mě ujal můj studijní vedoucí, vyřídili jsme nějaké to papírování, já i zavazadla uložila na pokoji v kolejním kampusu a seznámila jsem se se svým rozvrhem, dozvěděla se, kde najdu přednáškové sály, kde jsou laboratoře, kde se mohu najíst a tak podobně. Zkrátka nic překvapivého ani mimořádného a všichni na mě byli velmi milí a laskaví. Je tedy pravda, že pro mě bylo trochu překvapením, jak moc věcí se zde jmenuje po Stalinovi, nebo kolik má zde tento dávno mrtvý muž soch, bust a památníků.

Když jsem měla o pár dní později večer čas a klid, našla jsem si na internetu pár článků o Antureinu a dočetla jsem se, že to vlastně smysl dává. Ještě před 12 lety se zde zastávala myšlenka kacířské globalizace a země hojně podporovala obchod, takže se tudy přepravovalo zboží s jednoho konce světa na druhý a vláda se hodně aktivně stavěla proti náboženských dogmatům. Pokud jste nebyli z nějaké silně katolické země, obvykle to pro vás problém nebyl. Pak se ale k moci dostala SMP, tedy Strana moderní prohibice, která se domnívala, že stalinismus byl naprosto geniální nápad, jenom to tehdy v Sovětském svazu vzali za špatný konec. Atlashathé se to rozhodli pojmout poněkud liberálněji a tedy i moderněji. Jejich heslem se stalo „Nenechme se opít rohlíkem!“ a po zákazu pití alkoholu následovala i postupná kolektivizace zemědělství a přechod na plánované hospodářství. Tak se budovaly sochy a památníky J. V. Stalina a omezovala mezinárodní doprava, ne že by se úplně rušila, ale docházelo ke snižování kapacit letišť, skladišť v železničních i silničních překladištích, zavádění a zvyšování všemožných poplatků a země ztrácela pro mezinárodní dopravu svou dřívější atraktivitu.

Na pokoji jsem nebydlela sama, měla jsem tam spolubydlící, kterou byla velmi milá dívka asi mého věku, které studovala rostlinnou výrobu. Jmenovala se Mineeva a velmi aktivně se ujala role jakési mé patronky a průvodkyně. Stalinova univerzita je hodně velká a funguje jako takové malé město ve městě, protože byla vybudovaná asi před deseti lety takříkajíc na zelené louce. Všechno zde doslova září novotou a velkou výhodou je, že zde je všechno po ruce. To znamená, že jsou tu jedna vedle druhé budovy jednotlivých fakult, je tu obrovská budova s přednáškovými sály, jen o pár kroků dál najdete knihovnu, laboratoře a výzkumná střediska, je tu menza i malé obchody se vším, co by student mohl potřebovat, od kancelářských potřeb po laboratorní plášť. Člověk zde celé týdny nemusí mít důvod k tomu, aby komplex univerzity opustil a pro mě to byla docela příjemná změna, protože jsem byla zvyklá, že naší škole patří několik budov různě rozházených po městě a člověk se občas docela nacestoval MHD, když potřeboval stihnout tři přednášky, návštěvu knihovna a dejme tomu ještě něco na studijním oddělení. Tady bylo všechno u sebe, ale zase mi o to déle trvalo, než jsem se v tom zorientovala a přiznám se, že bez Mineevy bych asi mnohokrát zabloudila. Ale to bylo jen o zvyku a ano, mátlo mě, že se 70 % věcí jmenuje po Stalinovi a zbylých 30 % na něj odkazuje alespoň nepřímo. Ale jak říkám, nakonec si na to člověk zvykne.

Během několika týdnů jsem zjistila, že Mineevina společnost má ještě jednu hodně velkou výhodu. Byla jsem s ní totiž chráněná před případnými útoky, tedy ne, že by mě někdy někdo fyzicky napadl, ale slovně se to stávalo docela často, pokud jsem někde byla sama. Atlashathé totiž nemají moc rádi cizince, dřív to prý nebývalo tak výrazné, ale co je u moci SMP, hodně se nepřátelství vůči jiným zemím a jejím obyvatelům zvýšilo. Projevuje se to na všech úrovních, tedy Anturein se brání uzavírání jakýchkoliv dohod a smluv s jinými státy a vždy opakuje, že se takovými věcmi nebude nechávat omezovat, takže po letech jsou jeho vztahy s jinými zeměmi vesměs na bodu na mrazu, pokud mezi nimi už nepanuje otevřené nepřátelství. Společnosti z jiných států to mají v Antureinu těžké, musí platit vyšší daně a podřizovat různým směrnicím a vyhláškám, které se tuzemských společností netýkají a ani život cizinců tu není medový. V posledním desetiletí odsud hodně cizinců odešlo a ti, kteří tu stále ještě setrvávají, to zkrátka nemají lehké a prý je tu drží hlavně přesvědčení, že se věci nakonec začnou zase zlepšovat.

Moje osobní a nepotvrzená teorie je, že to pramení z toho, že v této zemi žije jen jeden národ, Atlashath, takže jsou místní zkrátka zvyklí, že se mezi nimi nepohybují nějak odlišní lidé s jinými zvyky a tradicemi, a to podpořila vládní propaganda. Nemůžete zapnout televizi, aniž byste se nedozvěděli, že žijete v ráji. Zpravodajství, diskuzní pořady a talkshow, soutěže, seriály i filmy, to všechno je plné optimismu a nadšení a přímo z toho křičí „Anturein je dokonalá země klidu, míru, štěstí a blahobytu! Nikde na světě nejsou lidé ani z poloviny tak šťastní!“. Nevíte, co si po tím představit? Je to jednoduché, třeba večerní zprávy jsou plné skvělých zpráv z domova, kdy se dozvíte o různých dobrých věcech, které se dnes v Antureinu udály. Víte, kolik se narodilo dětí, jaké významné osobnosti mají narozeniny, kde se pracuje na novém obchvatu, díky kterému bude městečko ještě spokojenější, jakých úspěchů kdo kde dosáhl... Těm negativním zprávám, jako jsou autonehody, požáry, povodně a podobně se věnuje prostoru jen málo a všechno je bravurně pojato z té lepší stránky. Při nehodě zemřelo mnoho lidí a bylo to neštěstí, ale díky tomu se tento úsek silnice modernizuje, aby se nic podobného nemohlo opakovat a odborníci se domnívají, že do 3 let se podobně modernizuje 50 % komunikací, což před podobně hroznou nehodou zachrání stovky lidí ročně! Požár jsou důvodem, proč oslavovat hrdinství hasičů a záchranářů, povodně a jiné přírodní katastrofy nám ukazují, jak dobrá a odvážná srdce místní lidé mají a současně se tak může na místě spáleného a zbořeného postavit něco nového a lepšího. Když pak přijde na zpravodajství ze světa, tam najdete až na občasné drobné výjimky jenom špatné zprávy. Člověk velmi rychle dojde k závěru, že Antureen je prostě utopie, která se stala realitou a nikdo se zdravým rozumem by ji nechtěl opustit a žít v tom děsivém světě venku, kde padají letadla, mosty, vybuchují sopky, srážejí se vlaky a teroristé tam neustále vyhazují do vzduchu auta, domy i sami sebe a je vlastně zázrak, že se lidé v zahraničí ještě nevyvraždili navzájem.

Nicméně situace vůči cizincům není podle mě kritická, nepříjemné poznámky, schválnosti, nevraživé pohledy, vtípky... Není to nic hezkého a člověka to vede k tomu, aby se nesnažil na sebe příliš upozorňovat, ale pořád je tu hodně milých lidí, kteří si s vámi rádi zajdou na čaj, do kina nebo na koncert a normálně si s vámi povídají. Osobně mi přijde vlastně docela fajn, že díky té mediální masáži jsou místní docela pozitivně naladění. Nemají moc ve zvyku si stěžovat na všechno kolem a nejsou moc často nastavení tak, že je všechno špatně a na prd a nic nemá smysl. V tomhle ohledu pro mě byl Anturein docela příjemným překvapením, protože ruku na srdce u nás lidé moc rádi na všechno nadávají a stěžují si, jak je všechno na levačku. Trocha pozitivnějšího přístupu by jim neuškodila.

Pak na mě jednoho krásného dne u laboratoří čekali dva pánové, byli v civilu, ale prokázali se mi policejními odznaky a odvedli mě pryč. Netuším, kam mě odvezli, tu budovu jsem nepoznávala a nebyla na ní žádná cedule, nic, co by mi napovědělo. Oni se mnou nemluvili, mé otázky ignorovali a vlastně první člověk, který se mnou mluvil, byl vyšetřovatel. Ten se mi představil a choval se ke mně mile, ačkoliv mi odmítl říct, kde to jsem, proč a co se to vlastně děje.

Přinesl si s sebou tlustou složku, ze které mi pak předčítal různé úryvky z mých rozhovorů a ptal se mě, jestli je pravda, že jsem tohle a tamhleto řekla. Bylo to strašně divné, protože nevím, jak vy, ale já si třeba nepamatuju jestli jsem před třemi týdny v 17:35 řekla tuhle větu, nebo jsem to řekla jinak a většinou jsem si ani nepamatovala ty rozhovory jako takové. Většinou jsem proto všechno jen odkývala, i když občas jsem si něco vybavila a měla připomínku, že to, co vyšetřovatel četl, je vytržené z kontextu a podobně. To se na mě vždy povzbudivě usmál a požádal mě, ať mu to osvětlím a zatím, co jsem mluvila, si dělal mnoho a mnoho poznámek. Trvalo to nekonečné hodiny a já si nemohla dopřát ani sklenici vody, o přestávce ani nemluvě. Bylo naprosto k vzteku, že ten vyšetřovatel tam celou dobu seděl se mnou, celou dobu něco nahlas četl nebo si zapisoval, ale pořád se tvářil a mluvil svěží a ani trochu unavený. Jemu to zkrátka podle všeho v nejmenším nevadilo.

Na pokoj v kampusu jsem se dostala až za tmy a byla jsem tak vyčerpaná, že jsem uvítala, že Mineeva se mě na nic neptala, jen mi uvařila čaj a nechala mě, abych se po osrchování uložila ke spánku. Nejhorší mi na tom přišlo, že mi prostě nikdo neřekl, proč jsem musela strávit více než 6 hodin na takovém podivném výslechu. Bylo by jednoduše snazší vědět, proč se to děje. Moc mě neuklidnilo, že nikdo z mých známých se o tom nechce bavit. Bylo na nich zjevné, že je jim to velmi nepříjemné.

O několik dní později si pro mě přišli znovu. Tentokrát se mě vyšetřovatel vyptával na moji digitální komunikaci, na mé e-maily a na historii mého vyhledávání na internetu. Nebylo pochyb, že si někdo prošel všechno, co jsem uloženém počítači. Byla jsem naštvaná a taky trochu ponížená. Tohle je prostě nepřípustné hrabání se v něčím soukromí. Měla jsem trochu obavy, že se bude rýpat v privátních věcech, měla jsem na disku uložené fotky a videa, která jsme kdysi pořídili s mým tehdejším přítelem. Vesměs nešlo o nic nevhodného, ale pár peprnějších kousků by se tam našlo. K mé úlevě se o tom nezmínil ale slovem, ale došlo mi, že se na to ti lidé asi dívali. Pak mě polil studený pot, když jsem si uvědomila, že mám uložených i pár tažených filmů, seriálů a hromadu písniček. Vzato kolem a kolem to nemohlo být ani dvacet giga a rozhodně jsem to nikdy nikde nedistribuovala, ale stažené to vlastně bylo nelegálně a jsou státy, kde se tohle bere hodně vážně. Ani to nicméně nepřišlo na přetřes. Vyšetřovatele zajímalo, proč a jaké informace o Antureinu jsem si vyhledávala a fotky a videa, co jsem dělala tady ve státě. Proč jsem si vyfotila tuhle budovu? Proč z tohoto úhlu?

Proč jsem si natáčela tuhle ulici? Proč jsou na téhle fotce zachyceny tyto osoby? Proč? Proč? Proč? Fotila jsem budovy, které mi přišla zajímavé, natáčela jsem ulice, kterými jsem často chodíval, nebo mě nějak zaujaly. Když se na fotkách objevovali chodci a tak, tak proto, že ti lidé šli zrovna náhodou okolo. Mám raději momentky, na kterých je zachycen i střípek života města, než abych čekala na okamžik, kdy na fotografii nebude ani živáčka. Vyšetřovatel pokyvoval hlavou, zapisoval a tvářil se chápavě, ale pak vždycky přišel s další fotkou a všechny ty otázky kladl znovu. Bylo to extrémně vyčerpávající.

Až později jsem se dozvěděla, že ty výslechy měla na svědomí tajná policie, která si vede podrobné složky o všech cizincích v zemi, aby přesně věděli, s kým přijdou do kontaktu a o jaký druh kontaktu jde. V mém případě chtěli mít jistotu, že nesbírám informace o strategických bodech oblasti, nesnažím se ukrást na univerzitě žádná citlivá data a především, že mezi studenty neroznáším nějaké zkreslené informace o zahraničí a nepodkopávám tak politiku státu. Bylo to šílené. Nejvíc mě ale ranilo, když jsem pochopila, že Mineeva i můj studijní vedoucí jsou agenti tajné policie a informují ji o všem, co se mé osoby týká. To proto věděli tak přesně, o čem jsem kdy s kým mluvila, nebo měli přístup k mému počítači i telefonu, aniž bych si všimla, že by mi je někdy někdo odebral.

Utěšuje mě, že jsem nikdy nic špatného za lubem neměla. Nesnažila jsem se šířit žádné myšlenky nebo co, jen jsem se chtěla seznámit se zemí, která se dočasně stala mým domovem. Ale chci odsud co nejrychleji vypadnout. Chci se vrátit domů do světa, kde si nedělají složky se vším, co jste kdy kde komu řekli a neptají se vás, proč se na sochu vůdce nedíváte tak obdivně jako lidé okolo. Mám strach, že cesta domů nebude jednoduchá, a že bych se měla raději snažit vydržet tu do příštího léta, kdy má výměnný program končit. Raději jsem se o své touze odjet dřív nikomu nezmínila, ale když jsem na oko hledala šátek, který jsem si chtěla vzít ven, zjistila jsem, že můj pas zmizel. Bojím se o tom s někým mluvit a doufám, upřímně doufám, že až bude program končit, pas se zase kouzlem objeví a mně nebude v odjezdu nikdo bránit.

 

 

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár