Zadání domácího úkolu
Prohlídka banky byla poměrně náročná, ale doufám, že pro vás i zajímavá.Vypracování
Před ospalým, nerudně zamračeným skřetem se objevila Příčná ulice v celé své mlžné kráse. Všechny střechy se ještě schovávaly v oparu brzkého rána, obloha dostávala pomalu ale jistě bleděmodrou barvu a všude se rozléhalo ticho, neskutečně nepřirozené vhledem k od rána hlučným kulisám Londýna.
Rozhlédl se a vykročil k bílé budově na druhém konci. Kývl na pozdrav jednomu z obchodníků, který se zrovna protahoval u dveří svého obchodu a prohlížel prázdnou ulici. O kus dál opětoval úklonu vetchému prodejci hůlek, Ollivander kvůli kolemjdoucímu na okamžik přestal mávat hůlkou proti každou vteřinou vyleštěnější výloze. Pozdravů pak skřet věnoval ještě několik, ulice se pomalu začínala probouzet a její prodejci minimálně odemykali dveře rozličných krámků, někteří už srkali na chodník dřevěné tabule nebo vyběhli před práh s koštětem.
Posledních několik kroků k mramorovému schodišti už urazil ve společnosti početné skupiny skřetů, s tichým puknutím se nějaký každou chvíli objevil někde poblíž. Čerstvě otevřené dveře všechny propustily, mohl tak v doprovodu svých kolegů pokračovat do útrob banky. Před velkým téměř nekonečným schodištěm se zastavil a znechuceně si odfrknul. Již léta je hrdým majitelem kanceláře v nejvyšším patře, má tedy k těmto schodům velmi vřelý vztah. Někdy je tak vřelý, že přímo pálí. Důstojně zdolal první schody a hned za odpočívadlem vstoupil na další. Třetí už odfuněl a čtvrté přečkal jen díky nebývale silné duševní vzpruze, kterou poskytuje prastarý skřetí jazyk bohatý na nadávky. Na krátké chodbě vedoucí do kanceláře pak, jako vždy, nepozdravil nikoho. Jednak popadal dech a především byl plný vzteku. Těžkými dveřmi za sebou vší silou praštil a rychlostí blesku přeběhl kancelář, až ke skříni v rohu. Zde zapátral v kapse, vytáhl svazek klíčů a jal se jeden po druhém podle velikosti strkat do složité sestavy zámků a zámečků. Po pěti minutách to zacvakalo a dvířka skříně tiše povolila. Místnost zalila zlatá záře, protknuta stovkou barevných odstínů. Tři pečlivě srovnané zlaté cihličky a několik různobarevných drahokamů si zálibně prohlížel a vztek pomalu mizel. Musel se na svůj soukromý poklad dívat dobrých deset minut, aby zapomněl na strastiplnou cestu do práce a začal nový den s radostnou náladou.
Za stolem se chvíli přehraboval v hromadě pergamenů. Na ranní papírování mu byla každý den vyměřena jediná, nehezky krátká hodina. Všechny žádosti, formuláře, poznámky a dokumenty, které bude po zbytek pracovní doby potřebovat u přepážky tam dole s otravnými kouzelníky, přejel očima a seřadil podle nějaké skřetí těžko pochopitelné logiky. Občas k nějakému něco připsal, několik pergamenů si taky poznamenal nenápadným červeným křížkem. Když hodiny ukázaly za pět minut celou, namáhavě se odlepil ze židle a poklepáním o stůl srovnal štůček listin.
Z kanceláře vykročil o poznání lehčím krokem, než byl ten kterým před hodinou přišel do práce. A konečně pozdravil ty, které ráno nerudně přehlédl. Taky zrovna vylézali z kanceláří. Seběhnout schody mu vždy dělalo nebývalou radost, cestou dolů jsou pro němu naprosto bezmocné.
Když to banky vstoupil první čaroděj, už seděl za pultem své přepážky. V koutě, odkud je na celý prostor bankovní haly dokonalý rozhled, ale kde je zároveň stranou největšího ruchu, seděl a konečně dokonale probuzenýma očima sledoval na síle nabývající proud kouzelníků a čarodějek. Většina mířila k výběrům a vkladům, ke skřetům kteří je s ne příliš nadšeným výrazem, ale přesto ochotně, odváděli do hlubin sklepů a jeskyní. Krátce zabloudil v myšlenkách k dobám, kdy pracoval v tomto odvětví bankovních služeb a s na skřety nezvyklým způsobem se usmál. Ne z nostalgie ale proto, že už nic takového dělat nemusí. Tedy kromě několika zvláštních případů, starobylé kouzelnické rody mají jaksi ve zvyku, krom rodinného trezoru, vlastnit taky rodinného správce majetku. To pro skřeta obnáší, kromě samotné správy jejich bohatství, nahradit v případě návštěvy těchto lidí běžné průvodce a k trezoru jít s nimi. Ale sotva třikrát do měsíce se taková procházka snese.
Kouzelníci se pomalu začínali trousit i k méně používaným přepážkám. Do banky dokonce nejistě vkročila na první pohled mudlovská dvojice. S vytřeštěnýma očima hleděla na zástupy divně oblečených lidí, s ještě větší nedůvěrou sledovali skřety. Naštěstí si jich prakticky okamžitě všiml velice seriózně vyhlížející čaroděj. Oděn v padnoucí mudlovký oblek, ujal se jeden z mála kouzelnických zaměstnanců zmatené dvojice a odvedl ji ke své přepážce.
Dav proudil, zatím pouze dovnitř, a u okének se pomalu začínaly formovat první fronty. A pak skřeta přešel úsměv. Mířil k němu jakýsi čaroděj v dlouhém fialovém plášti. Jakýsi čaroděj se jmenoval nějak na R, se čtením složitého jména se teď už zamračené stvoření za přepážkou nezdržovalo. Vytáhl několik pergamenů nadepsaných tím podivným jménem a s otráveným výrazem si všiml, že blížící se pán vytahuje papíry taky.
Když kouzelník dorazil k okénku s výmluvnou cedulkou “Půjčky“ přivítal ho skřet krátkým trhnutím hlavy a pokusil se mu už nehezkými jiskřičkami v očích naznačit, že nepůjčí. Čaroděj si toho nevšiml.
„Přeji dobrý den!“ nadšeně pronesl klient.
„Nápodobně. Vaše žádost…“
„Chtěl jsem ještě… totiž, tady,“ podsunul skřetovi dva pergameny a počkal až se do nich majitel nebývale dlouhé nosu začte.
Jakmile dočetl, trpělivě odložil hodnotnou četbu na stůl.
„Vaše žádost obsahuje povážlivé množství chyb,“ oznámil suše.
„Ale to je nepříjemné…“
„Velice. Dle běžného postupu bych vás měl požádat o vyplnění nového formuláře. Nicméně, abychom se nezdržovali, předal jsem vaši žádost k posouzení a půjčka vám byla zamítnuta.“
„Ale…ale…ale… proč?!“
„Chcete peníze na založení chovné stanice pro tři století vyhynulého tvora.“
„Ale já mám výborné doporučení, copak jste to nečetl? Ten spolek se za mne zaručí!“
„Není třeba. Nic nám dlužit nebudete, to je zpravidla důsledek zamítnuté půjčky. Nashledanou.“
Tu trochu nadávek ignoroval, rázně ji utnul další klient, který nehodlal čekat než se odmítnutý kouzelník vypovídá.
„Dobrý den,“ kývnul na skřeta.
„Dobrý den… vy jste chtěl půjčku na…“
„Nechtěl,“ přerušil ho kouzelník s potměšilým úsměvem.
Skřet se zarazil, zvedl oči z papírů na kouzelníka a pak jimi sklouzl zpět na papíry.
„Pan Elénére… půjčka na provoz vzdělávací instituce ve výši… vaše půjčka byla schválena a…“
„Totiž,“ přerušil skřetovo čtení, „já bych ve skutečnosti potřeboval potvrzení, že mi byla půjčka zamítnuta.“
„Nebyla vám zamítnuta. Do trezoru Bradavické školy bude přemístěno pět set galeonů.“
„Abyste rozuměl, potřebuji důkaz, že nemám peníze.“
„Máte peníze, zrovna vám je dáváme.“
„Ne… potřebuji důkaz, že nemám peníze na platy zaměstnanců. Je to jediný způsob, jak jim nezaplatit a být z obliga.“
Skřet svraštil čelo a chvíli si dával všechno dohromady. Pak se mu tvář rozjasnila.
„Tedy, upřímně řečeno, je mi ctí vidět, že se někdo snaží zbytečně neutrácet. Jde skutečně o zajímavou žádost, ale měl bych pro ni jisté pochopení. Ne že bych stál o detaily… ale z čeho ti lidi budou žít?“
Čaroděj pokrčil rameny.
„Venku je teplo, deště na příští měsíc hlášeny nejsou. A o hladu jistě nebudou, u lesa se nám poslední dobou nebývale daří pěstovat lišejník.“
Skřet uznale pokýval hlavou a ochotně vypsal potvrzení a neúspěchu.
Další jednání se poněkud protáhlo. Jakási nehezky vypadající čarodějka žádala o půjčku na dům s tím, že bude ručit dosavadním bydlištěm. Naneštěstí, skřeti znalí Londýnských mostů usoudili, že by banka jedním z nich jen velmi těžko jakkoli disponovala. A taky by nebylo snadné přesvědčit mudlovské úřady, že most skutečně patří jeho dlouholeté obyvatelce. Žádost zamítli, ale skřeta stálo nebývalé množství sil a času vysvětlit, proč to udělali.
Poté přišla na řadu čarodějka o poznání zámožnější. Skřet její návštěvu uvítal s nesmírným nadšením, jako jediná přišla s potvrzením o zaplacení dřívější půjčky, mohl si tedy spokojeně odškrtnout jedno jméno.
A pak se do banky vřítil důležitě vypadající čaroděj. V závěsu za ním cupitala velice mladá dívka a v závěsu za ní o poznání starší čarodějka. Skřet protočil oči v sloup a měl chuť praštit se za to, jak neuváženě ráno vzpomínal na procházky k trezorům. Musel to přivolat.
Čaroděj nechal svou dámskou společnost čekat u vchodu k trezorům a sám přišel pro skřeta.
„Dobrý den,“ uklonil se správce majetku a dal na svou přepážku cedulku s oznámením, že hned přijde.
„Nehodlám vás zdržet dlouho… ony patrně ano.“
„Vaše ctěná choť nás dnes svou návštěvou nepoctí?“
„Ctěná choť za sebe poslala dceru a ještě ctěnější matičku… zařídíte pro mne malou nehodu vozíku?“
Skřet se na něj soustrastně podíval a sám si povzdechl.
Cesta k trezorům se odbyla beze slov. Beze slov skřeta nebo čaroděje, dámy neustále probíraly jakousi svatbu. Rychlost rozhovoru mnohonásobně předčila pekelnou rychlost vozíku. Když skřet monotónně oznámil že jsou na místě, obě se s trhnutím probraly ze svého upovídaného světa a čtveřice vystoupila. Za okamžik už zmizeli v útrobách bohatstvím přecpaného trezoru.
Sám majitel decentně ustoupil stranou a odvrátil se od svého bohatství. Patrně tušil, že by pohled na všepožírající vichřici nezvládl. Každé cinknutí s ním trhlo, jakoby cítil jak přichází o peníze. Když pak nechtěně zaslechl něco jako „…aspoň čtyři tisíce...“ skřet mu obratně podstrčil stoličku, na kterou se mohl bez obav svalit, okamžitě totiž poklesl v kolenou.
Zbytek pracovní doby strávil skřet s dalšími klienty. Byli dva. Jedna kouzelnická rodina mu za schválenou půjčku děkovala asi tři týdny. Ne že by ho to netěšilo, ale spokojil by se i s prostým vděčným pohledem. Poslední kouzelník ho pak proklínal za žádost zamítnutou. Tvrdil, že si bude stěžovat, což taky ihned udělal. Podle toho, jak rychle a jakým křikem doprovázen vyletěl z kanceláře skřetových nadřízených, patrně se svou stížností neuspěl. Pohrozil tak aspoň jednomu z u dveří stojících bystrozorů, kteří v bance dohlíželi na bezpečnost, za což dostal po hlavě deštníkem, protože si vybral bystrozora velice mladého, čerstvě přijatého, na kterého se zrovna přišla do nové práce podívat velice temperamentní babička.
Po všech zážitcích dlouhého dne se skřet se supěním uchýlil do své kanceláře. Tam se pečlivě zamknul, aby nebyl rušen, a před odchodem z práce ještě nějakou chvíli hleděl do své skříně.
