Zadání domácího úkolu
Vítám vás u zadání závěrečné eseje!
Letos máte na výběr ze dvou témat:
1) Moje poslání (aneb v čem vidím smysl a čemu bych chtěl věnovat svůj čas a energii; můžete se věnovat i tomu, jak jste se k vašemu poslání dopracovali)
2) Jak se šťastnějším státi? (aneb co bych poradil někomu, kdo se chce stát šťastnějším)
Hodně štěstí při výběru!
9 palců min.
Vypracování
Beteramis Athenodoros
Jak se šťastnějším státi (2.A)
Závěrečná esej
Dobrý den, paní profesorko,
jako téma své eseje jsem si vybrala druhé zadání.
Cest ke štěstí vede mnoho. Každá je jiná a hodí se pro jiného člověka. Důležité je proto nepřestat hledat „tu svou“ cestu, i když máme pocit, že ji stále nenacházíme. Určitě totiž nějaká existuje. Nemohu tu teď proto udílet žádné osvědčené rady na to, jak se šťastnějším státi. Mohu jen popsat svou vlastní cestu – a doufat, že bude vhodná třebas i pro někoho dalšího.
Obecně mám dlouhodobě pocit, že v naší společnosti žije mnoho pesimistů, případně realistů, chcete-li. Jinými slovy lidí, kteří neumějí vidět svůj život (a svět obecně) pozitivně. Přitom věřím, že pozitivní přístup je pro pocit štěstí klíčový. V rámci hodin tohoto předmětu i mimo ně jsem se potkala s různými možnostmi jak dosáhnout štěstí, chápání nutnosti pozitivního přístupu v nich ale ne vždy hrálo prim. Respektive často úplně chybělo. Říkala jsem si – proč? Proč mám třeba hledat své životní poslání, lámat si s ním hlavu, nebo proč mám přemýšlet nad životní změnou, která mě posune ke štěstí? Ať už jde o změnu partnera, o změnu zaměstnání, o odstěhování se či o investici do plastické chirurgie, která zajistí, že se konečně stanu krásnou ženou - proč musím něco měnit? A hlavně - vím opravdu jistě, že to, co změním, mě ke štěstí posune? Nebo půjde zase jen o další růžový sen, který mě naopak ve výsledku ještě více zarmoutí? Respektive jistě, pokud vás váš partner bije, je na místě ho vyměnit – ale pravdou je, že většina nespokojených lidí není doma nijak týrána. Většina nespokojených lidí nemá ani nedůstojnou práci nebo nedůstojný život obecně, většina z nich jen neumí být spokojená s tím, co má. Nebo co třeba zaručené šťastné cesty vedoucí k větší osobní asertivitě, učení se, kdy říkat okolí NE, přijetí práva dělat si čas „na sebe“. Pomůže mi to? Občas snad, ale spíš se ze mě stane jen větší sobec, než že bych se stala šťastlivcem... Lze říct, že sobci jsou obecně šťastnější než nesobci?
Takhle bych tu mohla pokračovat ještě dlouho, ale faktem je, že si myslím, že na to, abychom byli většinově v životě šťastní, potřebujeme v první řadě změnit jednu věc - naučit se přijímat svou realitu POZITIVNĚ. S úsměvem, s dobrou náladou.
Naschvál si spočítejte, kolikrát se za den usmějete. Ne na druhého člověka (i když někdo by jistě mohl počítat i to), ale prostě jen tak sami pro sebe. Nebo na sebe do zrcadla. Nebo na svou sovu v sovinci, třeba. Budete se divit, jak to i ta němá tvář bude vnímat intenzivně! A jak to vám samotným vylepší den. Zkuste to.
Jistě si říkáte, že to jsou taky pěkné kecy. Jak chcete brát pozitivně, že děláte posledního poskoka ve skladu Madam Malkinové, jak se radovat z toho, že si vás váš partner neváží, že vámi pohrdá celé vaše okolí? Naschvál to ale zkuste, vážně. Usmívejte se a nemyslete na to, že zrovna tyhle věci jsou na draka. Obvykle by totiž mohly být i horší. Vy máte vlastně ještě štěstí! Na tohle při tom úsměvu myslete.
Nu, zpět k mé vlastní cestě ke štěstí. Pozitivní myšlení je jen jeden z kroků. Dalším krokem je SMÍŘENÍ se s realitou. Pochopení, že to, co v životě mám, je zcela dostatečné, ač to jistě není ideální. Zní to hrozně, vím, ale řadě povah to hodně pomůže. Obecně mám zase u dnešních lidí pocit, že o sobě velmi často smýšlejí jako o výjimečných bytostech, které mají "právo" na něco lepšího. Které byly vychovány (či spíše vyvoleny?) k tomu, aby ovlivňovaly svět a společnost kolem sebe. Všichni jsme jen zakuklené hvězdy, které čekají na den, kdy zazáří! Říkám to trochu nadneseně, jistě, ale necítíte, že je tam někde zrnko pravdy i o vás? No, u mne tam určitě zrnko pravdy bylo.
Tohle přesvědčení vlastní výjimečnosti vám ale ve skutečnosti bude v životě hodně překážet a vaši cestu ke štěstí velice znesnadňovat. Zbavte se ho. Opakujte si pravidelně tři velké pravdy: Zaprvé, jste malý, zcela bezvýznamný člověk, který nikdy v životě nedosáhne ničeho výjimečného. Nikdy nenecháte zde, na planetě Zemi, za sebou žádný speciální otisk. Taková je totiž pravda, k čemu věřit hezké lži? A je to logická pravda, vždyť kdyby tu měl každý jeden člověk z těch miliard, které žily, žijí a budou žít, zanechat cokoliv, nebylo by pro otisky kam šlápnout. Buďte rozumní!
Dále zadruhé - nepotřebujete vykonávat žádné speciální poslání. Pracujete, kde pracujete, snažíte se to dělat co nejlíp (to je docela dobrá věc) a přestože víte, že jste nahraditelní, budete to dělat dál, protože něco dělat chcete a musíte, abyste měli z čeho žít - tak proč ne tohle? A když jednoho dne získáte příležitost jít dělat něco jiného, můžete. Jste v tomto směru svobodní! I to je naprostá pravda. A je to tak v pořádku. Člověk je stvořený k práci, ale nemusí to nutně být k jedné konkrétní práci.
Stejně tak je nezbytné přijmout ještě důležité Zatřetí: Ano, váš vzhled není ideální, váš partner není ideální, vaše okolí není ideální, vaše životní úroveň není ideální – a vadí to něčemu? Nevadí. Ono to totiž vážně nevadí. Svět není ideální, život není ideální, ale přesto je moc hezký – jen obyčejně, nedokonale hezký. A je hrozná škoda to nevidět.
Když jsem se tedy dokázala smířit se svým údělem, se svým životem, přijmout ho pozitivně ve všech jeho nedokonalostech a mít ho ráda jen pro jeho obyčejnou „hezkost“, mohla jsem si konečně říct, že jsem na své cestě ke štěstí udělala první krůčky.
Přesto je důležité chápat, že se cesta životem skládá z myriády dílčích kroků. Někdy šlápnete na opravdu hezký kámen, jindy na obyčejný. Někdy šlápnete na střep. U těch střepů asi nikdy nemůžete vidět „pozitivní stránku věci“, to je jasné. Ono je občas těžké smířit se jen s tím, že vůbec existují. V tomhle směru mi pomohlo uvědomit si, že ke spokojenosti člověk potřebuje ještě ROVNOVÁHU. Je fér chtít od života za každý střep jedno pohlazení, no ne? Někdy vás ale nikdo nepohladí, tak se musíte naučit dělat si radost sami.
Abych nemluvila v tak hrozných metaforách, uvedu příklad. Ráno spěcháte na výuku, vyrazíte včas, ale představte si, že vás poblázněné schodiště zanese na opačnou stranu hradu. Než se zvládnete vymotat ze spletitých chodeb a zákeřných zkratek, dorazíte na hodinu pozdě a profesor vám ještě strhne body a napaří domácí úkol navíc. Je to spravedlivé? Není. Byla to vaše vina? Nebyla. Tohle byl střep. Vy se buď můžete naštvat a být naštvaní až do oběda (vytrvalí jedinci klidně i do večeře!) - a rozmrzele dupat na další střepy: vybouchnout u testu, na který jste se poctivě připravovali, protože vás otázky prostě i tak zaskočily, při obědě sednout na lavici zrovna na místo, kde někdo vybryndal dýňový džus, a být tak terčem posměchu pro nevyvratitelný důkaz inkontinence, na famfrpálovém hřišti potom dostat do hlavy potloukem z takového směru, že jste ho prostě vážně nemohli vidět a uhnout. Tohle se totiž stává, nemáte ten pocit? Když se nějaký den kazí, kazí se pořádně. Střepy totiž obvykle leží někde poblíž sebe na jednom místě a vy je můžete rozdupat klidně všechny, když budete chtít... Ale nemusíte.
Můžete totiž začít hledat lepší cestu. Můžete sami sobě slíbit, že za každý jeden střep pro sebe v daném dni najdete rovnovážné „pohlazení“. Já mám třeba ráda čokoládové žabky. Takže když mě profesor po pozdním příchodu na hodinu sjede a napaří mi nespravelivý úkol navíc, mám nárok na žabku. To potěší. A pokud ještě vybouchnu u zákeřného testu, mám nárok ještě i na nebeskou pusinku. Jistě, není vhodné odměňovat se jen dobrým jídlem, proto když mě ještě trefí ten potlouk, slíbím si, že si po večeři půjdu za odměnu sednout pod Vrbu a číst si oblíbenou povídku. K čertu s jinými plány, tohle mě potěší nejvíc! A o to jde. Ve své podstatě mě tak každý jeden střep svým způsobem i potěšil. Hned jsem díky němu totiž měla důvod vybrat si, co hezkého „na vyrovnání skóre“ ten den prožiju. A mohlo to být cokoliv, to je doufám jasné, záleží jen na preferencích a náladě dotyčného. Někdy samozřejmě život sám skóre vyrovnává. Znáte to, ráno sice šlápnete v sovinci do sovího exkrementu, ale před obědem vám váš idol vyzná lásku. Pak možná ani žabku za odměnu potřebovat nebudete, kdo ví. Důležité je prostě hledět na svět s otevřenýma očima, hledat v něm hezké věci, špatné si trochu kompenzovat, radovat se z maličkostí a nevidět jen to negativní.
Abych to tedy trochu shrnula, má rada má tři části - hleďte na svůj život pozitivně, smiřte se s jeho nedokonalostí a přijměte ji. A hlavně se v něm snažte neustále hledat rovnováhu. Své štěstí máte ve svých rukou, tak toho využijte.
Nu, posuďte sami, zda by vám tato cesta vyhovovala. U mě zabírá celkem spolehlivě.
S úctou
Beteramis Athenodoros
P.S. Paní profesorko, moc vám děkuji za hezký školní rok! Přeju vám pěkné prázdniny a doufám, že se jednou zase někde potkáme. Třeba ve třetím ročníku? =)
