Zadání domácího úkolu

Dnes vám zadám jen jedno slovo a je jen na vás jak se s tím poperete a zpracujete ho. To slovo je Nemoc.

Vypracování

1. úkol, Lékouzelnictví

Nemoc

Wetior Lucasin Cortex

Zdravím, jmenuji se Otto Paleček, jsem profesionální fotograf a už pár dní se zde nacházím. Nedobrovolně. Určitě to již pár týdnů bude, ale abych pravdu řekl, nemám v tom přehled. Vždy jsem rád trávil volný čas se svou rodinou, manželkou Dorotkou a pětiletou dcerkou Annou, který mi navíc zpříjemňovalo fotografování. Tato činnost mi kvůli současnému pobytu byla odepřena. Víte, je fascinující, když vám někdo slíbí dovolenou, odpočinek, možnost seberozvoje a vy pak každičkým dnem zjišťujete, že vám všichni lhali do očí. Máte pocit, že pomalu ale jistě toto všechno ztrácíte. Pobýváte v místnosti tři krát čtyři metry s orosenou půllitrovou sklenicí čisté vody, mající mdlou chuť. Nic speciálního. Zvedá se mi z ní žaludek. Usrknu si jen občas, anebo celý obsah sklenice vyleji do květináče s narůžovělou pelargónií na okenním parapetu. Pojmenoval jsem ji Sue. Sice hrozně páchne a každou chvíli mě nutí kýchat, ale alespoň v té místnosti nejsem úplně sám. Čistě hypoteticky. V jednom rohu místnosti stojí dřevěný stolek s lampičkou, u nějž však nikdy nesedím. Nad stolkem visí zvláštní zaprášená polička se starými knížkami. Ve svých osmnácti letech jsem přelouskal patnáct knížek během týdne. Nyní jsem zaneprázdněn a mé zalíbení v knížkách již záhadně pominulo. Stejně po většinu doby spím či trávím čas s okruhem přátel, se kterými si rozumím, jinak je to tu celkem ponuré. Šílené horko mě ještě více ubíjí, po většinu času jsem nervózní, mám střídavé nálady, dokonce i výhled z okna stojí za starou bačkoru. Tamhle v dálce vidím jen obyčejné stromy a louky, dlouhou řeku, tekoucí neznámo kam, a dokola poslouchám otravný zpěv ptáků.

Jednoho dne jsem se odhodlal vypít sklenici čiré tekutiny, nicneříkající mým chuťovým pohárkům. Sue už v sobě měla vody dost, při větší spotřebě by se jistě cítila mírně podnapile, a tak doušek vody čekal nyní na mě. Vtom mě silně píchlo u žaludku, jako by mi tam někdo vrazil kudlu, a bodavé křeče pokračovaly až k podbřišku. Opřel jsem se o dřevěný stolík v rohu místnosti. Jednou rukou jsem držel stůl, druhou si přidržoval dolní část hrudníku. Snažil jsem se zhluboka nadechnout. Bolesti byly tak silné, že jsem si plánoval zavolat pomoc. Očekávat se v té chvíli dalo leccos. Byl jsem však tak oslabený, že jsem ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. Sedl jsem si proto na židličku a doufal, že to alespoň částečně zastaví. Nezastavilo. Bolesti se stupňovaly. Tlak se snižoval. Dýchání se zhoršovalo. Chtěl jsem se zvednout a dobelhat se k posteli s domněním, že mi pomůže, když si lehnu. Neměl jsem žádnou sílu. Skrčený jsem udělal mírný krok, ten se však stal mým osudným. Ukrutné bolesti mou snahu přebily. Slítl jsem k zemi. Již nadobro.

‚‚Pane, Palečku!‘‘ ozval se známý ženský hlas, ‚‚slyšíte mě?‘‘ Náhle jsem procitl. Stála přede mnou zdravotní sestra. Byl jsem zprvu vyděšený a má hlava byla plná otázek. ‚‚Co se se mnou stalo? Kde je Dorotka s Aničkou? Potřebuji se jim omluvit za své činy a říct jim, že je miluji!‘‘ vydal jsem ze sebe chaoticky a starostlivě.

‚‚Nebojte, pane Palečku, budete v pořádku,‘‘ uklidňovala mě zdravotní sestra a přinesla mi půllitrovou sklenici vody ‚‚upadl jste do bezvědomí. Váš zdravotní stav a potíže s játry po silném požívání alkoholu a dehydrataci se neuvěřitelně a značně zlepšily. Štěstěna vám nejspíše zachránila život. Sice tu ještě několik dní budete, ale vedete si velmi dobře.‘‘

Po odchodu sestry jsem se pokusil vstát z postele. Měl jsem trochu strach, mé obavy byly však naprosto zbytečné. Opatrně jsem se protáhl. Byl jsem plný energie. Všechno mi najednou připadalo barevnější. Vykoukl jsem z okna a obdivoval krásy kopců, lesů a kostelíků v dálce a zpěv ptáčků. Hned jak se vrátím z psychiatrické léčebny, stane se fotografování znovu mým koníčkem. Nikdy bych nevěřil, že krajiny jsou tak impozantní. Vzpomněl jsem si také na mou Dorotku a Aničku. Chci se jim omluvit za své špatné činy. Bude to chtít ale určitě čas. Po chvilce snění o vizích se mi však naskytl hrozivý pohled na Sue. Byla celá suchá, zvadlá, naprosto bez života, ačkoli předtím byla prolitá až na spodek květináče. Po chvilce jsem si uvědomil, že právě Sue byla mým zachráncem. Jako jediná byla v pokoji při mém zhroucení. Sue mi ukázala, jaký je život opravdický dar. Měli bychom si ho vážit za jakýchkoli okolností. Minulost již nezměníme, a proto musíme jít dál a pracovat na sobě. Po příchodu domů z psychiatrické léčebny a po úspěšné léčbě jsem se vrátil ke své Dorotce a Aničce. Byl jsem vděčný za to, že jsem je mohl konečně obejmout a že mi daly druhou šanci. Bez nich bych to nezvládl. Za minulostí jsem udělal tlustou čáru, začal jsem se znovu duchaplně věnovat fotografování a alkohol, co byl dříve mým denním chlebem, jsem ze svého života definitivně odstranil.