Zadání domácího úkolu

Vypracování

Legenda o stromových lidech

Za dávných časů, kdy zemi halila zeleň pralesů a džunglí a kdy byli lidé svobodní tak, jak už dlouho nejsou, žil v lůně přírody indiánský kmen Eleua. Tvořil důmyslné stavby ve stromech, protože věřil, že stromy jsou jeho předky, žil v korunách stromů, protože Eleua znamená „křídlo“. Dlouho se kmeni dařilo, protože nikde v okolí nebyl žádný nepřítel, který by na jeho obydlí a lidi konal nájezdy a válečné výpravy.
Jednoho dne se kmenové šamance Amoxtli zdál zvláštní sen. Z jasné oblohy se snesl zářivý blesk, doprovázený mohutným hromem, země se otřásala a pukala, stromy i obydlí Eleuanů se bezmocně kácela k zemi. Tu se z nebes snesla bytost, ani ne člověk, ani ne pták, ani ne strom. Její obrysy se zdály nezřetelné a proměnlivé. A bytost k šamance promluvila:
„Já jsem Ohtli, Cesta. Brzy se v blízkosti tvého kmene objeví stejně náhle, jako klesá blesk z modrého nebe, skupina nepřátel. Budou chtít obětovat jednoho muže, aby si zajistili přízeň bohů války. To však nesmíte dopustit, protože on, Mahuizoh, je osobou s velkou mocí, vaší cestou k budoucnosti. Jeho oči vás propojí s matkou zemí – modré s nebesy a vodou, zelené s kořeny stromů. Až se ten muž objeví, podej mu svou šamanskou hůl.“
Amoxtli pak u ohně o svém snu vyprávěla. Od té doby každý z Eleuanů sledoval, jestli se v hloubi lesa nepohybuje nějaká skupina lidí, každý byl na stráži. Čím více času uplynulo, tím méně ostražití však Eleuané byli, až většina z kmene na ostražitost docela zapomněla.

Mladá dívka, Matlal, vyrazila jednoho dne, aby nasbírala lesní ovoce pro svou rodinu. A právě ona zaslechla šelest mezi stromy. Ukryla se a pozorovala, co se bude dít. Spatřila, jak džunglí kráčí početná skupina cizinců a vláčí s sebou svázaného mladého muže. Byl zbitý a špinavý. Na první pohled podivuhodné však na něm byly oči – jedno bylo blankytné jako čistá voda v potoce nebo jasná obloha, druhé bylo zelené jako smaragdové koruny stromů. Matlal si vzpomněla, že je Amoxtli, šamanka, před časem varovala, že tento muž nesmí padnout za oběť nepřátelským bohům války, protože on je budoucností kmene Eleua. Cizinci svázaného muže pohodili na zem, nechali u něj jednoho ze svých na stráži a jali se připravovat vše potřebné pro oběť bohům, než se vrhnou na kmen sídlící v této oblasti. Matlal sice nebyla dobrou bojovnicí, ale stejně jako jiné ženy a dívky v kmeni, uměla velmi dobře vrhat dřeva a kameny. A jedním vrženým kamenem v tichosti snadno omráčila stráž u zbitého mladíka. Pak rychle přiskočila, přeřezala mu nožíkem pouta na rukou i na nohou a pomohla mu postavit se. Nemluvili spolu, ale Matlal posunkem naznačila, aby se mladík vydal za ní, jak nejrychleji dokáže.  Za sebou slyšeli křik nepřátel, prozatím se jejich hlasy ale neblížili. Matlal s mladíkem doběhli k Eleuanům a dívka všem rychle vysvětlila, co se děje opodál v lese. Amoxtli si mladíka bedlivě prohlížela a pak se ho zeptala, jak se jmenuje. Mladík odvětil navzdory vyčerpání jasným hlasem. „Jsem Mahuizoh, ctěná šamanko kmene.“
Amoxtli pokývala zamyšleně hlavou a vzpomínala na svůj snový rozhovor s bytostí Ohtli, poté podala Mahuizohovi svou kouzelnou hůl kmenového šamana a pravila: „Ohtli, Cesta, žádá, abys našemu kmeni zajistil budoucnost.“
„Ale jak to mám, ženo, udělat?“ otázal se zmateně Mahuizoh. Při těch slovech sevřel dlaň kolem hole. A v tu chvíli se stalo něco nečekaného. Prastaré stromy, které kmen Eleua považoval za své dávné předky, se probudili k životu. V korunách stromů se objevily oči a ústa, z větví se staly nohy a paže. A zraky všech stromových bytostí se upřely na místo, kde s holí v ruce stál Mahuizoh.
„Co od nás žádáš?“ otázal se dunivým hlasem nejvyšší ze stromů. Mahuizoh se ještě pořád vzpamatovával z překvapení, ale dokázal odpovědět, neboť z dály zazníval bojový pokřik blížících se nepřátel. „Prosím, ochraňte tento kmen před těmi, kdož přicházejí, neboť ti touží pouze po krvi nepřátel a po vítězném boji.“
Po těchto slovech se mohutné stromy daly do pohybu. Některé utvořily neproniknutelnou hradbu kolem osady Eleuanů, jiné se postavily, připravené k boji. A když se nepřátelé přiblížili, zdálo se jim, jako by se prales pořád měnil, nepoznávali ani cestu kupředu, kterou ještě před chvílí spatřovali, nedokázali ani nalézt cestu, kudy před chvílí prošli. Stromové bytosti jim připravily osud horší než smrt. Zaváděly je stále hloub do hlubin lesů, tak hluboko, že ostupně nepřátelé ztratili jeden druhého, bloudili, nenacházeli a v osamění pak umírali, protože nedokázali nalézt ani nic k snědku.
Když nejstarší ze stromů oznámil Eleuanům, že nepřátelé už nejsou nikde v okolí, Mahuizoh jim poděkoval za záchranu životů. Vrátil hůl Amoxtli, ta to však odmítla a šamanství nad kmenem svěřila do mladíkových rukou. Ten se zavázal o blaho kmene i stromových bytostí pečovat. Aby na to ale nebyl sám, požádal Matlal, dívku, která mu zachránila život, zda by se stala jeho ženou. Ta souhlasila.

Zda dosud kmen Eleuanů existuje nebo ne, to nevíme, protože je samy stromy v pralese ochraňují. V různých dalších kmenech se ale doposud zpívá píseň o slavném vítězství Okřídlených nad zákeřnými nepřáteli, o tom, že stromoví lidé nad bezpečím těchto lidí bdí ve dne i v noci a že není radno prales pokoušet, neboť by nás snadno mohl dovést k záhubě.

***
Přeji radostně a odočinkově strávené prázdniny, madam! :)