Zadání domácího úkolu

Během celého školního roku jsme prošli Ministerstvo kouzel pěkně odbor po odboru, patro po patře.
A já bych teď chtěla, abyste vyžili jak nově nabyté znalosti, tak svoji fantazii, a abyste vytvořili příběh.

Hlavním hrdinou onoho příběhu budete vy. Představte si sami sebe za několik let. Úspěšně jste složili zkoušky OVCE a jste dospělým kouzelníkem, který už má svou kariéru. Pracujete na Ministerstvu kouzel. Kde?

Jako bystrozor? Recepční? Pracovník odboru záhad? Samotný ministr kouzel? To už nechávám na vás. Také je na vás, zda místo na Ministerstvu získali i nějací vaši spolužáci a kamarádi z Hogwarts, jestli jste úspěšní nebo naopak packalové… do těchto kulis prostě zasaďte nějaký příběh, jehož minimální délka bude deset palců, maximum záleží na vás.

Kdo by měl s dodržením minimální délky problém nebo komu by se prostě „chtělo“ (Ach, jak jsem naivní), může připojit i ilustraci.

Vypracování

Velmi dlouho mi trvalo najít nějaký nápad, snad tento není až příliš příšerný. :)

***

„U Merlina, kdo se sem dobývá tak brzo ráno?“ zabručela jsem si pod vousy a nevrle zaklapla rozečtenou knihu. Postupné halekání ze všech koutů budovy mě nenechalo na pochybách, že nevrlá nejsem jen já, ale i zbytek obyvatel. Naštěstí takřka žádný z nich nemohl nadávat sprostě. Ta výsada patřila především mně a při běhu po schodech do přízemí jsem si jí náležitě užila.
„Zpropadeně, přestaňte tlouct na ty dveře, než se vzbudí úplně všichni v domě...,“ pronesla jsem ve chvíli, kdy jsem otevírala dveře. „Proboha...“ Šokovaně jsem zůstala civět na zvláštní dvojici u dveří. Urostlý muž s neposednými hnědými vlasy mi nebyl neznámý. Oliver McCollin, můj dobrý kamarád ze školy, stál na prahu a vedle něj... další případ spontánní herbomagie, tentokrát žena, z které však byl poznatelný jen ztuhlý obličej a část krku, zbytek těla byl podobný kmeni stromu.
„Dobré ráno, Nerys, promiň, že tě budím, ale máme další případ. Na Oddělení nepatřičného užívání kouzel  už se o tom dokonce dělají i vtipy.“
„Tak... pojďte dál, mám ti nějak pomoct, Olí?“
„Ne, my to zvládneme.“ Oliver se zářivě usmál, chytil stromovou dívku v pase a pronesl ji dovnitř. „Mám ji odnést do ordinace, viď?“
Přikývla jsem a ukazovala jim cestu, postupně jsem rozsvěcovala světla na zdi.

Pro Odbor kouzelnických nehod a katastrof, přesněji pro Útvar pro nápravu nevydařených kouzel jsem pracovala už celých pět let, ale co se dělo v posledním měsíci, to si prakticky nikdo z minulosti nepamatoval. V Sanatoriu pro dlouhodobé projevy nepatřičné magie, které propojovalo Ministerstvo kouzel s Nemocnicí Sv. Munga, jsem měla už lecjaké zajímavé případy. Několik nebohých sov, které se kouzelníci snažili přetransformovat do jiných ptačích druhů nebo dokonce sovy změnit v jiný živočišný druh, dva hafoně, kterým z čeníšků plán oheň, několik zmutovaných maguárů... Našlo se za těch pět let ledacos a i proto bya budova, kde jsem pracovala a dohlížela na léčbu těch nebohých tvorů, plná rozčileného halasu, když se ozvalo bušení na venkovní dveře. Ale spontánní herbomagie, ten fenomén mě pořád znovu fascinoval. Nebyla jsem jediná, kdo se o Sanatorium staral, ale v noci nebylo třeba, aby nás tam bylo víc a abychom bděli celých 24 hodin. Naši „pacienti“ měli rádi klid a nestáli o vyrušování. Když Oliver postavil ženu vedle lehátka v ordinaci, naznačila jsem mu, že ho doprovodím ven. Mezitím mi stihl předat papíry k případu, co vše se podařilo o dotyčné čarodějce zjistit, kde byla, než se dostala do Sanatoria. „Je to stejně zvláštní, když se tohle někomu jen tak stane, co?“ podivil se Oliver.
„To jo, hlavně doufám, že už brzo zjistíme, jak ty účinky zmírnit a odvolat.“ Pousmála jsem se na něj a zamávala mu, když mizel za rohem budovy. S povzdechem a pocitem nervozity jsem zamířila zpátky do ordinace. Pročetla jsem si mezitím zběžně i dokumentaci, abych věděla, kdože mi to stojí u lehátka, na kterém mám většinou kouzelné tvory, ne lidské bytosti.

„Tak, slečno Flemingová, vypadá to, že nějaký čas teď budete trávit u nás. Nebojte se, nebudete na svůj problém sama, pokusíme se vám pomoci. V dokumentech z ministerstva mi píší, že jste předtím pracovala jako recepční, je tomu tak?“ Zkoumavě jsem si prohlížela výraz v ženině tváři, jestli se nějak nepohnou oči nebo svaly. Žádný pohyb. Pokračovala jsem v monologu.
„Nyní vás důkladně prohlédnu, je to nutné, abychom pak poznaly jakékoliv zlepšení. A poté vás nechám odpočívat, máme tu už dva pacienty, kteří na tom byli prakticky stejně jako vy. Uvidíte, že se váš stav brzo také zlepší.“ Opět jsem si ženu prohlédla, žádná reakce. Na mé práci s herbomágy bylo asi nejhorší to, že jsem nemohla zprvu čekat žádnou odezvu. Pro introverta, který raději poslouchá, jak druzí hovoří, je to snad nejhorší práce. Kupodivu jsem si ale na ni zvykla a už mi nedělala problémy jako když k nám dopravili prvního muže – obří slunečnici. Tehdy mě pohled na něj úplně šokoval, jen si zkuste představit, že před sebou vidíte stonek, květ, zkrátka vše odpovídající krásné slunečnici, jen z prostřed květu na vás vyděšeně zírá lidský obličej. Na léčbě herbomágů kromě stálého mlčení bylo strašné i to, že jste se prostě starali o živou mrtvolu, museli jste zajistit, aby měli dostatečný přísun slunce, vody a hnojiva, museli jste zajistit, aby se jich nezmocnili škůdci, zkrátka vše, co strom potřebuje, ale zároveň jste u nich museli probouzet lidskou stránku, aby nezapomněli, kým jsou. Jak snadné se pak jeví záchrana zvěromága, u kterého se pokazil průběh transformace, vše u něj probíhá rychleji, i náprava škod. U herbomágů, čarodějů, kteří na sebe vzali podobu rostliny, je to vše mnohem závažnější.

„Tak, Melony, teď vás natřu lektvarem, který vám pomůže, možná vás to bude pálit, to je v pořádku.“ Vzala jsem do ruky mast, která pálí jako čert, ale která se nám osvědčila u prvního případu. Pálení z feferonek ve spojení se šťávou z ďáblova osidla napomůže herbomágovi k tomu, aby se pokoušel pohnout. Šťáva způsobí, že v místě vstřebání se tkáň začne víc napínat k pohybu, vnitřně vibrovat. A pohyb, to je první věc, která naznačuje, že se situace obrací k lepšímu. Oblékla jsem si rukavici z dračí kůže a pustila se do mazání dřevitého kmene. „Tak, a je to,“ usmála jsem se povzbudivě na ženin obličej, „teď vás dáme na místo, kde vám bude dobře.“ Naložila jsem s jistým úsilím ženu na pojízdný podstavec a vyrazila jsem do místnosti, kde byly už předchozí dvě oběti spontánní proměny v rostlinu. Cestou jsem uvažovala, jak rychle se asi Melony Flemingová probere k životu, u pana „slunečnice“ Adalrica Wilmetta, to trvalo dobré tři týdny, už si ho chudáka takřka chtěli odvést na Odbor záhad. Druhou obětí nečekané proměny byl mladík, který se proměnil v rozložitou starou vrbu. I u něj trvalo takřka dva týdny, než se dokázal pohnout o několik milimetrů.

Ze slušnosti jsem zaťukala, aby se mohli muži uvnitř psychicky připravit na návštěvu a pak jsem vstoupila i s Melony Flemingovou dovnitř.
„Pánové, nerada vás ruším, ale vezu vám společnost. Buďte na ni hodní.“ Dotlačila jsem podstavec k čerstvému záhonku, kde stáli už dva muži – rostliny. Melony jsem usadila doprostřed, mezi dvojici, pomyslela jsem si, že tak budou mít lepší důvod k touze se pootočit a pohnout. Pak jsem si prohlédla oba muže.
„Pane Wilmette, vám to ale sluší, vidím, že  už se dokážete znovu usmívat a dokonce otáčet. Skvělé zlepšení!“ Povzbudivě jsem se na muže usmála, těšilo mě vidět, že ačkoliv má hlavu pořád spíš jako květ slunečnice, tělo už má širší a spodní část stonku už se podobá lidským nohám.
„A vy, pane Williame, taky děláte náramné pokroky. Kůži už máte takřka pružnou a obrysy vašeho těla se už začínají projevovat. Výborně!“
„Mmmmhmmmmm?“ zamumlal Adalricus a mírně natočil tvář k ženě uprostřed záhonku. „Ano, měla bych vás představit, máte naprostou pravdu.“ Představila jsem tři herbomágy a připadala jsem si trochu jako v jiném světě. S úsměvem jsem pak nechala společnost, aby se okukovala, aby se pokoušela o komunikaci, to jim všem jedině prospěje. Problematika herbomagie byla staronovou záležitostí kouzelnického světa. Já však měla několik svých teorií, proč a jak k takovým proměnám dochází. Z části jsem čerpala také z dávných příběhů a pohádek, kde se lidé proměňovali díky svému přání v něco z rostlinné říše. Čaroděje musí něco zklamat, něco hodně vyčerpat, aby zatoužil po klidu v rostlinné říši. Většinou se cítí mezi čaroději a v kolektivu lidí nesvůj, osamělý, vykořeněný. A pak už je jen krůček k tomu, aby se projevily případné sklony k herbomagii. A léčba? Nestačí jen lektvary a kouzla, je nutné, aby se herbomág léčil zevnitř, od kořenů své duše. Potřebuje pořád nové podněty, aby se chtěl vrátit do světa lidí. Povzdechla jsem si a vyšla po schodech nahoru, abych si nové postřehy o herbomagii zaznamenala pro budoucnost. Kdo by tušil, co všechno mě potká, až dokončím svá kouzelnická studia? Tohle by mě ani ve snu nenapadlo.



Poznámka: Ilustrační obrázky jsou čerpané z internetu.

***

Přeji odpočinku plné, ovšem nikoliv herbomagické, prázdniny, madam! :)