Zadání domácího úkolu

Napište mi povídku, ve které se bude vyskytovat nějaká forma telepatie. (3 palce minimálně)

Vypracování

Dobrý den přeji!

 

SLIB VĚRNOSTI

Londýn, 14. ledna 1900

Ethel Wrightová schovala deník v kožených deskách pod polštář přesně ve chvíli, kdy do dveří jejího skromného pokoje vstoupila paní Berkeleyová.

„Ethel, dorazily šaty z prádelny. A brzy přijde pan Rogers se zásobami na příští týden. Půjdeš nám pomoci?“

Jednalo se o upravenou dámu s přísným výrazem a strohými pohyby. O věku takto důstojné ženy se mluvit nesluší, ale její děti byly již dávno dospělé. Ethel se u ní nechala zaměstnat přibližně před dvěma lety, kdy tragicky zahynuli její rodiče a ona byla nucena nastoupit do služby, aby mohla mladším sourozencům posílat alespoň trochu peněz. Paní Berkeleyová ji, navzdory svému nepřístupnému vzezření, ochotně zaměstnala. Dokonce Ethel nabídla ji ubytování v jejich majestátním venkovském sídle a poskytla jí finanční zálohu, za kterou si Ethel koupila zástěru a něco dobrého pro Betty a Tima.

I přes to všechno se Ethel bála, co by její paní řekla tomu, kdyby zjistila, že Ethel ukrývá desítky, možná stovky dopisů od jejího synovce, včetně několika fotografií a dárku, který jí dal před odchodem do války.

Ethel se spěšně ujistila, že je deník s poklady v bezpečí, a následovala svou nadřízenou do haly.

 

Londýn, 8. srpna 1899

V té době se s kapitánem Josephem Everardem Ainsworthem znala Ethel několik měsíců. Poprvé se potkali, když se mladý pán dostavil pozdravit svou tetičku poté, co se vrátil z cest po Evropě. Hned si padli do oka – Josephova vojenská uniforma ostře kontrastovala s jeho vlídnýma očima a lehkým úsměvem, kterým se tolik lišil od své tetičky, Florence Berkeleyové.

Bylo mezi nimi něco... nepopsatelného. Neuchopitelného, tajemného, svůdně vzrušivého, a přitom tak čistého. Ethel pocházela z chudé rodiny a život na předměstí Londýna ji naučil neutápět se v pohádkách a zůstat nohama pevně na zemi. A přesto...

Pokud kdy věřila, že se po světě potuluje její spřízněná duše, byla by si jistá, že je to právě Joseph. Milovala, když jí dělal společnost, zatímco stlala postele, myla okna či krájela zeleninu, a vyprávěl jí o všem, co na svých cestách viděl. Milovala, jak se mu překvapením rozšířily zorničky vždy, když mu byla rovnocenným partnerem v diskuzi a dávala najevo, že se vyzná v poměrech na kontinentu. Milovala jeho tlumený, upřímný smích, to když se příliš zaposlouchala do jeho vyprávění a nedopatřením převrhla kbelík či do polévky nakrájela zeleninu včetně natě.

Nikdy k nim nedošlo k ničemu víc než k letmému doteku ruky a Ethel věděla, že dříve nebo později přijdou ohlášky zásnub velectěného pana Ainswortha s nějakou urozenou slečnou z dobře situované rodiny.

A přesto, když jí toho večera oznámil, že se schyluje k druhé búrské válce a on bude muset opět odjet, tentokrát do Jižní Afriky, měla pocit, že jí pukne srdce.

Joseph jí vysvětlil, že se jedná o jeho povinnost vůči vlasti i královně, ale že jí bude psát, jak jen to bude možné. A až se vrátí, povypráví jí všechno stejně barvitě, jako to dělal doposud. Ethel pohlédla do jeho očí a spatřila v nich záblesky naděje.

„Dobrá,“ přikývla a snažila se nedávat najevo, jak ji tato zpráva rozrušila. Joseph to ale poznal, věděl, stejně jako ona vždy poznala, když se nesvůj cítil on. Pohladil ji jemně po tváři.

„Nastav dlaň,“ řekl a vytáhl cosi z kapsy, zatímco Ethel poslušně natáhla ruku. Do ruky jí vklouzla figurka z jakéhosi drahého kamene. Pozorně se na ni zadívala. Jednalo se o malou, buclatou postavičku, snad nějakého bůžka. Nedalo se poznat, kde končí a kde začíná která ruka a která noha. Na obličeji pak masce spočívala dřevěná, umně vyřezávaná maska. Ethel se ji pokusila sundat, ale nepochodila, a tak jen pozorovala její nezvykle dlouhý nos a ústa rozšklebená do velikánského úsměvu.

„Přivezl jsem ji ze Španělska,“ vysvětlil Joseph, „ale ze Španělska nepochází. Jedná se nejspíš o válečnou kořist odněkud z Jižní Ameriky, kdo ví. Prý se jedná o tamního boha lásky a přátelství. Domorodci tyto figurky vyřezávají a darují tomu, komu jsou zavázáni a rádi by mu dali najevo svou věrnost. “

„Vypadá směšně,“ řekla Ethel, aby nedala najevo, jak moc ji Josephova slova potěšila, a zkoumala komicky zakroucené končetiny postavičky i masku s groteskním výrazem.

„Přesně tak!“ zasmál se Joseph. „Bude ti mě připomínat!“

I ona se rozesmála.

 

Svazijsko, Britské impérium, 14. ledna 1900

„Kapitáne Ainsworthe, Búrové opět útočí!“

Joseph se chvatně chopil zbraně a vyběhl ze stanu. Musel být neustále ve střehu, věděl, že jeho muži jej potřebují. Takřka nábožné ticho a klid, který jej zaplavil ve chvíli, kdy seděl ve stanu a prohlíželi si fotografii Ethel Wrightové, bylo pryč.

Přitom ještě před minutou by přísahal, že to slyšel. Ji. Ethel. Její smích. Slyšel jej nikoli ve svých vzpomínkách, nikoli v hlavě, ne, slyšel jej přímo teď a taky. Bylo to, jako by se mu Ethel nakláněla přes rameno a pobavilo ji něco, co právě udělal – stejně jako tehdy, když seděl ve studovně a pokoušel se jí na kus papíru nakreslit, jak vypadá tygr. Nebohé zvíře vypadalo hůř než předložka před krbem, a Ethel z toho měla škodolibou radost.⁠

Ethel, snad se máš dobře, pomyslel si Joseph, zatímco svolával své muže do příslušného útvaru. Snad se teď probíráš jedině košem brambor nebo prohrabáváš uhlíky v kamnech, a nemusíš si klestit cestu křovím a močály. Snad se celá Tvá i moje rodina těší skvělému zdraví, kéž nemusíte dennodenně sledovat smrt a utrpení.

 

Londýn, 15. ledna 1900

Ethel ztěžka dýchala. Bylo krátce po půlnoci, a ona se probudila zbrocená potem. Snažila se ve tmě rozeznat obrysy jednotlivých předmětů – tohle je lampa, támhle křeslo – a zklidnit srdeční tep. V hlavě si zděšeně přemítala, co se to právě stalo.

Takhle živý sen neměla už pořádně dlouho.

Slyšela to, viděla to, cítila to. Všechno. Výstřely, výkřiky mužů ženoucích se do boje i sténání těch, které zasáhla kulka a oni padli tváří do bláta. Bolest, svíravý pocit u srdce, jako by právě přicházela o jednoho ze svých opravdu blízkých přátel. Vztek, jako by se chtěla mstít...

Polekaně sebou trhla, když si uvědomila, že ze šuplíku malého nočního stolku vychází slabounké světlo. Otevřela jej a vytáhla z něj figurku, kterou zde schovávala od toho dne, kdy ji od Josepha dostala. Jenže něco bylo jinak.

Maska byla pryč. V Ethelině ruce nyní slabě zářila soška bůžka, patrně ze smaragdu, a prasklá miniaturní maska ze dřeva se válela na dně šuplíku. Teď už bylo vidět obličej figurky, který se tak dlouhou dobu skrýval pod masku. Bůžek, nebo spíše bohyně, se slabounce usmívala. Oči jí chyběly.

Josephe? zašeptala Ethel do tmy, vlastně ani nevěděla proč. Věřila, že jej pomyšlení na Josepha uklidní, ale nestalo se tak. Její pocity se proti její vůli, bez zcela zjevné příčiny ještě znásobily. Věděla, že je Joseph naživu a v plné síle, cítila, jak tepe jeho srdce, ale zároveň vnímala zvířecí zuřivost, s jakou se znovu chopil zbraně a vrhnul se do boje.

Do rána již oka nezamhouřila. Než do pokoje pronikly první sluneční paprsky, prožila celou škálu emocí. Byly chvíle, kdy se cítila zcela beznadějně a zoufale, kdy si myslela, že z toho všeho zešílí. Jindy se cítila nabuzená jako štvané zvíře. A jednou dokonce pocítila příšerný smutek, jako by pohřbívala někoho velmi blízkého...

Věděla, že to, co prožívá Joseph, cítí teď i ona. Netušila, proč se to děje, ale moc dobře věděla, že by mu ráda pomohla. Kéž by jej teď mohla vzít za ruku, kéž by mu teď mohla říct, že všechno bude dobré, že se zase shledají, kéž by mu mohla zase zazpívat...

 

Svazijsko, Britské impérium, 15. ledna 1900

Joseph přivřel oči a zaposlouchal se do Ethelina líbezného hlasu. Byla překvapivě dobrá zpěvačka a znala spoustu ukolébavek, které kdysi Josephovi zpívala i jeho chůva. Cítil, jak jej zaplavuje klid, jako by jej něčí ruka chlácholivě hladila po vlasech a odháněla veškeré černé myšlenky, které se pokoušely proniknout do jeho hlavy.

Tiše rozjímal u čerstvě vykopaného hrobu svého přítele a společnost mu dělala jeho milovaná Ethel. Když zpěv utichl, pomalu se rozhlédl kolem sebe.

Ethel?

Jsme u tebe, jsem s tebou. Všechno bude zase dobré.

Brzy se vrátím. Budeš na mě čekat?

Budu?

„Kapitáne Ainsworthe, je čas!“

Kapitán Joseph Everard Ainsworth zanechal ostatky svého přítele napospas hlíně a červům a vyrazil do vojenského stanu na zasedání štábu.

Věděl, že Ethel jde s ním.